Kdo z nich je ten pravý? - 2. kapitola

Šla za týmem Hebi. Neměla zájem jít před nimi. Po deseti minutách před sebou spatřili zeď s branou. Nad branou byl znak Uchiha klanu. Prošli pod ní a dál pokračovali uličkami prázdných domů.
„Už tam budem?“ zeptal se bělovlasý a podíval se na velitele skupiny. Ten jen kývl k velkému domu před nimi. „Tý jo.“ zapískal.
„Sasuke to je tvůj dům?“ začervenala se červenovláska a přitiskla se k němu. Se Sasukem to ani nehlo.
Demi jen obrátila oči v sloup. Všichni se rozeběhli po domě. Demi zůstala stát mezi dveřmi. „Ukážu ti pokoj, ve kterém budeš dočasně přebývat.“ ozvalo se z jedné chodby. Podívala se tím směrem. Viděla siluetu postavy. „Pojď za mnou.“
V pokoji už byla červenovláska. Stála tam a rozhlížela se. „Karin, vypadni!“
„Proč?“ napučela se.
„Protože jsem to řekl!“ otočil se k Demi. „Tohle bude tvůj pokoj.“ odešel. Červenovláska, jménem Karin, ji probodávala pohledem. Nechtěně odešla. Věděla, že tento pokoj je vedle Sasukeho.
Posadila se na verandu. Věděla, že dva pokoje jsou na druhé straně domu. Nechtěla být daleko od nich, aby nic neprovedli.
„Sasuke, proč tohle vůbec děláme?“ Zaslechla, blížící se hlasy. „Nemusíme se jim vydat na pospas.“
„Juugo, nemáme na výběr.“ jakmile ji spatřili, zmlkli. Dívala se na ně a oni na ni. Zamračila se. Oranžovlasý mladík odešel tím směrem, kterým přišli.
„Co tu děláš?“
„Hlídám vás.“ probodávala ho pohledem. Pochopil, že slyšela jejich rozhovor.
„Není to, jak si myslíš.“
„Jak můžeš vědět, co si myslím?“ povytáhla obočí.
„Juugo byl celou dobu zavřen ve vězení u Orochimara. Nemá rád, když je hlídán.“
„Hm…“ Bez dalšího slova odešel.
Demi po chvíli, když už domem nešli slyšet žádné hlasy, šla všechny zkontrolovat. Spali. Zamířila do pokoje, který jí byl udělen. Posadila se na postel. Rozhlédla se. Na skříňce vedle dveří stála fotka.
Otřela z ní prach a podívala se na ni. Byli na ni dva kluci. Vtom menším poznala Sasukeho. Toho druhého neznala. Oba se usmívali. Fotografii vrátila zpátky. Šla k oknu a podívala se ven. Výhled měla na zarostlou zahrádku. Zívla si. Chtělo se jí spát. Lehla si do postele a usnula ani nevěděla jak.
Ráno ji probudilo zběsilé bušení na dveře. „No tak vstávej!“ křičel dívčí hlas. Posadila se. Do místnosti vrazila Karin. „Už ses konečně probudila?!“ stoupla si tam a dala ruce v bok. „Hni sebou! Mám hlad!“ křičela.
„Nekřič.“ požádala ji.
„Dělej!“ přistoupila až k posteli.
Najednou se ve dveřích objevil Sasuke. „Co se tu děje?!“ Obě se na něj podívali. Na sobě měl jen kalhoty. Karin zčervenala, když pohlédla na jeho vypracovanou horní část těla. Demi otočila hlavou, aby na sobě nedala znát, že ji to trochu vyvedlo z míry. Po očku po něm pokukovala.
„Abys hlady neumřela!“ stoupla si.
„Karin, jděte čekat ven!“ řekl Sasuke aniž by se na ni podíval. Poslechli ho a odešli. Demi chtěla jít za nimi, než se Sasuke obleče, ale zarazil ji cestu rukou.
Podívala se na něj. „Měl by ses oblíct.“ podívala se do chodby.
„Proč?“ pousmál se.
„Zavolám ti Karin, abys to pochopil.“ Opět se mu podívala do očí.
„Tohle dělá celou dobu, co jsem přišel k Orochimarovi.“ pokrčil rameny.
„To si musíš připadat jako král, když po tobě každá šílí.“
„Každá ne.“ Povytáhla obočí. „Ty ne.“
„Proč bych měla?“ hlas se jí trochu zadrhl.
„Mě se neptej.“ Oddělal ruku a tak mohla odejít. Na nic nečekala a odešla z pokoje. Neodolala pohledu na jeho vypracované tělo tak se otočila. Všimla si, že si všiml, jak se na něj dívá. Rychle vyběhla ven.
„Sasuke pohni nebo půjdeme bez tebe!“ zakřičel bělovlasý. Sasuke vyšel z domu.
Vydali se do restaurace na snídani. Obyvatelé vesnice byli informováni o tom, že přijdou. Každý, kdo je spatřil, uhýbal z cesty. „To se nás tolik bojí?“ zeptal se bělovlasý.
„Tebe zas tak ne, spíš toho, kdo zabil Orochimara.“ odpověděla Demi.
Vešli do restaurace, aby se najedli. Ruch, co zde panoval, umlkl. Nastalo hromové ticho. Posadili se k prázdnému stolu. Číšníkovi chvíli trvalo, než se uráčil přijít. Neomaleně je obsloužil.
Po jídle vstali. Demi na stůl hodila peníze, protože pochopila, že to oni platit nebudou. Čekali na ni venku. Jakmile vyšla, šli dál. Nevěděla kam, ale musela jít s nimi. Zašli za roh.
