Příběh jedné kunoichi - část první

Původně to měla být jednorázovka. Maličko se to ale protáhlo. Taky si nejsem moc jistá tou první osobou. Moc vás prosím o kritiku.

Slunce pražilo. Pro zdejší oblasti to nebylo nic neobvyklého. Země Větru byla horkem proslulá stejně jako záludnými a nekonečnými pouštěmi. Někomu nejspíš tyto písečné duny připomínaly nudnou a nevlídnou pustinu. Já v nich však viděla nepřekonatelný půvab, jež byl symbolem mého domova.
Mohlo být pravé poledne. Skučení větru přerušovaly pouze údery nohou a křupání písku. Nad našimi hlavami se skvěla azurově modrá obloha bez jediného obláčku. Ačkoli ze mě lil pot a nohy mi omdlévaly, za žádnou cenu bych nedostatek síly nepřiznala. Kankurou na mě krátce pohlédl a zamračil se. Zdál se vysílený stejně jako já. Čelo měl orosené malými kapičkami a barvy na obličeji rozmazané. Náš oční kontakt němě odstartoval pomyslný závod, který měl rozhodnout, kdo se stane závažím naší cesty a navrhne odpočinek.
Gaara onen tichý boj ignoroval a běžel stále stejným tempem v čele naší malé skupinky. Od chvíle, kdy potkal Uzumaki Naruta a od základu překopal svůj názor na život, uběhlo už několik let. Naše rodinné vztahy se o mnoho zlepšily stejně jako jeho uznání mezi obyvateli vesnice. Stále však ještě zapomínal, že jako Kazekage a nejmocnější ninja z Písečné má více sil než kdokoli jiný v jeho blízkosti.
Kankurou zavrávoral a sípavě se nadechl.
„Potřebuju pauzu,“ zavrčel na Gaaru a padl na kolena. Zastavila jsem o pár metrů dál s malým úšklebkem na tváři. Z boje jsem vyšla jako vítěz. Jakmile náš mladší bratr nepatrně přikývl, prudkým pohybem jsem rozevřela velký vějíř a schoulila se do jeho stínu.
„Nemáš ještě jeden?“ nadhodil Kankurou. „Umírám horkem.“
„Sundej si ten nesmysl co nosíš na hlavě,“ poznamenala jsem a pohlédla na Gaaru, který pozorně sledoval několik vysokých kaktusů, vzdálených jen pár desítek metrů od nás.
„Jak dlouho jestě?“
„Při stále stejném tempu budeme do západu slunce na místě,“ odvětil pomalu, pohled od rostlin ale neodtrhl ani na okamžik. Téměř jako by ostražitě očekával něco neobvyklého. Tiše jsem vydechla a přenesla pozornost na tmavý stín svého vějíře. Ačkoli nyní se můj bratr choval téměř ukázkově, zůstával pro mě jeho způsob uvažování stále nedosažitelným tajemstvím.
Kankurou polohlasně proklel horko,sálající ze všech stran a otřel si rukávem mokrou tvář. Na černé látce se objevila fialová šmouha.
Gaara prořízl ticho ledově klidným hlasem.
„Kankurou, Temari! Myslím, že máme společnost.“
Význam těchto slov mi došel téměř okamžitě. Vyskočila jsem na nohy a uchopila svůj železný vějíř pevně do rukou. Koutkem oka jsem zpozorovala, že můj bratr mě napodobil jen o kratičkou sekundu později. Sám Gaara stále jen postával na stejném místě s rukama založenýma na prsou a očima upřenýma na zelené kaktusy. Zadívala jsem se stejným směrem a po několika dlouhých sekundách, vyplněných jen nekonečným skučením větru, se ozval krátký tichý zvuk.
Vysoké pichlavé rostliny byly pryč a na jejich místě postávalo pět mohutných ninjů s čelenkami Kamenné Vesnice.
„Máš velmi dobré postřehy,“oznámil Gaarovi černovlasý shinobi hlubokým hlasem. „Na rozdíl od tvých sourozenců.“
Můj bratr jeho slova ignoroval. „Co chcete?“
„Vyprávět ti o svých plánech určitě ne!“ zachechtal se muž neupřímně.
