Mudrc šesti cest aneb Narutovo poslání 9

„Co se děje Naruto?“ vyžadoval odpověď Kakashi a v jeho hlase se ozvala netrpělivost.
Naruto neodpovídal. Musel uvažovat jak tuhle situaci zvládne. Hlavně musí být naprosto klidný. Nesmí se tím nechat vykolejit.
„Odpověz mi Naruto sakra!“ rozčílil se Kakashi a zatnul ruce v pěst.
„Jsem slepej! Ku*va!“ zakřičel odpověď Naruto na svého senseie.
„Hlavně v klidu co“ posmíval se v duchu Naruto sám sobě.
„Slepý?“ zeptal se Minato „To není možné!“ snažil se sám sebe ujistit.
„Myslím si, že to vím snad nejlíp!“ pravil Naruto a nemohl si nechat v sobě trochu zloby nad jeho ztrátou.
Najednou nikdo nemohl promluvit. I Naruto si musel chvíli zůstat v klidu, měl velký problém nezačít nadávat na svět kolem sebe. Něco v jeho nitru mu to zakázalo. I když on se moc často zákazy neřídil, tento poslechnul.
Naruto nevěděl, jestli se vůbec dokáže pohybovat ve tmě. Až do teď si neuvědomil jak mu všechno usnadňoval jeho zrak. Snažil se vzpomenout na tváře, na obrysy předmětů na krásu všeho okolo. Jeho smutek se prohloubil jelikož si to neuměl vybavit. Teď se jeho domovem stala tma, která nikdy neskončí.
Obloha se kolem nich trochu zatemnila. Měsíc překryl tmavší mrak. Jeho svit se úplně ztratil. Každý vesničan se rozhlédl.
„Co se děje?“ zeptal se Naruto, který zaznamenal jinou atmosféru ve vzduchu.
Nidko mu neodpovídal a to ho naštvalo. Hlavně ho štvalo, že je závislý na ostatních. Musejí mu říkat, co se děje, když to sám nevidí. Začal se cítit jako zátěž pro ostatní. I když poznal slepotu jen na malou chvíli, neměl jí rád. Hnusila se mu.
Z nebes sestoupil blesk a projel Narutem. Každý to sledoval s překvapeným výrazem. Kakashi koukla jak je Naruto obklopen bleskem. Všem to připadalo jako by Naruto byl ve vězení z blesků.
Jejich zamyšlení a překvapení je vytrhl Narutův překvapený dotaz.
„Kdo jsi? A jak to že tě vidím?“ zazněla otázka vyřčená Narutem.
„Co se děje Naruto?“ zeptala se Tsunade.
„Koho vidíš?“ následoval dotaz od Sakury.

V Narutově temném světě.

„Kdo jsi? A jak to že tě vidím?“ zeptal se Naruto překvapeně.
„Já? Na tom nezáleží, Naruto.“ Odpověděla žena milým hlasem.
„Ty mě znáš?“ ptal se dál Naruto.
„Proč bych tě neměla znát Naruto? Tady tě zná každý.“ Odpověděla mu znovu milým hlasem.
„A proč já neznám je? A proč mluvíš o ostatních? Jsi tady jen ty!“ odpověděl Naruto ostrým hlasem.
„To si myslíš jen ty. Až porozumíš temnotě světla tak pochopíš i to ostatní.“
„Temnota světla? Co to je za blbost?“ optal se Naruto a trochu se usmál.
„Je to svět, který ti dal Kyuubi svojí obětavostí.“
„Proč to dělal? Já jsem ho o to nežádal.“ Oznámil dívce Naruto.
„Jiní ho požádali. I když se nezdá, Kyuubi ví co je někoho ztratit. Moc dobře.“ Pověděla mu žena.
„On měl rodinu?“ zeptal se Naruto.
„Jistěže, ale ztratil svojí ženu a dceru. On se proklínal. To mu způsobilo jeho prokletí.“ Obeznámila ho žena s minulostí.
„To je mi líto. A kdo si mě vyžádal?“ zeptal se Naruto.
