Stínový ninja 17

„Cože?“ zareagoval, okamžitě Sakumo. „Tys věděl kde je?“ Jak stáli na větvích stromů, a dopadaly na ně úzké paprsky světla, vypadal hodně rozčileně, i když to mohl být optický klam.
„Ne, nevěděl. Byla to náhoda.“ Odpověděl Mikuri, a vyprávěl jim, co se stalo ten večer před tím, než se vypadl na cestu do učení. Když skončil, tvářili se všichni ustaraně, ale sensei nejvíc.
„Tohle je hodně vážné,“ zamumlal. „Musíme okamžitě vyrazit na cestu, v nejbližším městě poslat vzkaz, a tebe co nejdřív dostat do Stínové.“ rozhodl. „Jdeme!“

Na jeho pokyn se vydali na cestu maximální rychlostí. Nemluvili, a nad nimi se vznášela tíživá atmosféra, protože všichni moc dobře věděli, jaké následky budou, jestliže Kamenná a Oblačná objeví ten sklad. Z lesa vyběhli na louku, kde uprostřed začala ze země velmi růst podivná vysoká zelená rostlina, připomínající listy aloe vera. Jak rostla, všimli si něčeho podivného. Měla na sobě černý plášť s rudými mraky.
„Akatsuki!“ poznal Sakumo a zaklel. Dal pokyn, aby se rozptýlili a pokusili se člena zločinecké organizace obejít, i když pochyboval, že by to mohlo vyjít. Mikuri s Kasumi šli z leva a on s Wataruem zprava. Jen co se rozdělili, rostlina se rozevřela a odhalila muže, který byl uvnitř. Měl světle zelené vlasy, žluté oči a obličej, který měl z půlky černý a z půlky bílý.

Pak se stalo něco neočekávaného. Za všemi geniny se objevila úplně ta samá osoba, jako na louce chytila je a bodla je jedním “trnem“ do zad a všichni tři naráz omdleli. Za Sakumem se objevil taky jeden, a kopl ho do zad, až odlétl směrem k tomu ve středu. Rychle se postavil, aby viděl, jak další tři mizí s jeho studenty pod zem.
„NE!“ zařval bezmocně. Bleskurychle se otočil a pokusil se zasadit nepříteli ránu. Ten ji lehce zastavil.
„Neboj,“ řekla bílá půlka obličeje měkce, „nic jim neudělám. Chci jen tebe.“
To nebylo překvapením. Co by taky Akatsuki dělali s obyčejnými geniny?
„Proč? S vámi jsem se nikdy nesetkal ani jsem vám nijak neškodil,“ bránil se.
„Můj syn,“ zněla odpověď. Tentokrát od černé půlky.
Zarazil se. Členové zločinecké organizace mají děti? No, koneckonců jsou to přeci jen z větší části lidé, napadlo ho. Udivovalo ho, že právě Zetsu, jak byl obeznámen s podobami jednotlivých členů, kteří byli viděni, měl potomka. A navíc, jak by ho proboha mohl znát?
„Cože?“
„Můj syn,“ zopakovala černá polovina.
„Tvého syna neznám,“ odpověděl popravdě. Nebo si to aspoň myslel.
„Ne?“ podivila se bílá část obličeje. „Jméno Kagetsu Saiyu, ti nic neříká?“
Do Sakuma jako by uhodil blesk a z obličej se mu vytratila barva. Kagetsu… jediný student kterého ztratil, jehož ztrátou se denně trápil a kvůli kterému špatně spal. Zetsu si výrazu v jeho obličeji všiml.
„Už si vzpomínáš?“ na černé půlce se rozlil zlovolný úšklebek, a protože se druhá půlka tvářila neutrálně, vypadalo to velmi děsivě.
„Jo,“ odpověděl se staženým hrdlem. Tohle nebylo téma, o kterém by se mu mluvilo příjemně, protože ho Kagetsova pořád tížila.
„Zabil jsi ho,“ prohlásila bílá polovina a zrcadlově doplnila druhou půlku.
„Ne, to jsem nebyl já,“ bránil se rychle, „ byl to ten Orochimarův poskok.“
„To mě nezajímá,“ zavrčela černá část, „byl jsi jeho učitel a měl jsi na něj dát pozor. Jenže on zemřel a ty za to zaplatíš!“

