Boj proti Osudu 34

Upřela na něj své vyvalené oči.
„Neotravuj mě?“ znělo jí v hlavě. Jak jí tohle vůbec mohl říct po tom…po čem? Vždyť ani nic nebylo. Byli pořád jen dva kamarádi, týmoví parťáci, stejně staří genini, kteří byli náhodou přiřazeni do stejné skupiny. To jen jí utkvěla v mysli představa, že ta noc v nemocnici byla něco víc, než jen přátelská návštěva.
Dvakrát se zhluboka nadechla, odvracejíc od něj svůj pohled. Chvíli hleděla na kovové zábradlí dva metry před sebou, potom se však tiše zvedla a bez jediného slova odešla pryč.
Nač mluvit? Nač plýtvat energií, když by byl výsledek stejný?
„Tak proč sis se mnou sakra tak hrál, Sewaninaru?“
…
„Gomenasai, Kyoudou.“

Arénou se rozhostil nevídaný šum, když Kage Skryté Kamenné vesnice vytáhl z bílého pytlíku dva papírky.
Napětí rostlo.
Srdce každého mladého genina hlasitě bušilo, umírající nedočkavostí vrhnout se doprostřed bojiště a ukázat všem, že právě ono je to nejsilnější a nejvhodnější pro získání postu chunina.
Mladá ruka se sevřela kolem obou útržků a následně vysypala svůj obsah do dlaně proktora.
Jeho oči rychle přeběhly po papírku, načež se mu na tváři vytvořil nepatrný úšklebek.
„Ishihara Haruhi.“
Polovinou osazenstva, které tvořilo na dvanáct ninjů z Kamenné, se roznesla překvapená lapání po dechu. Všichni z nich, napjatější než kdy předtím, sledovali jouninova ústa a čekali na jméno, které z nich mělo vyjít.
„Nagaru Nigenteki.“
Ticho.
Ticho.
A potom klapot.
Černovláska sklonila hlavu a podívala se na bojiště, ke kterému kráčela její soupeřka. Malá hnědovláska, prameny rovných vlasů vyčesané vysoko nad temeno hlavy a dva jemné pramínky splývající podél tváří. Drobné ruce, tenké nohy nakračující na vysokých plochých podpatcích. Červená šála dvakrát omotaná kolem krku, hnědé rukavice vytažené skoro až k loktům. A na tváři ten blažený pocit uspokojení, že se jde konečně na boj.
Nigenteki udělala dva kroky směrem ke schodům, když v tom ji zastavil skřípavý hlas.
„A nepodělej to jako minule.“
Ani se nemusela otáčet. Věděla, kdo to řekl. Netušila sice proč jí tohle všechno dělá, ale bylo jí to upřímně jedno. Teď jí bylo jedno všechno.
Pokračovala v cestě, nevšímající si soucitných pohledů geninů z Kamenné, kolem kterých procházela.
„Ta holka nemá šanci.“
„Máš recht, proti Haruhi nemůže vyhrát.“
„Vsadím se, že nevydrží ani pět minut.“
„Už jen jak vypadá…zlomí se vejpůl při prvním útoku.“
Procházela a poslouchala všechna jejich slova. Copak byla ta malá holka, vypadající na šest let, opravdu tak zdatnou soupeřkou?
Sešla schody a postavila se naproti svému protivníkovi.
„Ahoj,“ zamávala na ni s úsměvem hnědovláska.
S Nigenteki cuklo.
„Cože? Jaký ahoj?“
„Já jsem Haruhi,“ pokračovala dívka. „A je mi osm. Kolik je tobě?“
Nigenteki nevěděla, co na to říct. Copak bylo v pořádku, že si dva protivníci před bojem povídali? Přátelsky povídali?
„Um…dvanáct,“ odpověděla po chvíli, sama netušíc proč. Normálně by té malé holce věnovala jeden ze svých arogantních pohledů a přešla rovnou k boji, ale teď bylo všechno naprosto jinak.
„Jsi starší,“ poznamenala opět s úsměvem Haruhi.
„Eh…jo, asi jo.“
„To nevadí, třeba bude aspoň jednou prča.“
Nigenteki svraštila obočí.
„Co se to tady do pekla děje?“