„Každý, není to nikdo konkrétní. Nikdo nechtěl ztratil hrdinu.“ Pověděla mu žena a usmála se na něj. Až teď si Naruto všiml ženy před sebou úplně. Stála tam žena v jeho věku. Měla zelené na krátko ostříhané vlasy, roztřepené do všech stran. Někdo by si mohl pomyslet, že zrovna vylezla u postele ale jí to slušelo. Byla okouzlující. Měla jemné rysy, a malé ruce, podle Naruta. Obličej byl zakulacený, a z toho obličeje se na Naruta smála dvě velká kukadla světle zelené barvy. Její pusa byla roztažená do velikého úsměvu patřícímu jen Narutovi. Oblečená byla o bílého živůtku, který končil nad pupíkem. A do černé sukně, která byla nad kolena. Naruto si jí přirovnal ihned k Ino. Určitě stylově by se k sobě hodili.
„A proč tě vidím? A proč nevidím své přátelé?“ ptal se Naruto, kterému to najednou všechno došlo.
Žena se na něj laskavě usmála.
„Jsem tvá průvodkyně.“ Odpověděla mu žena.
„Průvodkyně? Čeho!? Temnoty? Díky ale nemám zájem. Nechci být hrubý ale není tady v TEMNOTĚ toho moc k vidění.“ Sdělil jí Naruto a rozhodil rukama.
„Bacha, někoho můžeš sejmout!“upozornila ho žena a z tváře jí zmizel úsměv.
„Cože?“ zeptal se Naruto ale okamžitě dal ruce dolů.
„Někoho můžeš praštit. To co ty uděláš tady, je reálné i jinde.“ Pravila mu rychle žena.
„Takže, co udělám tady v téhle tmě, to udělám i v reálu?“ ujišťoval se Naruto.
„Přesně.“ Potvrdila mu žena a znovu se usmála.
„Bože, takže si i povídám sám se sebou?“ zděsil se Naruto.
„Ano, ale oni mě neslyší. Takže jen působíš, že jsi dostal nějaký zkrat.“ Pověděla mu žena a začala se víc usmívat.
„Paráda. Teď ještě mě budou považovat za blbce. A nesměj se mi. To není k smíchu.“ Rozzlobil se Naruto.
„Promiň. Nechtěla jsem tě naštvat.“ Pověděla mu žena.
„V poho. Tohle se děje pořád, každý si myslí, že jsem idiot.“ Odpověděl jí Naruto a usmál se na ní. I když neznal její jméno, připadal si jako by jí už znal nějaký ten pátek.
„Tohle si nikdo nemyslí, Naruto. Já to vím.“ Pravila žena a pomalu se k němu blížila. Naruto jí sledoval. Nevěděl co udělá. Žena ho pomalu objala. Naruta to překvapilo ale najednou pocítil pocit naprostého bezpečí a uklidnění. Tohle potřeboval. Objetí. Jen to jedno malé objetí. I Naruto jí sevřel do náruče a položil si na její rameno hlavu.
Ale v reálném světě, viděli jen Naruta jak tiskne vzduch. I když to bylo podivné, každému to připadalo jako by tam opravdu stála osoba a svírala nešťastného Naruta.
„Díky,“ poznamenal Naruto a pustil se.
„To nestojí za řeč. Teď se soustřeď. Musíš si ujasnit kde co stojí ve vašem světě.“ Pověděla mu žena.
„Ale jak? Jsem ve tmě. A nevidím, nic jiného než tebe.“ Pravil po pravdě Naruto.
„Naučíš se to. Každý má nějakou svojí sílu, která tě vždy upozorní, že tam ta věc je. Jen ji musíš poznat.“ Vysvětlovala mu žena s vážným výrazem.
„Dobře, ale asi to bude chtít trénink co?“ zeptal se Naruto.
„Samozřejmě Naruto. Žádný učený z nebe nespadl. Potrvá ti to ale až se tohle naučíš aspoň trochu, znovu se ti objevím a povedu tě. Zaměř se na předměty jako jsou stůl, židle, zdi, různé překážky. Najdi tu skrytou sílu nehybných předmětů a pak můžeme pokračovat.“ Pověděla mu žena a začala ho obcházet.