Naším směrem se velkou rychlostí rozlétlo několik kunaiů. Gaarův písek okamžitě zareagoval a zatarasil zbraním cestu.
„Nemáte šanci,“ zavrčel Kankurou a Karasu se, jakoby na souhlas, neklidně zavrtěl. Písčitá stěna před námi se znenadání rozplynula. Od nepřátel nás oddělovalo jen několik bezvýznamných metrů.
„Kankurou, bojuj s tím zrzkem. Temari, ty jdi na toho muže vlevo. Já beru zbytek,“ rozdělil Gaara protivníky. Kankurou se nespokojen zamračil. „Chci víc!“
Můj bratr přešel jeho poznámku bez jediného slova a veškerou pozornost věnoval pouze neznámé pětici. V očích se mu mísila zvědavost se vztekem.
Pozvedla jsem svou nezvyklou zbraň a poodstoupila od bratrů. Jakmile na mě protivník upřel zkoumavý pohled, kysele jsem se ušklíbla.
„Na takové dítě mi postačí taijutsu,“ odfrkl si zklamaně a popošel o několik kroků blíž „Nehodlám na tebe plýtvat chakrou. Ještě bude potřeba.“
„Uvidíme,“ odsekla jsem a moje slova zanikla v prvním poryvu vichru, způsobeném krátkým mávnutím vějíře. Jeho síla černovlasého muže překvapila, ale dostal se z mého dosahu bez jakékoli úhony. Pomalým krokem se vzdálil od ostatních, čímž mě přinutil následovat jeho příkladu. Mezi námi vzniklo volné, pískem pokryté, prostranství, jakoby stvořené pro náš nelítostný boj.
„Větrná podstata?“ uchechtl se a odhalil žluté zuby. „Narazila jsi na špatného protivníka.“
Jeho slova jsem si dokázala vyložit jen jediným způsobem. Je-li jeho podstata ohnivá, výrazně to zmenšuje mé šance na vítězství, zauvažovala jsem krátce a nespouštěla z muže oči ani na okamžik. Nejlepší obrana je útok, rozhodla jsem a vyslala další, tentokrát silnější poryv větru.
Shinobi na můj útok zareagoval několika rychlými pečetěmi a hlasitým výkřikem:
„Katon: Hibashiri!“
Mé obavy se staly skutečností. Neměla jsem představu, jakým způsobem tento souboj ukončit. Jelikož je známé, že vítr je proti ohni téměř bezmocný, můj Fuuton by situaci dokázal pouze zhoršit. Jakožto Jounin jsem dokázala trochu využít i zemi a blesk. Tyto techniky pro mě ale byly velmi náročné a já ani netušila, zda-li by přinesly užitek. Protivníkovy síly byly obrovské.
Plameny krátce olízly můj vějíř a zanechaly za sebou několik černých šmouh. Spěšně jsem couvla o několik kroků a koutkem oka pohlédla na své bratry. Kankurův boj se zdál téměř vyrovnaný. Jeho protivník, obtloustlý zrzek, se udržoval z dosahu Karasu pomocí zvláštních nožů a zároveň se pokoušel útočit na soustředěného Kankura. Gaara stále strnule vyčkával na první pohyb zbylých nepřátel.
„Copak, děvče, už to vzdáváš?“ donesl se ke mně hluboký hlas s posměšným podtónem.
„Nikdy.“
Vážně jsem se nehodlala hroutit. Můj mozek začal rychle uvažovat nad možnostmi, které se mi nabízely. Jelikož moje síla neměla žádný užitek, nemohla jsem útočit přímo. Byl potřeba jen dobře promyšlený plán. Zaměřila jsem se na ninjovy ruce. Ačkoli dokázal excelentně ovládat katon, bez rukou by mu jeho techniky byly samozřejmě k ničemu. Znala jsem spoustu lidí, kteří by se s tímto problémem dokázali rychle vypořádat. Bylo by však bláhové doufat, že by se tu některý z nich mohl objevit.
Já vždy bojovala na velkou vzdálenost. Mým cílem bylo udržet si protivníka od těla a při troše štěstí mu polámat kosti o nejbližší strom. Nyní jsem se potřebovala dostat svému oponentovi co nejblíže k tělu. V hlavě se mi pomalu tvořil zoufalý plán. Nic jiného než jeho použití mi však nezbývalo.
