Příběh jedné kunoichi - část druhá

Noc byla tmavá a dlouhá stejně jako mé obavy. Únava ani spánek se nehlásily a já se jen neklidně převalovala v tenkých dekách. Dům zel nepříjemným tichem, které mi drásalo uši a zvětšovalo pocit neklidu. Přála jsem si přes silné stěny pokoje zaslechnout Kankurovo obvyklé hlasité chrápání a uvěřit, že to všechno byl jen zlý sen. Z mého nitra se ozýval strach. Nikdy bych ho ale před ostatními nepřiznala. Chtěla jsem působit chladným a silným dojmem. Jako správný ninja. V koutku duše se však krčila malá vyděšená Temari, prolévající moře slz. Schoulila jsem se do klubíčka a pevně zavřela oči. Na můj vkus utíkala noc až příliš pomalu. Když už se zdálo, že mě spánek nenechá déle čekat, objevil se mi v mysli obrázek trpícího Gaary a já byla opět kompletně probraná. Mé rozumnější já se trpělivě pokoušelo zahnat rostoucí klubíčko strachu. To se však nehodlalo tak lehce vzdát. Naopak. Díky bujné fantazii a nepříjemné temnotě ještě povyrostlo.
První sluneční paprsky jsem přivítala bdělá a s otevřenou náručí. Jen co jasný kotouč vystoupal zpoza obrovských písečných dun, opustila jsem ponurý dům a vydala se směrem k hlavní bráně. Kromě unavené noční hlídky jsem na místě nespatřila ani živou duši. Mé pečlivě schovávané emoce vytryskly ven v podobě vzteku.
„Jak to, že tu nikdo není?“
Otázka se rozplynula v teplém vzduchu bez jakékoliv odezvy a mé oči se zúžily do malých štěrbinek. Pocítila jsem neodolatelnou touhu popadnout svůj vějíř a rozmetat písečnou do posledního zrníčka. Jak si ti hloupí a bezvýznamní ninjové mohli dovolit takové zpoždění? Mají přece hledat Kazekage. Mají hledat mého bratra.
I počasí, jakoby ignorovalo mou špatnou náladu. Jakoby se mi vysmívalo. Slunce začínalo pálit víc než obvykle a vesele ozařovat vesnici.
„Nevypadáš zrovna uvolněně,“ ozval se za mnou hluboký hlas. Přestože jsem onu osobu dobře znala a neočekávala od ní žádné nebezpečí, prudce jsem se otočila. Shikamaru stál jen několik metrů ode mě s rukama v kapsách a otráveným výrazem na tváři.
„Taky, že nejsem,“ odsekla jsem ledově a pokusila se zabránit svému podvědomí vybít si vztek na nejmenované nejbližší osobě.
„Kde jsou všichni?“
„Co by tu dělali? Máme sraz až za deset minut.“
Na okamžik mi vypadla slova a já nevěděla, co na takové uzemnění namítnout. Při rychlém odchodu z domova jsem hodinám nevěnovala nejmenší pozornost.
„Spala jsi vůbec? Vypadáš, jako bys celou noc strávila na nohou.“
Nehodlala jsem jen němě přikyvovat, ačkoliv nebyl zrovna daleko od pravdy.
„Co dělám a co ne je moje věc, do které je tobě jedno velký nic,“ sykla jsem s cílem ukončit tak náš nesmyslný rozhovor. Shikamaru, který už věděl, co ode mě může očekávat, hodil ruce za hlavu a uraženě se odvrátil. Já však žádné výčitky svědomí nepocítila. Jakmile jsem měla špatnou náladu, většina lidí, která se mnou prohodila byť jen několik slov, odcházela s naštvaným výrazem. Abych pravdu řekla, chápala jsem proč.
„Nemysli si, že mám o tebe starost nebo něco podobného,“ odfrkl si Shikamaru. „Bude to náročná mise a nikdo nepotřebuje abys padla únavou. Byla bys pak akorát zátěží.“
Neodpověděla jsem. Nebylo to však souhlasné mlčení. Pouze jsem jeho nesmyslnou poznámku neuznala za hodnou odpovědi.
Koutkem oka jsem zahlédla několik ninjů, kráčejících naším směrem. Jakmile došli, vystřídaly jejich úsměvy a veselé klábosení, ostražité výrazy a zaražené ticho. Beze slova obstoupili zívajícího Shikamara, který se nezatvářil nijak překvapeně. Pozorně jsem projela řadu vysokých mužů. Jen nepatrná menšina pocházela z Písečné.