Trny na Zetsuově rostlinném límci se prudce prodloužili a než stačil Sakumo uhnout, probodli ho. Prudkost útoku ho odstrčila dozadu a prohnula ho v zádech. Rychle se pohnul vzad, aby nebyl v dosahu a jeho oblečení okamžitě zbarvila krev. Uskočil o pár dalších kroků a složil několik pečetí. Napůl čekal že padne k zemi jako jeho studenti, ale nic takového se nedělo, a ani to nevypadalo že by se to mělo stát.
„Katon: Netsu tanpa! (vlna horka),“ vlna horka sežehla okolní trávu a i stromy, které předtím měl za sebou, teď byly před ním a jejich listí zežloutlo a uschlo. Zetsu se chránil svými listy, které opět zavřel, a na to že se podobal rostlině, neutrpěl žádnou větší újmu. Rostlinná schránka se opět otevřela.
„Teď asi přemýšlíš, proč se i nic nestalo,“ hádala černá půlka.
„Ano,“ připustil neochotně Sakumo.
„Můžu vysát živiny až z hlubiny země, což mi umožňuje velmi rychlou regeneraci,“ informoval a ho druhá půlka. „A teď…“ ozval se odporný mlaskavý zvuk a Zetsu se začal dělit v půli. Poloviny se od sebe pomalu vzdalovali, ale ještě od sebe nebyly dost daleko, takže byly stále spojeny jakou si lepidlovitou mazlavou hmotou.

Zvedal se mu z toho žaludek a měl co dělat, aby nevyklopil jeho obsah na zem. Naštěstí se s jedním protáhlým mlasknutím od sebe rozdělili a žaludek se mu uklidnil, i když to pořád bylo odporné. Všiml si, že ačkoliv každé polovině narostla druhá noha, zbytek těla jim stále chybí.
„Tak, a jsme v přesile,“ usmál se bílý Zetsu.
Na to byla jediná možná odpověď. Zkřížil ukazováčky s prostředníky. „Kage bushin no jutsu!“ objevilo se patnáct klonů.
„Chytré,“ uznala bílá půlka, „ale zbytečné.“ Ze země se vytvořil stejný počet bílých půlek, jako vytvořil Sakumo klonů. Zaťal zuby. Přidělávat klony by nemělo cenu. On by jejich počet vyrovnal. Podle toho co mu říkal, a toho co věděl o lidech z Trávové, usoudil, že má zemní podstatu chakry. Raiton bude rozhodně správná volba. Zatím se strhla bitka mezi klony. Střídavě mizely ty jeho a střídavě ty Zetsua. A za chvíli tam nebyl žádný klon ani jednoho z nich a kupodivu nebyl vidět ani pravý Sakumo. Zetsu se zmateně rozhlížel – obě poloviny. Nevšiml si, že by některý z jeho klonů zmizel, nebo se snažil schovat.
„Raiton : Kaminari panchi (elektrický úder)!“ ozvalo se odněkud shora. Bílá poloviny vzhlédla vzhůru, zatímco černá dávala pozor, aby nepřišel další náhodný útok. To ale byla chyba, protože ho oslepilo slunce, a on nic neviděl. Jen ucítil prudký náraz a bolest.