„Neodcházej, prosím!“ křičel Naruto a otočil se na ní, a chtěl jí chytnou za rameno, ale byla dál.
„Ale já budu s tebou Naruto. Budu tě sledovat!“Pravila mu žena. Naruto se dal ale do běhu za její odcházející postavou. Žena se otočila a usmála se na něj a pak prohlásila.
„Pozor, Naruto.“ Jenže než si stihl Naruto uvědomit na co ho varuje, ucítil palčivou bolest na čele a skončil na zemi. Naruto si okamžitě začal třít bolavé místo na hlavě. Ostatní se za ním vydali. Uběhl pár metrů ke stromu, kde ho odrovnala nejnižší větev stromu.
„Naruto, jsi v pořádku?“ zeptal se Kiba trochu hlasitěji než bylo v určitou situaci možno.
„Kibo, já nevidím, můj sluch se nezhoršil, i když po této zkušenosti si nejsem jist.“ Pověděl mu Naruto a pomalu se začal zvedat. Ostatní ho pozorovali se starostí.
„Oh můj bože, Naruto!“ nevydržela ho Kushina a objala Naruta silně. Naruto nejdříve nevěděl co má dělat ale když ucítil začínající mokro na svém rameni, začal opatrně hladit matku po hlavě a konejšit.
„vše je v pořádku mami. Už je vše v pořádku. Neboj.“ Jeho slova byla plná důvěry a lásky k matce.
Kushina si začala utírat slzy. Nevěděla už skoro co je skutečnost a co je jen přelud. Blesk který jako by Naruta zasáhl nebyl. Zmizel. Jako by tam vůbec nebyl. Jako by to byl jen přelud.
Naruto uslyšel jak Akamaru zavrčel. A pak tiché mňouknutí.
„Co to bylo?“ zeptal se Naruto aby se ujistil.
„Je tady kočka“ odpověděl mu Minato.
„Jak vypadá?“ zeptal se Naruto trochu víc horlivě než chtěl.
„Je bílo černá. U hlavy je bílá a konec má černý.“ Odpověděl mu znovu Minato a nechápal proč to chce jeho syn vědět.
„A oči? Jakou mají barvu?“ ptal se dál Naruto.
„Myslím že zelené.“ Odpověděl Minato.
Naruto se usmál.
„Co se děje? Proč si se na to ptal?“ zeptal se Minato.
„Jen pro zvědavost.“ Pravil Naruto. Jeho tělo ale ucítilo únavu a nohy mu trochu povolili.
„Jsemunavený!“ pravil Naruto a už se kácel na zem. Minato ho chytnul na poslední chvíli.
„Potřebujeme si všichni odpočinout, že?“ vysvětlila Tsunade a sebrala tak argumentaci Minatovi z pusy. Ten se na ní přátelsky usmál.

O několik dní později

Naruto se začal pomalu probouzet. Párktát zamrkal, jen ze zvyku a posadil se na postel. Jeho nos mu dával jasně najevo, že je v nemocnici. Všude to páchlo odpornou desinfekcí. Neměl to tam moc rád. Proto se vždycky vypařil někam jinam i když měl odpočívat. Naruto si vzpomněl na události než ztratil vědomí.
„čičíí, jsi tady?“ zeptal se potichu Naruto s nadějí v hlase. Trochu zesmutněl když nikde neslyšel žádnou kočku. Zkusil to znovu ale tentokrát s větším úspěchem. Kočka mu odpověděla a vyskočila na jeho postel. Naruto jí okamžitě začal hladit po hřbetě. Kočka si vychutnávala jeho dotyk a lísala se k němu, jako by jí vychovával on sám. Naruto se usmál když uslyšel jak kočka spokojeně vrní. Opřel se tedy o polštář a hladil kočku, která si po chvíli lehla. Naruto nastavil obličej teplému svitu slunce, který ho hladil po obličeji. Jeho myšlenky už nebyli tak chmurné. Spíše zabýval svým tréninkem. Naruto dlouho přemýšlel jak se má chovat k ostatním. Nebude to jako obvykle. A ještě po tom co oživil ostatní z vesnic. Nahánělo mu to strach. Jako by ani už do tohoto světa nepatřil. Jedna jeho část mu naznačovala, že tady pro něj není místo ale druhá část ho ujišťovala, že jeho pravé místo je právě ve vesnici. Nevěděl, které má důvěřovat víc. Naruto přeslechl, jak někdo vstupuje do jeho pokoje, ale kočka to ihned poznala a zaprskala na vetřelce a seskočila ze svého místa na Narutově peřině a vyskočila ven.