„Sasuke?“ ulicí se rozlehl něčí hlas. Demi se otočila.
„Naruto?“ Bylo ji řečeno, že bude nějakou dobu mimo vesnici. Nečekala, že se tu tak náhle objeví.
„Sasuke-kun.“ řekla dívka vedle Naruta. Sasuke se neotočil. Přiběhli k němu. Naruto se usmíval a Sakuře se oči zalily slzami. Objala ho. „Nemůžu tomu uvěřit!“ brečela mu na hruď. Sasuke nic nedělal, jako předtím s Karin.
„Demi.“ zavolal na ni ninja, který běžel k nim.
„Ruteki.“ usmála se na něj. „Jsem ráda, že jsi konečně dorazil.“
„Tak tohle je ta naše mise?“ podíval se na tým Hebi.
„Jo.“
„Mise?“ nechápal to Naruto.
„Hlídají nás, abychom vás nezabili.“ odvětil mu chladně Sasuke. Odtrhl od sebe Sakuru. „Přestaň!“ Pak se otočil na Demi. „Musím za hokage.“ vyskočil na střechu.
„Počkej!“ zakřičela Demi. Neodpověděl a rozeběhl se po střeše. „Sakra! Pohlídej je, jdu za ním.“ Než stačil kdokoliv cokoli říct, rozeběhla se za ním.
Ohlédl se, aby zjistil, kdo ho sleduje. Když zjistil, že je to Demi, zrychlil. Běžel k věži. Jakmile k ní dorazil, změnil směr. Přidala, aby ho dohonila. Netušila, kam má namířeno, ale musela ho zastavit, než někam zmizí. Sasuke zamířil do lesa a Demi za ním. Stále mu viděla na záda. Najednou zmizel. Zastavila se.
„Sasuke!“ rozhlížela se dokola. „Vím, že tu jsi! Proč jsi utekl?! Co chceš děl…?“ Někdo ji chytil za rameno a otočil ji.
„Neutekl jsem.“ Naklonil se k ní. Přitiskl své rty na její. Odstrčila ho od sebe. Napřáhla se a vlepila mu facku.
„Co si sakra myslíš?!“ naštvaně se na něj dívala. Pousmál se. „Pokud si myslíš, že ti skočím kolem krku, spletl ses!“ hlas se jí třásl.
„To taky nechci.“ otočil se a zamířil zpátky.

„Kde jste tak dlouho byli?“ zastavila je Karin ve dveřích. Oba nic neřekli a odešli do svých pokojů.
Slyšela, jak odcházejí s Rutekim na večeři. Šla domů, dala si sprchu a vzala si nějaké věci. Vracela se zpátky do Uchiha sídla. Cestou se zastavila v obchodě a koupila jídlo.
Naskládala ho do lednice.
Ještě se nevrátili. Posadila se venku a čekala se na ně. Zaslechla je dřív, než je uviděla. Hlasitě se smáli. Prošli nevšimnutě kolem ní. Podívala se na Rutekiho. „Tohle budu chtít od hokage proplatit.“ svalil se vedle ní na schody.
„Něco jsem nakoupila, takže se zítra nikam nejde.“ snažila se ho uklidnit. „Oni něco pili?“ ohlédla se.
„Jo. Všichni tři.“
„To bude noc.“ Všimla si, jak mu svítí oči. „Ty jsi taky pil!“
„Jen trochu. Vsadili jsme se.“ nadechl se, že bude pokračovat.
Zarazila ho. „Nechci to slyšet.“ Usmál se. „Měl by sis jít lehnout. A oni také.“ kývla směrem dovnitř. „Já půjdu za chvíli.“
„Už jdu.“ s Demiinou pomocí vstal. „Dobrou.“
„Dobrou noc.“ Odešel. Z domu slyšela, jak je posílá spát. Nějakou chvíli se tam ještě smáli, ale za nedlouho smích utichal. Ještě chvíli venku seděla a pak je šla zase zkontrolovat. Doufala, že tohle brzo skončí.
Zavřela za sebou dveře. Lehla si do postele, podložila si hlavu rukama. Někdo pohnul záclonami. Vylekaně se posadila. „Je tu někdo?“ Nikoho nezahlédla, protože v místnosti byla tma.
Přistoupila k oknu a závěsy roztáhla. Měsíční paprsky prosvětlily pokoj. Podívala se po pokoji. Otevřela dveře a podívala se na chodbu. Byla prázdná. Zavřela je. „Hledáš někoho?“ ozvalo se vedle ní.
Vykřikla a naskočila. Přiložil ji ruku na ústa a zašeptal, aby byla potichu. „Tys mě vylekal!“ zašeptala, jakmile oddělal ruku. Neviděla mu pořádně do obličeje, ale zdálo se ji, že se usmívá.
„Demi, že?“ Svěsil ruce.
„Nedělej si srandu!“ Ruce opřel o dveře vedle její hlavy.
„Přestaň!“ sykl.
„Nebo co? Nejsem jako Karin nebo Sakura! Nepadnu ti k nohám jen kvůli tomu, že se na mě podíváš!“
„Jo, já vím.“ Naklonil se k ní. Přitiskl své rty na její. Věnoval ji dlouhý polibek. Snažila se ho od sebe odstrčit. „Proto po tobě tolik toužím.“ Objal ji a přitiskl si ji k sobě. Začal ji líbat na krku. Nedokázala zadržet vzdech. Sasuke se vítězně usmál a nepřestával ji líbat. Přestal se věnovat jejímu krku a přesunul se ke rtům. Demi se přestala bránit. Polibky mu oplácela. Prsty mu zajela do vlasů…