Útok zarazil bílého Zetsua z větší části do země a přelámal mu kosti, takže teď ležel bezvládně na zemi. Sakumo se otočil k černé půlce. Tentokrát se rozhodl pro techniku na větší vzdálenost. Udělal potřebné pečetě.
„Raiton : Kaminari (blesk)!“ kolem pravého zápěstí a dlaně se objevily elektrické jiskry. Pak najednou zmizeli. Překvapeně se podíval na svou ruku a ucítil, jak těžkne. Začalo se na ní objevovat něco bílého a zvětšovalo se to. Podobné útvary se začaly objevovat i na zbytku jeho těla a stále se zvětšovaly a on cítil, jak mu rychle ubývá chakra.
Černý Zetsu se ušklíbl.
„To se dalo čekat. Tohohle si zatím nikdo nevšiml.“
Postarší ninja si se zájmem prohlížel končetiny, na kterých se zvětšovaly ty věci. Byly už hodně těžké, ale zvládl se udržet na nohou.
„Na tohle vážně nemám čas,“ prohlásil pak nevzrušeně.
Vzduch se začal chvět a ty bílé věci z něj začaly pomalu stékat jako bahno. Odhalily tak, že celé jeho tělo slabounce září modrou barvou. Zetsuovi, jak černému tak omráčenému vstaly vlasy na hlavě. Ne hrůzou, ale množstvím elektřiny ve vzduchu. Kolem Sakuma začaly sršet elektrické jiskry, které se začaly měnit ve výboje.
„Jedna z mých nejlepších technik,“ oznámil oběma půlkám Zetsua. Výboje se zvětšovaly a sílily.
„Raiton: Denki-ha o bakuhatsu (elektrická vybuchující vlna)!“ louku zaplnila modrá, sršící elektřina, jako když plníte sklenici vodu, a stále se rozšiřovala. Rozlévala se do stran, jako když se voda lije na stůl. Všechno čeho se dotkla, se pomalu měnilo v prach. Stromy, tráva, zvířata, která nestihla utéct. Když se rozepnula, co nejvíce to šlo, došlo k explozi. Ničivá technika vystřelila k nebi, jako střela a šplhala výš a výš. A pak zmizela. Po ní zbyl jen nepravidelný kruh spálené země, v jehož středu stál postarší šedovlasý ninja.

Byl udýchaný a pot z něho tekl proudem. Na tváři měl vítězoslavný výraz. Kousek před ním ležely dvě seškvařené kostry, kterým chyběla ruka, půl hrudníku a kus lebky. Zabil jednoho z členů Akatsuki. To se povedlo málokomu. Z ničeho nic jeho oři získaly skelný výraz, a on břichem spadl na zem. Z jeho zad začalo něco rašit. Bylo to zelené a trnité a rostlo to. S tím jak to rostlo, se Sakumo scvrkával a zdálo se, že ho něco požírá zevnitř. Protože ve skutečnosti to bylo spíš tak, že mizí svaly a vnitřnosti a na kostře zůstává jen kůže. Nakonec to vypadalo jako dva obří listy aloe vera, které se ještě nerozevřely. Rostlina zespod ustupovala, a odhalovala tak tělo, jehož pravá polovina byla bílá a levá černá. Nakonec listy začínaly někde v polovině hrudníku, a pomalu se rozevřely.
„Idiot. Nepochopil podstatu Hōshi no Jutsu,“ řekla černá část pohrdavě.
„Jo,“ souhlasila bílá, „sice zabil buňky, co byly na něm a v okrajových částech jeho těla, ale nemohl zabít úplně všechny cizí buňky v těle. Tím by zabil sám sebe, a to on moc dobře věděl.“
„Tak tohle bychom měli hotovo,“ prohlásila černá půlka, sehnul se a chytil vyschlou kostru Sakuma, listy rostliny se zavřely a Zetsu i s mrtvolou začal mizet v zemi. Za chvilku po nich zbylo jen spáleniště a pochmurná krajina.