„Co to děláš?“ zeptal se Naruto kočky, která byla už dávno v prachu.
„Asi jsem jí vyrušila, já Naruto.“ Odpověděla mu Sakura.
„Sakuro? Neslyšel jsem tě přijít.“ Pravil po pravdě Naruto.
„Jak se cítíš?“ zeptal se jako pravá ošetřující lékařka.
„Fajn. Myslím, že bych mohl jít domů.“ Pověděl jí otevřeně Naruto.
„Ještě se na tebe podívám.“ Pravila Sakura a začala ho prohlížet. Její kontrola byla dlouhá ale naprosto důkladná. Zjistila, že jeho tep i ostatní funkce jsou v pořádku a že mu jen vyhládlo, ale to u Naruta bylo obvyklé.
„Vypadá to, že jsi opravdu v naprostém pořádku.“ Pověděla Sakura a trochu se usmála.
„Jak dlouho jsem tu byl?“ zeptal se Naruto zvědavě a naklonil hlavu ke straně.
„Spal si celých deset dní. Myslela jsem si, tady budeš spát snad celou věčnost.“ Povídala mu vyčítavě Sakura.
Naruto se usmál a podrbal se na hlavě, jako obvykle.
„Jsem holt velký spáč.“ Komentoval svojí spavost Naruto.
„To o tobě ví snad každý, kdo se na tebe byl podívat.“ Odpověděla Sakura a zachichotala se.
„A jak je to ve vesnici?“ změnil téma Naruto. Nechtěl vědět kdo u něj byl a kdo proseděl nějaký čas u jeho lůžka. Bylo mu to najednou hrozně nepříjemné.
„Je tady trochu kravál. Každý oslavoval společné návraty. Myslím, že každý čekal až se probudíš. Chtějí ti udělat slavnost na tvojí počet.“ Obeznámila ho Sakura s myšlenkami všech občanů Konohy.
„Ne,“ vyjel Naruto ale ihned se opravil „Já nechci žádnou slavnost.“ Jeho hlas byl tvrdý a jasně dával najevo, že myšlenka na oslavu se mu zrovna moc nezamlouvá. Sakura si ho prohlížela smutnějším výrazem.
„Je to na tobě Naruto.“ Pravila Sakura a prohrábla si vlasy.
„A co Sasuke?“ optal se Naruto s větším zájemem.
„Rada sice nebyla moc ráda, když mu měli dát čelenku Konohy ale tvůj otec a matka se za něj postavili a jasně dali najevo jak se na to dívají oni dva a rada nemohla nic jiného dělat.“ Vysvětlila Narutovi Sakura stručně děj, který on prospal.
„To je dobře.“ Ujistil Sakuru Naruto přátelským hlasem.
Zavládlo naprosté ticho. Sakura sebou začala ošívat. Byla najednou hrozně nervózní v Narutově společnosti. Nechtěla aby si připadal teď jiný, když nevidí a taky se bála aby neřekla nějaké to hloupé slovo jako bylo „Podívej se na to. To bys nevěřil co jsem viděla. Podívej se….“
„Půjdu říct Tsunade, že jsi se konečně probral jo?“ zeptala se Sakura a usmála se.
„To bude asi dobrý nápad.“ Ujistil jí Naruto a otočil hlavu k oknu.
Sakura tedy odešla rychlím krokem. Po chvíli uslyšel Naruto přibližující se kroky k jeho pokoji. Ihned jak se otevřeli dveře se Naruto usmál i když pořádně nevěděl na koho se usmívá.