„Nemá to být mise na záchranu Kazekageho?“
Shikamaru pozvedl uhlově černé obočí, jakoby přeslechl můj ironický tón.
„Něco se ti snad nezdá?“
“Samozřejmě,“ vyhrkla jsem rozhořčeně. „Kde jsou všichni shinobi z Písečné. Proč je nás tak málo?“
„Myslel jsem, že ti to dojde. Vaše vesnice je bez Kage dost oslabená. Úbytek dalších sil by byl pro Písečnou velmi riskantní. Proto Konoha sestavila tak početný záchranný tým.“
Krev se mi nahrnula do tváří. Dělám ze sebe pěkného blba, blesklo mi hlavou.
„A velitel bude kdo?“
Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe. Ninjové, kteří stáli kolem jistě patřili k těm lepším. Nebyl tam nikdo, kdo ještě nedosáhl hodnosti chuunin. Přesto jsem však hledala někoho výjimečného. Někoho, kdo misi zvládne dovést do zdárného konce.
„Já.“
Došla mi slova. Věděla jsem, že je dost chytrý, ničím jiným se ale pyšnit nemohl. On že zvládne najít mého bratra? V duchu jsem pevně věřila, že Konoha pošle Kakashiho nebo jiného dobrého jounina. Stál tam ale jen Shikamaru. Moje naděje, které jsem celou noc pečlivě střádala se v jediném okamžiku rozpadly.
„Je to otrava,“ ujistil mě znuděně. „Ale rozkaz je rozkaz.“
„Proč k sakru? Čím zrovna ty můžeš zachránit mého bratra?“
„Je nejlepším stratégem Skryté Listové!“ vyhrkl obtloustlý shinobi s hnědými vlasy a upřel na mě ošklivý pohled.
„Klid, Chouji,“ mávl rukou Shikamaru. Můj dotaz zcela ignoroval. Pak se obrátil k celé skupině.
„Poběžíme na místo přepadení. Odtamtud nejbližší cestou do Kamenné. Budeme-li mít štěstí, objevíme něco podezřelého.“
Krev ve mně opět začínala vřít.
„Chceš říct, že život mého bratra závisí na Štěstí?!“ sykla jsem a upřela na něj vražedný pohled. Jen se líně protáhl a vyběhl do rozlehlé pouště. Horký vítr ke mně donesl jen jedno jediné slovo.
„Otrava.“

Tempo, které naše skupina zvolila nebylo právě oddychové. Ačkoli jsem byla odhodlaná utíkat i na kraj světa a prorazit si cestu stovkou nepřátel, mé tělo mi po několika hodinách běhu začalo vypovídat službu. Nohy mi umdlévaly a čelo se mi rosilo potem.
K místu, kde se před několika dny odehrál útok neznámých ninjů, jsme dorazili jen malou chvilku po poledni. Zatímco se shinobi z našeho týmu rozprchli do všech stran, aby pátrali po sebemenších stopách, já padla do horkého písku, celá rozbolavělá a unavená.
„Jsi v pohodě?“ ozvalo se, vlastně ani nevím odkud. Přestože dotaz nebyl ironický, což mě maličko překvapilo, neodpověděla jsem. Z části i proto, že by mě mluvení stálo další cenné síly.
„Jsi nesnesitelně tvrdohlavá,“ zavrčel Shikamaru, znuděně si povzdechl a posadil se vedle. Vzhlédl k obloze, čímž mě prakticky napodobil, jelikož i můj pohled směřoval k jasně modré ploše. „Vážně otrava, nemáte tu vůbec žádné mraky.“
Chvíli se ozývalo tiché šustění, které jsem zcela ignorovala a snažila se jen o to, aby mi víčka nepadla únavou. Z ničeho nic se před mým obličejem zjevila Shikamarova ruka, svírající malou bílou kuličku. Ucítila jsem příjemnou vůni, podobnou jednomu z Kankurových šampónů, což jsem však ihned připsala halucinacím z vedra.
Pohlédla jsem na to malé bílé nic. „Co je to?“
„Sněz to a uvidíš.“
„Hodláš mě otrávit abys měl pokoj?“ otázala jsem se smrtelně vážným tónem, načež se Shikamaru široce ušklíbl.
„Zatím ne, ale-. Vnukla jsi mi zajímavý nápad.“
„Nemusíš se namáhat,“ odfrkla jsem a odvrátila hlavu od něj i jeho natažené dlaně. „Stejně tu do pár hodin umřu z naprostého vyčerpání.“
„Pokud tohle sníš, budeš v pořádku. Minimálně do večera.“
Nedůvěřivě jsem pohlédla na bílý prášek. „Odkud ho máš?“
„Tajemství.“
Víčka mi opět začala klesat a já si nepřála nic jiného než zalehnout do zlatavého písku a zavřít oči. Shikamaru mi podepřel ochablou hlavu.