O hodný kus dál leželi v trávě tři lidé. Dva chlapci a jedna dívka. Nad nimi se jako obří strážné rostliny tyčili tři Zetsu. Za nimi se ze země vynořil další a s ním i mrtvola. Ti Zetsu, kteří tam už byli se pomalu roztekli. Byly to totiž klony. Originál si měřil své zajatce. Byli pod vlivem jeho uspávací látky. Mohl s nimi teď udělat prakticky cokoli. Rozhodl se, že je nechá jít. Přišel si pro pomstu, a tu dostal. S nimi si to vyřídí později. Ta holka se teď pohnula. Látka přestávala působit a za chvíli se vzbudí. Bylo jedině dobře, že to mělo za vedlejší účinek krátké ztráty paměti. Většinou oběť zapomněla posledních pár, hodin, což by mělo stačit na to, aby zapomněli, co se stalo. Ne že by mu na tom sešlo, pochyboval, že by ho nakonec našli, ale prevence byla prevence. Pomalu se začali probouzet všichni tři, a tak zmizel pod zemí. Mrtvolu jejich učitele si vzal s sebou.

Kasumi pomalu otevřela oči. Oslepilo ji světlo, a tak chvíli mžourala, aby si na něj přivykla. Pak si vzpomněla co se děje a ihned se posadila. Před sebou uviděla kluky, jak spí. Přešla do kleku, a zatřásla s nimi.
„Kluci,“ řekla důrazně a ještě jednou s nimi zatřásla. Jediná rekce byla, že se pokusili převalit na bok. Zatřásla s nimi ještě silněji, ale odezva opět žádná. Povzdechla si, a protože věděla, že nesmí ztrácet čas a ni chakru, napřáhla se a ubalila nejprve Watarovi facku. Hned po něm dostal Mikuri. Oba se ihned vzbudili, posadili se a třeli si červenou tvář.
„Co se děje? Proč nás hned mlátíš?“ stěžoval si ninja ze Stínové.
„Copak nevíš co se děje?“ zamračil se, a hned si vzpomněl. Došlo to i Watarovi.
„Ale kde je sensei?“ rozhlížel se jinchuuriki kolem zmateně.
„To nevím,“ přiznala dívka, „nějak si nepamatuju, proč jsme se rozdělili. Třeba šel napřed, protože je starší a zkušenější, aby byl dřív ve Stínové, a mohl pomoci.“
„A nás tady nechá? Tři geniny?“ nezdálo se Mikurimu.
„Jeden z nás má v sobě démona a další z nás vysává chakru a i život. Řekl bys, že potřebujeme hlídání?“ zdvihla obočí Kasumi.
„Máš pravdu, asi ne,“ souhlasil s ní.
„Každopádně,“ vložil se do hovoru Wataru, „ať je kde chce, měli bychom dát vědět Azumi – sama. Měl s námi jít až do cíle a ne nás záhadně opustit.“
„To je pravda,“ souhlasila kunoichi, „pošleme do Travnaté zprávu, necháme tu několik klonů aby senseie hledali a počkali na zpětnou zprávu. Je štěstí že to co se dozví klony, dozví se pak i originál.“
„Fajn. Uděláme to tak,“ souhlasil Mikuri a ze země vystoupilo deset černých kaněk, které se vytáhly do výšky a změnily v jeho klony. Na deseti místech začala tráva zběsile růst, a změnila se v Kasuminy trávové klony. Pak se objevil stejný počet ledových soch, které nabraly podobu Watarua. Všech třicet kopií se rozdělilo do trojic, jako jejich stvořitelé a pak se rozeběhli různými směry. Původní trojka zamířila směrem, kterým tušili, že by mělo být město.