Vyslala jsem k soupeři prudké tornádo. Zareagoval úšklebkem a další ohnivou technikou. Bleskově jsem zabodla vějíř do země a schovala se do jeho stínu. Za okamžik se vedle mě krčil můj klon, který ale působil vysíleněji a zuboženěji než já. Tak to také bylo v plánu.
„Schováváš se, holčičko? S ohněm by sis hrát neměla.“
Mé druhé já se vypotácelo zpoza vějíře. Po několika krocích dopadlo na kolena a rozkašlalo se. Zaslechla jsem shinobiho těžké kroky, směřující mým směrem. Zastavil jen kousek od mého klonu. Přes vějíř nebylo vidět vůbec nic, ale odtušila jsem, že se právě kochá pohledem na výsledek své práce.
Přestože první část mého plánu začínala nést ovoce, neměla jsem nejmenší tušení, jak se muži nepozorovaně dostat za záda.
Musím být rychlá, blesklo mi hlavou. Velmi rychlá.
Jakmile jsem se připravila k útoku, dech se mi zrychlil. Byl to risk, ale jinou možnost jsem neviděla. Z ničeho nic mě přerušil nepříjemný hlas.
„Máš mě za takového hlupáka?“
Na krku jsem ucítila ostří kunaie a v nose mě zaštípal nepříjemný pach. Muž odkopl vějíř daleko z mého dosahu a tlakem ostří mě pozvedl z podřepu. Nechápavě jsem zamrkala, když přede mnou stanul shinobiho dvojník. Rozmáchl se a prudkým úderem zničil můj zubožený klon. V jediném okamžiku mi došlo, že ninja byl celý ten čas o krok přede mnou. Pochopil můj záměr a využil malou chvilku nepozornosti ve svůj prospěch.
„Abych pravdu řekl,“ zašeptal mi tiše u ucha a já ucítila jeho horký dech. „Čekal jsem víc.“
V mém nitru se strach smísil se vztekem. Jsi slabá, slabá,… našeptávalo mi podvědomí a já jen silou vůle udržela myšlenky pod kontrolou. O několik sekund později mě však mnohem víc vyděsil hlasitý bolestivý výkřik. Kankurou padl na záda. Nohu měl zkroucenou do ošklivého úhlu a z rukou mu tekla spousta krve.
„Gaaro!“ vykřikla jsem zděšeně na svého mladšího bratra, jehož tvář nabyla zmateného výrazu. Na čele se mu objevilo několik vrásek.
„Můj písek-“ vydechl šokovaně. „Neposlouchá. Nemůžu-“
Zděšeně jsem otevřela oči. Z úst mi však nevyšlo ani hlásku. Bez Gaarových schopností jsme byli ztraceni. Muži se rozesmáli hlubokým nepříjemným smíchem.
„Co s těma dvěma?“ promluvil hnědovlasý shinobi.
„Necháme je tu. Poušť se o ně postará.“
Pak jsem zaslechla jen rychlé zasvištění a ucítila tupou bolest hlavy. Před očima se mi objevila černá tma.

Celé tělo mě bolelo a v krku jsem cítila nepříjemné pálení. Mé myšlenky byly pomatené a útržkovité. Viděla jsem zlatavou poušť zalitou slunečními paprsky a spoustu ohně. Taky zraněného Kankura a cizí muže. Náhle se mi celá událost živě vybavila a já se pokusila prudce otevřít oči. Díky zářivému dennímu světlu jsem je však musela opět přimhouřit. Jakmile jsem se pokusila posadit, ztuhlé končetiny mi vypověděly poslušnost a já se zhroutila zpět na měkkou madraci. Bílý pokoj kolem silně připomínal nemocnici v Písečné, ve které jsem jako malá trávila se svými bratry spoustu času.
Dveře se otevřely a do místnosti vkročila malá černovlasá sestřička s podnosem plným léků a obvazů.
„Temari-sama, díkybohu, jste konečně vzhůru!“ vydechla. „Ležela jste v bezvědomí tři dny.“
Její příchod i slova mě zmátla. Jak jsem se dostala do Písečné?