„Otravnější a složitější ženskou jsem v životě neviděl. Okamžitě ten prášek sněz nebo na tebe použiju stínovou techniku.“
Natáhla jsem roztřesenou ruku a uchopila malou kuličku mezi prsty. Chutnala mnohem hůř, než všechny moje kuchařské výtvory dohromady. A to si Kankurou nastěžoval.
Nicméně jsem po chvíli ucítila, že se do mých rozbolavělých končetin vrací síla a oči se sami od sebe opět otvírají.
„Ehm díky,“ zamumlala jsem a uhnula očima. „Jed to nakonec asi nebyl.“
Shikamaru se pousmál a pokrčil rameny. „Nemáš zač. Jako velitel se o tebe musím postarat.“
Malý neznámý plamínek, který se před chvíli rozhořel, opět pohasl.

Blížila se noc. Místo přepadení jsme v uplynulých hodinách prohledali křížem krážem a nenašli jedinou stopu, která by odkazovala na něčí přítomnost.
Byla již tma, když Shikamaru rozkázal postavit stany. V koutku duše jsem mu byla nesmírně vděčná. Přestože byl onen bílý prášek opravdu zázračný, jeho účinky začaly s houstnoucí tmou pomalu odeznívat a já nakonec usnula jako nemluvně.

Někdo šeptal mé jméno. Pomalu jsem otevřela oči a zahlédla přítmí stanu. Bylo zjevné, že venku je hluboká noc. Víčka mi opět klesla únavou.
„Temari!“ zavrčel hluboký hlas naléhavě a ona osoba mi prudce zatřásla ramenem. „Sakra, ženská, vstávej nebo nás tu najdou.“
Přestože jsem význam slov přesně nepochopila, pomalu jsem se zvedla do sedu a zmateně se rozhlédla. Z venku se ozývaly tlumené rány a vedle mě klečel mračící se Shikamaru s batohem na zádech.
„Došlo k přepadení. Rychle si vezmi věci, všechno ti vysvětlím na bezpečnějším místě.“
Tato zpráva mě ihned probudila a jakmile jsem splnila jeho rozkaz, popadl mě za ruku a vyvlekl ze stanu. Chvíli trvalo, než se mi povedlo pořádně rozkoukat. I přes černou tmu jsem však dokázala rozeznat řadu maskovaných ninjů, která útočila na shinobi z Listové i Písečné vesnice.
Shikamaru se přikrčil a vedl mě opačným směrem, než se odehrával boj.
„Co to sakra děláš?“ vyjekla jsem tiše, když mě odvlekl za několik polorozpadlých stanů. „Musíme jít bojovat.“
„Ne!“ odvětil Shikamaru také šeptem. „Musí to zvládnout bez nás. Jakmile nepřátelé uvidí, že prohrávají, utečou. Pak půjdeme za nimi. Sami. Musíme být nenápadní. Je víc než pravděpodobné, že nás zavedou ke Gaarovi.“
Měl dobrý plán. Ve skrytu jsme čekali víc než hodinu. Ačkoliv bylo těžké sledovat, jak se naši muži horko těžko propracovávají velkým zástupem nepřátel a nehnout pro ně ani prstem, strach o Gaaru byl přednější.
Jak Shikamaru předpokládal, maskovaní shinobi začaly pomalu ustupovat a vyhledávat co nejvhodnější chvíli k útěku
„Připrav se!“ zašeptal.Ve stejném okamžiku se nepřátelé rozběhli pryč a já podle hvězd rozpoznala směr Kamenné Vesnice.
Opustili jsme svůj úkryt, načež se nám naskytl pohled na oslabené a mnohdy i zraněné shinobi.
„Kde jste do háje byli?“ vyjel na nás zpocený a maličko zakrvený tlouštík.
„Nemám čas na vysvětlování, Chouji. Musíme za nimi,“ odvětil Shikamaru a při pohledu na kamarádovu ránu se zamračil. „Je tu spousta mediků. Prosím, zařiď, ať ošetří všechny, u nichž je to potřeba.“
Chouji krátce přikývl a jeho naštvaný výraz rychle opadl. „Dávejte na sebe pozor.“
„Budeme.“
Pak jsme se vydali po stopách, které se působením větru a písku téměř ztrácely.