***
Pomalu se stmívalo, a krajina, která kolem ní utíkala, byla čím dál víc pochmurnější, což odráželo její náladu. Velitelka Travnaté vesnice Azumi, měla náročný den. Přípravy na nadcházející střet byly v plném proudu a ona tomu všemu velela. Byl to pořádný blázinec. A aby toho nebylo málo, před několika hodinami se před branami vesnice objevilo tělo Hatake Sakuma, úplně vyschlé. To byla tečka za spoustou věcí, proč nečekal, že jim Konoha pomůže. Vynutili si ho a teď za záhadných okolností zemřel. Podezření okamžitě padlo na ně, i když s tím neměli vůbec nic společného. Ani se nedivila, vzhledem k minulosti.
„Azumi – sama,“ ozval se jeden z jejích strážců na cestě do Stínové, „mohla byste využít toho, že jste vnučka…“
„Ne,“ zarazila ho, „nebudu se nikoho o nic prosit.“ I když by měla práva na víc než jen to, vzhledem k tomu, kdo byl její otec. Její matka, bývalá prostitutka měla kdysi jednoho váženého zákazníka z Listové. A nějakou nehodou z toho vznikla ona. Poté, co se narodila, nechala její matka svého zaměstnání, a začala se živit jako prodavačka. Jí samotné z toho zůstalo víc než matce, která pak jejího otce už neviděla. Ona zdědila ninja dovednosti a mohla nosit příjmení váženého rodu Konohy, jakým klan Senju rozhodně byl. Raději ale používala dívčí příjmení své mámy.

Její předchůdce, se z toho, že se syn Druhého Hokage spustil s prostitutkou, pokusil něco vytěžit. Povedlo se mu to, i když ne tak jak zamýšlel. Požadoval finanční odškodnění za škody, které utrpěli při Třetí Velké Ninja válce a vojenskou sílu. Problém byl v tom, že své požadavky dostatečně nespecifikoval. Peněz dostali spousty, ale jediná vojenská síla, které se jim dostalo, byl Bílý Tesák, který ve vlastní vesnici způsobil skandál a aby se to vyřešili, poslali ho k nim, zatímco v Konoze předstírali, že spáchal sebevraždu. A když požadovali více, byli hrubě odbyti s tím, že dostali to, co chtěli a že na víc nemají nárok. A když Trávová pohrozila, že to, co se stalo, roznese, odpověděla Listová hrozbou války, což by bylo pro Kusu neúnosné, takže od svých snah raději upustila.

I tak Konoha požadovala, aby se s Hatakemu nic nestalo, jinak že skončí jejich mírová dohoda. Takže v nejbližší době očekávala nepříjemnosti, i když doufala, že její sestřenice Tsunade nebude jako Třetí, a spíš se bude soustředit na to, aby našli a dopadli Sakumova vraha, i když tušila, že za to zřejmě mohli Akatsuki, a jejich snaha bude zbytečná.

Konečně dorazili před sedmero bran do stínové. Dva strážci, kteří hlídali první bránu, neměli díky svému skvělému vidění v noci žádný problém rozpoznat ji, i její ochranku.
„Azumi – sama, vítejte,“ přivítali ji. Věděla, že zrovna tihle dva se učili v Travnaté. Pamatovala si je, díky jejich dovednostem velmi dobrému chování. A i když to bylo jen přivítání, zaslechla v jejich hlasech úctu, kterou jí kdysi projevovali jako své velitelce. Pousmála se a pokračovala i se strážci vpřed. Projití dalšími šesti branami jim nedělalo potíže. Její návštěva byla předem domluvena, takže ji všichni očekávali.

Prošli první branou a díky ještě posledním zbytkům světla viděli vesnici. Ta nesahala až ke stěnám hory, ale byla úplně uprostřed. Vpravo se černal malý lesík, díky kterému si tu nikdo nepřipadal tolik zavřený. Vesnice samotná měla tvar nepravidelného kruhu, v jejímž středu se tyčila věž, ve které bylo sídlo vůdců vesnice. Na jejím vrcholu mělo být její setkání s Jindaiem, který momentálně vesnici vedl. Architektura domů byla prostá a jednoduchá, ale přesto elegantní. Vzhledem k omezenému prostoru ke stavbě nebyly stavěny ani tak do šířky, jako do výšky. Co si dosud všimla, měl nejvyšší dům šest pater, ale věž tyčící se uprostřed, byla jednou taková. A všechny ulice vedly přímo k ní. Došli až na prostranství, které bychom mohli nazývat náměstí, a v jehož středu se tyčila válcovitá stavba. Přímo proti nim byly dvoje dveře, které byly hlídání stejně jako brány dvěma strážci. Pokynula svým strážím, aby se přidali ke stínové jednotce, a sama vešla do věže. Strach neměla. Vztahy jejich vesnic byly velmi přátelské a jejich dva vůdci se znali už velmi dlouho.