Neji sledoval svoji žačku z betonové římsy nad bojištěm a přemýšlel, stejně jako ona, co znamená to netypické chování její soupeřky. Mladá geninka z Kamenné zřejmě skrývala víc, než by se mohlo na první pohled zdát.
„Au! Debile, co myslíš, že děláš?“ ozval se za jeho zády naštvaný hlas.
„To bylo za Nigenteki. Je vynervovaná a ty jí ještě takhle morálně udeříš? Co se to s tebou sakra stalo? Jsme přece tým!“ Nentou, zodpovědnější než kdykoli předtím, vrhal nechápavý pohled na svého týmového parťáka. Copak mu nezáleželo na tom, aby všichni tři ty zkoušky udělali? Musel hrát za sebe jako na začátku?
„To bys ty stejně nepochopil!“ prskl na něj Nishin.
„Pokud mi to neřekn…“
„Tak co?!“
„Tak nezjistíš, jestli bych to pochopil nebo ne.“
Nentou byl překvapen z chování svého kamaráda. Něco se s ním dělo. A to něco mělo co dočinění s Nigenteki. Jenže jak měl zjistit co, když o tom s ním ani jeden z nich nechtěl mluvit?
„Jsi v pořádku?“ starostlivě se zeptal černovlásky klečící na čtyřech a kašlající vodu usazenou v plicích.
„J-jo, snad jo,“ lapala po dechu.
„Krávo! Zase jsi to zvorala!“ zavrčel Nishin, stojící nad ní.
„Nech ji bejt. Nevidíš, že je úplně hotová?“ krotil parťáka Nentou.
„Jo? A proč asi? Protože byla neschopná zastavit jeden primitivní útok!“
„Být na jejím míst…“
„Tak bys to odrazil!“
„Nishine,“ ozvalo se z ničeho nic za nimi.
Oba dva se bleskurychle otočili, hledíc do tváře svému sensei.
„Hm?“ tázavě, stále s pozůstatkem hořkosti, zamumlal mladík.
„Nech Nigenteki na pokoji. Nemohla za to. Ten útok by byl dost silný i na tebe nebo Nentoua,“ klidně odvětil Neji.
„Pche…vy, abyste se jí nezastal.“
Nejiho obočí se zkrabatilo.
„Říkal jsi něco, Nishine?“
„Ne“ odfrkl dotázaný.
„Fajn, v tom případě sbal věci. Vyrážíme zpátky do vesnice. A ty, Nentou, pomož Nigenteki.“
„Hai, sensei,“ kývli oba.

„Proč se k tobě poslední dobou Nishin tak chová?“ udeřil na zpáteční cestě Nentou na svoji kamarádku, kterou z jedné strany podpíral.
Cítil, jak se napnula, překvapená tou otázkou.
„Nevím…zeptej se jeho,“ odbila ho s primitivní odpovědí.
Povzdechl si.
„Vím, že víš, proč se k tobě tak chová. Ty vaše hádky, výměny názoru, pokud chceš,“ poopravil se, když spatřil její vzdorovitý výraz, „dávky vražedných pohledů z jeho strany a tvé tiché akceptování…tohle se nikdy předtím nedělo. A i kdyby se to někdy dřív stalo, ty bys to tak nenechala. Znám tě už nějaký ten pátek a vím, že bys mu pořádně nabančila místo toho, abys jen nečinně stála a nechala na sobě uvolňovat jeho zlost.“
Mlčela, když povídal. Nechtěla mu říct o tom všem, co se stalo. Kdyby mu řekla o setkání s Nishinem a o jeho řečech, musela by mluvit i o tom, jak se vyznala svému sensei. A to ona nechtěla. Nechtěla, aby to vůbec kdo věděl. To, že v tom byl zapletený Nishin, byla nečekaná komplikace, která však byla ignorována. Alespoň z její strany.
„Opravdu…nevím,“ promluvila po chvíli s obtížemi.
Nentou si povzdechl.