„Ahoj Naruto, tak už jsi se konečně prospal?“ zeptala se Tsunade šťastna.
„Už to tak asi vypadá.“ Pokračoval Naruto ve veselé konverzaci.
„Sakura mi řekla, že ti provedla vyšetření a nic divného nezjistila.“ Povídala mu Tsunade.
„To se musíš zeptat jí bábi Tsunade.“ Neodpustil si poznámku Naruto.
„Takže jsi svůj humor neztratil jak je vidět.“ Oznámila Tsunade a najednou si dále ruku před ústa. Nechtěla nijak narážet na jeho slepotu. Ale Naruto se začal smát a k němu se přidali i oni dvě. Tsunade si myslela, že to přeslechl ale Naruto to nechtěl prostě jen řešit.
„Můžu zavolat ostatní? Hrozně se na tebe těší.“ Pravila Tsunade a už vycházela ze dveří.
„Jasně, rád je znovu….uslyším.“ pravil Naruto a usmál se smutným úsměvem.
„Už pro ně jdu.“ Rozloučila se s ním Tsunade a vyšla ven se Sakurou, která jí něco šeptala.
Naruto znovu osaměl. Jeho temnota se stala jeho přítelem ale i noční můrou. Tohle zažil v dětství. Samotu. Když konečně může poznat své rodiče, tak nevidí. Je to ale nespravedlivý život. Naruto zaťal ruku v pěst a hned jí povolil. Zarazil se. Pociťoval takovou závist ke každému, který vidí.
„Nesmíš to tak brát!“ pověděl si sám sobě Naruto a sklonil hlavu, kterou si schoval do dlaní. Připadal si na tom světě zase sám. Ale tentokrát to byl jiný pocit. Chtělo se mu křičet ale zároveň chtěl být v tichu. Chtěl běžet ale i odpočívat. Začínal se ztrácet sám v sobě.
Znovu uslyšel kočičí zamňoukání. Trhl rychle hlavou k oknu, odkud se ozvala kočka.
„Neboj se, najdeš cestu.“ Pravila mu.
„Takže přeci jsi to ty.“ Pravil Naruto a usmál se.
„Jsem to já. Budu tě hlídat.“ Pravila kočka a přešla po parapetu okna.
„Jak ti mám říkat,“ zeptal se Naruto zvědavě s nadějí, že by mu mohla prozradit své jméno.
„Můžeš mi říkat jak chceš,“ odpověděla mu kočka.
„Doufal jsem, že by jsi mi řekla své pravé jméno.“ Vypravil ze sebe Naruto popravdě.
„Já vím, ale jestli mi chceš nějak říkat tak si nějaké jméno vymysli. “ odpověděla mu mile kočka.
„Hmm, to je na přemešlení.“ Pravil zamyšleně Naruto a začal si drbat bradu.
„Přemýšlej rychle, tvojí přátelé už jsou a já za chvíli zmizím.“ Popoháněla ho kočka s líně.
„Tak ti budu říkat Zelenoočka. Nevadí ti to?“ optal se Naruto.¨
„Docela se mi to i zamlouvá. Tak zatím, uvidíme se.“ Rozloučila se s ním Zelenoočka a zmizela.
„Zatím, Zelenoočko.“ Pověděl jí Naruto tiše.
Opravdu jeho přátelé přišli skoro okamžitě co Zelenoočka odešla. Naruto slyšel hrozný dupot. Cítil tu nedočkavost i přes dveře. Každý ho chtěl vidět a přivítat se s ním. Do jeho pokoje vtrhlo několik lidí. Hned na Naruta začali mluvit a smát se. Naruto podle hlasu poznal Saie, Sasukeho, Kibu, Hinatu, TenTen, Nejiho, Leeho, Shina, Ino a Shikamara. Hrozně dlouho si s ním povídali, pro Naruta to byla skoro celá věčnost. Odhadoval jak se ostatní tváří a to mu moc nešlo. Potřeboval vidět své přátelé. Ale nešlo to. Přál si, aby mohl odsunout ty neviditelné klapky na oči a znovu se podívat na všechny. I nemocniční pokoj by v tu chvíli rád viděl.
