Dostat druhou šanci 04

Začalo se jí dělat špatně, ale ani se nijak nehrnula mluvit o své minulosti. Jenže nutkání bylo velké. Od rána nic nejedla a nemocniční strava stejně stála za nic. Muka byla o to větší, že lahodná porce ramenu stála přímo před ní. Ano, to rozhodování bylo velmi skličující.
Nakonec se rozhodla pro kompromis. Bude lhát. Jak jednoduché. Nedokázala pochopit proč ji to nenapadlo dřív.
„Tak teda dobře,“ začala. „Nejdřív mi ale musíš připomenout, jak že se to jmenuješ,“ řekla provokativním tónem.
Muž vyvrátil oko a otráveně hlesl: „Hatake Kakashi“. Potom gestem naznačil aby pokračovala.
„No tak to abych začala od začátku,“ pořádně se nadechla a pokračovala: „Vyrostla jsem v jedné malé vesničce na západě. Na mém dětství a vlastně ani mém životě není nic zajímavého,“ odmlčela se. „Žila jsem tam asi do patnácti, pak jsem odešla a už dva roky se jen tak potuluju. Za to, že jsem se dostala do nemocnice nejspíš vděčím nějakým zlodějům. Vždyť to znáš, je jich tu všude plno,“ zastavila se. Nějak jí došli nápady.
Kakashi se na ni dlouze zadíval.
„Tak proč jsi teda z té nemocnice utíkala?“ zeptal se.
Na tuhle otázku měla skvělou odpověď a ani nemusela lhát.
„Nemocnice mě děsí.“ I přes masku šlo vidět mírný úsměv. O chvíli později jí už podával její vytoužené jídlo.
Poté se zvedl a se slovy: „Snad mi někdy řekneš pravdu,“ zmizel.
A to si myslela, že je ve lhaní dobrá. Očividně se ale spletla. Teď měla možnost konečně si vychutnat pokrm. Při jídle se stačila dát do řeči s majitelem této „restaurace“ a ani se nenazdála a měla domluvenou práci. Poslední dobou měli prý nával a sami dva to nezvládali. Měla nastoupit až zítra, a tak měla dost času pořádně si vesnici prohlédnout.
Aby nezabloudila, zatáčela jen doleva. Za takovou čtvrthodinu, se nevědě jak, ocitla před branou Konohy. Necítila nutkání odejít. Jen se zadívala na obzor. Konečně dala nadobro sbohem svému starému životu. Cítila neskutečnou úlevu.
„Slečno, není vám nic?“ zeptal se nějaký mužský hlas. Otočila se aby dotyčného viděla. Byl to člen hlídky u brány.
„Ne, v pořádku“, odpověděla s lehkým úsměvem. Byl zhruba stejně, možná o něco vyšší než ona. Vypadalo, že si zase chce jít po svých, když se najednou otočil. „Nejsi náhodou ty ta holka, co jsme ji našli zraněnou v lese? Bez té krve bych tě málem nepoznal,“ řekl s nadšeným tónem v hlase. Aya si nebyla jistá, jestli by měla v rozhovoru pokračovat. Nechtěla, aby se jí ještě někdo na něco vyptával. Ačkoli, vypadal celkem sympaticky. Měl tmavé, rozčepýřené vlasy a pásku přes obličej.
Nakonec se rozhodla. Natáhla ruku a s přátelský úsměvem pravila: „Jmenuji se Aya.“
Docela ji překvapilo, že místo toho, aby ruku stisk, ji políbil. Při tom jí stačil sdělit své jméno – Kotetsu. Byla v rozpacích. Nic takového se jí ještě nestalo.
„Ty si nikdy nedáš pokoj,“ ozvalo se za nimi. Oba se otočili směrem, ze kterého šel ten hlas. Rychlou chůzí si to k nim štrádoval jakýsi muž. Na hlavě měl šátek a vlasy mu padaly do obličeje. Rychle si stoupl ke svému příteli a asi na něco čekal. Po nějaké té chvíli Kotetsu zareagoval. Podíval se na kamaráda a poté na Ayu se slovy: „Tohle je můj kamarád Kamizuki Izumo a tohle je Aya. Určitě si na ni ještě pamatuješ.“
„Moc rád tě poznávám,“ ozval se Izuma směrem k Aye.
„Já taky,“ odmlčela se a zamyslela, „vás oba.“
Zdálo se, že oba muži zapomněli svou práci. Oba byli velice komunikativní. Aya si místy myslela, že spolu soutěží o její pozornost. Byli to opravdu zábavní společníci. Obzvláště, když Izuma vyndal ze své tajné skrýše saké. Ti dva měli ohromné štěstí, že je nepřišel nikdo zkontrolovat…