„Pche,“ otočil hlavu Nishin, aby dal najevo ukončení jejich debaty.
„Nechte toho, vy dva,“ zpražil je přísným pohledem jejich sensei.
„Hai,“ šeptli oba.
Neji jen němě zakroutil hlavou, obracející svoji pozornost k bojišti. V tu chvíli jeho oči však zaujaly dva zrzavé copy na protější římse.
„Ne…tohle nemůže být…,“ zaprosil v duchu, soustředící se na svůj cíl. Jeho oči lítaly po všech přítomných na druhém parapetu, snažící se najít ty čtyři, kteří způsobily prudké bušení jeho srdce.
„Nemůžou být tady...na zkouškách v Kamenné...prostě ne."
Byli tam.
Tři a jeden, opírající se o zábradlí a sledující dění pod nimi. Tmavě hnědá, oranžová, světle hnědá. A vedle nich ten úchylák.
Nevšimli si ho. Ani jeden. To byla jeho jediná výhoda. Mohl se jen modlit, aby to tak zůstalo i nadále.
„Začněte!“ ozvalo se z ničeho nic pod ním.
Neji upřel oči na svoji žačku, která nervózně přešlápla z nohy na nohu, oči nespouštějící ze svého protivníka. Malá hnědovláska se však jen stále usmívala, stojící na místě.
„Chce se ti bojovat?“ zeptala se pisklavým hláskem.
„Co je to za otázku?“ nadzvedla obočí Nigenteki.
„Kdybys chtěla bojovat, znamenalo by to, že jsi připravená i zemřít. Bojování bez umírání neexistuje, nebo snad ano?“
Černovláska prudce vyvalila oči. Co byla tahle holka sakra zač? Vypadala jako ninja z akademie, ale způsobem, jakým se chovala, chakrou, která z ní nyní vyzařovala, mohla být už minimálně chuunin.
„Sakra…,“ zaklela Nigenteki, zavírající oči. Chakra byla až příliš silná na někoho, kdo byl na postu genina.
„Líbí? Chtěla jsem ji ochutit o toxické jedy, aby bylo ostatním špatně. Ale už se mi to nepodařilo stihnout,“ zasmála se.
„Eh?“
Nigenteki otevřela oči a upřela zrak na místo, kde před chvílí dívka stála. Jenže po Haruhi nebylo ani stopy.
„Tady, vráno,“ ozvalo se nad ní. Stačila jen vyvalit oči před tím, než ji zasáhla bahnivá lavina. Uvěznila ji pod sebou a valila se s ní až na druhou stěnu bojiště, o kterou se rozplácla a nechala tak překvapenou Nigenteki se opět nadechnout.
„Jsi nepozorná,“ usmála se dívka.
Nigenteki zakašlala, uvolňujíc své dýchací cesty, a otřela si oči. Nechápala, jak se ta holka mohla přemístit takhle rychle. Ani ji neviděla. Ani ji necítila.
Vstala a vytáhla si z pouzdra kunai. Pevně ho sevřela v ruce, očima propalovala tu malou holku. Jenže stačilo mrknutí okem a dívka byla pryč.
„Není možné, aby byla takhle rychlá.“
„Proč myslíš?“ ozvalo se jí za zády. Než stačila cokoli udělat, obdržela kopanec do zad. Prohnula se a odletěla tři metry dopředu.
„Jak může…“
„Číst tvé myšlenky?“ dokončila za ni.
Nigenteki vyvalila oči. Tohle přece nebylo normální.
„Vítej ve světě, kde je možné všechno.“