Stoupala po točitých schodech stále výš a výš, a míjela mnoho dveří, za kterými věděla, že je kancelář vůdce a archivy, mnoha okny které míjela, už na ni pomrkávaly hvězdy, které viděla u vrcholku dutiny, ale stále bylo ještě slabě vidět. Věděla, že kvůli její návštěvě budou muset rozsvítit, čehož se pokud možno v noci vyvarovali, ale teď to bylo nezbytné, pokud nechtěli, aby se hostům něco vážnějšího stalo.

Ucítila na tváři vítr a vystoupala po posledních pár schodech. Stála na vrcholu věže, a kromě ní tam byla ještě tmavá postava, které se opírala o zábradlí, které bylo postavené po obvodu.
„Dobrý večer Jindai,“ pozdravila. Postava se otočila a ona uviděla známou postarší vrásčitou tvář, kolem které poletovaly bílé vlasy. Jindai nebyl tak starý jak vypadal, a ona byla přesvědčené, že za jeho bílé vlasy můžou starosti a povinnosti, spojené s řízením vesnice, navíc zesílené neustálými obavami z útoku, který hrozil prakticky neustále, a teď se blížil.
„Dobrý, Azumi – chan,“ pozdravil ji vesele.
Ústa se ji roztáhla do širokého úsměvu. Tohle oslovení je vzalo zpátky do let, kdy byla ještě geninem a právě vyšla z akademie. Jejím prvním učitelem byl mladý muž, který ovšem nepocházel z Trávové, nýbrž ze Stínové, malé sousední vesnice. Všichni ninjové ze stínové si na nějaký čas vyzkoušeli vedení týmu, aby získali zkušenosti a patřičnou zodpovědnost.
„Tak…,“ začala, kvůli čemu chce Kamenná zaútočit právě teď a bere si na pomoc Oblačnou, když by na to stačila sama? Nic proti.“
„Jistě. Nemyslím si, že bychom se ubránili, kdyby zaútočili plnou silou. Proč právě teď… Před odchodem k vám Mikuri Rune něco objevil, a oni to teď chtějí, aby srazili listovou na kolena.“
„Obě vesnice dohromady na to mají i bez toho, co Mikuri našel,“ namítla, a přemýšlela, co mohl jeden z jejích dočasných geninů objevit, že to chtěly dva z pěti velkých národů.
„To ano, ale tohle zvýšá údernost útok a sníží tím ztráty na jejich straně,“ objasnil jí s ponurým výrazem. To by pro obě vesnice bylo velmi špatné. A taky ho sakra zajímalo, jak se o tom dozvěděli, protože co věděl, nikdy žádný kamenný ani oblačný ninja nevstoupil na půdu téhle vesnice. Což ovšem znamenalo smutnou skutečnost, že tu mezi nimi musí zrádce. A z toho neměl vůbec žádnou radost.
„A to je co?“ zeptala se, a snažila se svou zvědavost udržet na uzdě, což se jí sice dařilo, ale neutišilo to její náhlou touhu zjistit co to je.
„Pojď, ukážu ti to,“ zamířil k otvoru v podlaze a Azumi ho následovala. Měla pocit jako by zase byla jeho studentka.
„Měl bych ti vysvětlit pár věcí z naší historie.“ Začal, zatímco pomalu sestupovali po schodech.
„Něco víme a něco jsme zjistili z objevu. Co ale víme je, že my nejsme praví Stínoví ninjové,“ to Azumi poněkud zaskočilo, ale dál zvědavě naslouchala a neřekla ani slovo.
„Všichni si to myslí, protože tohle místo je zvenčí ukryto ve stínu a používáme techniky spojené se stíny a nocí, ale pravdou je, že jen tohle místo nás spojuje s původními Stínovými ninji.
Nikdy by ji nenapadlo, že její sousedé a přátelé, jsou někdo jiný, než za koho je všichni mají. Pravděpodobně proto, že jí nikdy nikdo nedal záminku, aby si to myslela.
„Skuteční Stínoví ninjové,“ pokračoval Jindai, „žili dlouho před námi. Někdy v období pře založením vesnic a před První Velkou Ninja válkou. Byli velmi mocní, a jejich zem byla rozsáhlá. Co jsme zjistili z map, Písečná s Mlžnou, Oblačnou a Kamennou byly jen pohraniční osady. Všechny země mezi těmito čtyřmi vesnicemi a ještě dál, patřily jim. Jejich říše byla stabilní, ale dlouhá léta válčili s nájezdníky ze severu, kteří žili na severu dnešní země Země. Nakonec zemní nájezdníci díky zradě zvítězili, a říše se pomalu začala rozpadat. Klany na východě toho využili, a začali útočit. I přes svou neobvyklou sílu byli Stínoví ninjové vražděni, a až na několik výjimek byli všichni vyvražděni, a na jejich území se usadily klany, které tu zůstávají dodnes.“