„Co se stalo? Kde jsou mí bratři?“
„Před třemi dny našla vás a Kankura noční hlídka. Nacházeli jste v poušti bez vody dlouhou dobu a váš stav byl velmi špatný. Kankurou-sama leží ve vedlejším pokoji a je vzhůru už několik hodin. Má ovšem několik vážných zranění, ze kterých se musí ještě zotavit.“
„A co Gaara?“ zavrčela jsem a zkrabatila čelo. Sestřička se o mém nejmladším bratru nezmínila jediným slovem, což mě dokázalo velmi jednoduše vystrašit.
„Kazekage-sama nikde poblíž nebyl. Nic jiného nevím.“
Srdce se mi na okamžik téměř zastavilo. Gaara je pryč? To není možné. Nemohl zmizet. To muselo být určitě nějaké nedorozumění.
„Okamžitě sem pošli někoho, kdo mi řekne, co se děje!“ vyštěkla jsem na dívku prudce a ona vyděšeně ucouvla. „Ale vaše léky-.“
„Hned!“ skočila jsem jí do řeči ledovým hlasem a sestřička vyběhla z místnosti.
Strach o Gaaru mi zatemnil mozek a já dokázala jen tupě koukat do bílé zdi. Představa, že může být zraněný nebo dokonce po smrti mě zabolela mnohem víc než fyzická zranění. Po několika minutách, které mi přišly dlouhé stejně jako hodiny, se ozvalo krátké zaklepání a do místnosti vstoupila jedna z nejméně očekávaných osob. Černé vlasy v obvyklém culíku a na tváři neskutečně znuděný výraz.
Seskočila jsem z postele a rozběhla se směrem k příchozímu.
„Kde je Gaara?“ vmetla jsem mu do tváře namísto pozdravu. Přestože jsem ho už několik měsíců neviděla, strach o mého nejmladšího bratra byl přednější.
„Taky tě hrozně rád vidím,“ pozvedl obočí Shikamaru. Poté nasadil poněkud vážnější masku a zodpověděl mou otázku.
„Tvůj bratr zmizel beze stopy. Vaši lidé prohledali téměř celou poušť a nenašli jediné vodítko, které by je k němu zavedlo. Kankurou nás dnes ráno informoval o přepadení těch ninjů z Kamenné. Zítra brzy ráno vyráží několik vašich shinobi spolu s posilou z Listové jako pátrací skupina.“
“Jdu s vámi,“ vyhrkla jsem okamžitě a maličko zavrávorala.
„To ani náhodou,“ odmítl Shikamaru a pohotově mě zachytil. Nebýt obav o mého bratra, nejspíš bych ho okřikla. Nyní jsem se mu ale beze slova vytrhla a posadila na postel.
„Půjdu, ať se ti to líbí nebo ne,“ zavrčela jsem ošklivě. „Jako sestře Kazekageho mi povolí spoustu věcí.“
Nespokojeně zamručel. „To je otrava. Zvládneme to i bez tvojí pomoci.“
Jeho dobře známá věta mi maličko pozvedla náladu. „Nedokážu tu jen polehávat a čekat. Navíc, kdo by tě zachraňoval?“
Shikamaru si jen tiše odfrkl a odvrátil ode mě hlavu.

K večeru jsem tiše a bez jakýchkoli výčitek opustila nevlídnou bílou budovu zvanou nemocnici a rozběhla se domů. O své obvyklé kondici jsem si sice mohla nechat jen zdát, i přesto jsem si ale byla jistá, že nadcházející úkol s přehledem zvládnu. Ačkoliv téměř všichni lékařští ninjové proti mé účasti na misi protestovali, odvedli za odpoledne dobrou práci a já se cítila téměř jako znovuzrozená.
Na mé obavy však prášky ani lékařská jutsu zabrat nemohly. Jediné, co alespoň chvilkově odehnalo pochmurné myšlenky týkající se Gaary, byla jedna z nejméně očekávaných osob – Shikamaru. Jeho otrávený výraz a znuděné řeči mě dokázaly rozptýlit mnohem více, než Kankurovo neohrabané a hlavně bezvýsledné utěšování. Ačkoli pěknými slovy zrovna neplýtval, zněl prostě - věrohodněji.