Vyšli ven, kde už byla tma, ale cesty osvětlovaly pochodně. Lampy ne Stínové neměli. Díky své schopnosti vidět ve tmě je tu nepotřebovali. A Jindai vyprávěl dál.
„Bylo tu tajné skladiště a žili tu poslední přeživší, kteří neuprchli. Ti nakonec povolili naším předkům, aby tu žili, protože měli podobnou historii. Co jsme zjistili, Stínoví ninjové nakonec vymřeli, bez toho aniž by měli potomky.“ Dokončil vyprávění a Azumi si všimla, že procházejí lesíkem, který viděla při příchodu. Byla tak zabraná do vyprávění, že si ani nevšimla, kdy do něj vstoupili.
„Wow. To je neuvěřitelné,“ a o to víc byla po tomto příběhu zvědavá na to, co Mikuri našel, i když tušila, že to bude to tajné skladiště.
Došli až ke skále, kde stáli dva strážci, ale všude bal jen hladká skála, ani náznak něčeho neobvyklého. Strážci je pozdravili, pak jeden z nich vytáhl malou krabičku, otevřel ji a s obsahem přejel po skále. Pevná skála zmizela, a před nimi zel temný otvor. Jindai vstoupil první a Azumi ho následovala.
„Tohle je tajné skladiště Stínových ninjů.“ Konečně věděla co je to za objev. Její bývalý učitel zapálil jednu z pochodní, která byla v držáku a pak i ostatní. Jeskyni zalilo světlo, a ona uviděla, že je plná polis, které přetékaly svitky. Ohromeně se rozhlížela, a zjistila, že police se táhnou podél stěny jeskyně dál do tmy, kam nedosahovala záře pochodní.
„Tohle všechno jsou svitky obsahující techniky, mapy, nebo záznamy Stínových ninjů.“
„Páni, je tady toho tolik! Musíte teď umět spoustu nových technik.“
„Ne, to ne.“ Tahle odpověď byla velice překvapivá.
„Jak to že ne?“
„Myslíme si, že to mohou jen skuteční Stínoví ninjové.“
„Pak není nikdo, kdo by se je mohl naučit.“
„Mýlíš se.“ To ji zaskočilo. Právě totiž slyšela, že všichni vymřeli.
„Určitě sis všimla, že to tu neotevíráme pomocí techniky nebo tak, že?“ zeptal se Jindai.
„To ano.“
„To jsou totiž Mikuriho vlasy.“
Při té představě se otřásla nevolí a udělalo se jí mírně nevolno. Přesto však byla zvědavá.
„Proč právě jeho vlasy?“
„Vlasy obsahují DNA, které je potřeba na otevření. DNA posledního Stínového ninjy.“