„Můžu tedy odejít domů?“ zeptal se potom Naruto své ošetřující lékařky, Sakury.
I když z toho nebyla moc nadšená dovolila mu to. Naruto se začal oblékat. Dělalo mu to docela velký problém. Sakura mu říkala jestli to má dobře. I když se nechtěl na nikoho vázat a otravovat, musel to několik prvních dní skousnout a přetrpět. Sakura vedla slepého Naruta k nim domů, kde už na něj čekala Kushina a Minato. Oba museli dopoledne něco vyřítit a proto nemohl přijít hned jak se probudil. Naruta okamžitě objali a začali mu pomáhat. Konečně se cítil doma. Konečně poznal co je doopravdy to “Teplo domácího krbu“ tolik o tom slyšel ale neuměl si ho představit. Jak si tak povídali Naruto najednou změnil téma.
„Nechci aby jste mě pořád někam vodili. Musím se to naučit sám. I když to bude těžké. Musím to zvládnout.“ Pravil Naruto
„Ale to….“ Začala Kushina smutně.
„Ne, nechci aby jste se o mě starali. Jasné? Chci prostě žít jako normálně a to nepůjde, když za mnou někdo půjde a bude mi pořád říkat kde co leží nebo na co si mám dávat pozor.“ Obeznámil je Naruto rychle.
„To je tvoje rozhodnutí?“ optal se ho Minato a opřel se o trám tveří.
„Jo.“ Odpověděl Naruto a vstal od stolu a pomalu šel ke dveřím. Byl nejistý. Jeho kroky ztratili obvyklou eleganci. Když přel před sebou ale stoličku Kushina řekla.
„Pozor, tam stojí stolička!“ Ihned svého ukvapeného rozhodnutí litovala.
„Nech mě mami. A tohle přesně jsem nechtěl. Nechci být na nikom závislý. Chci prostě normálně, jak to jen jde, žít. Rozumíš?“ zeptal se Naruto a obešel stoličku na kterou ho upozornila matka. Když se Naruto vymotal z místnosti vyšel do svého pokoje nahoru. Chtěl být sám. Ale co věděl určitě bylo to že chtěl vidět znovu Zelenoočku. U Minata a Kushiny se rozhostilo ticho, které prolomilo Kushinino popotahování. Mrzelo jí to.
„To se srovná. Musí se s tím nejdřív vyrovnat on sám.“ Pravil Minato a objal svojí ženu.
„Já jsem ho nechtěla nějak zranit.“ Pravila smutně Kushina.
„Já vím, i on to tak pochopil. Ale teď to má těžké. Určitě se to srovná uvidíš.“ Chlácholil jí Minato a stiskl jí dlaň.
Než se Naruto dostal do postele několikrát narazil na nějakou překážku a dal si pořádnou ránu buď do nohy nebo do jiné části těla. Konečně si lehl. I když ležel tak dlouho, padla na něj únava a ihned usnul.
Naruto každý den trénoval. Několikrát se při tom i ošklivě zranil ale jemu to bylo jedno. Pro něj bylo hlavní aby se zlepšil. Potřeboval se zlepšovat. Chtěl znovu zažít žít naplno. Každý den chodil okolo Konohy. Snažil se vnímat předměty před sebou a někdy měl i pocit, že už tomu přichází na kloub ale opak byl pravdou. Zelenoočka se u Naruta neukázala. Naruto začal pochybovat jestli jí vůbec slyšel nebo to byl jeho výmysl. Jednou dokonce narazil ve městě na Asumu. Ihned se dali do řeči.
„Nevím jak bych ti měl poděkovat, za to co jsi pro mě a mojí rodinu udělal, Naruto.“ Děkoval mu Asuma.
„Vím jaké to je vyrůstat bez rodičů. Nechtěl jsem aby to poznalo i to malé. Už víte co to bude?“ zeptal se Naruto a usmál se.
„Bude to kluk.“ Pravil Asuma hradě.
„Tak to gratuluji. A kdy se má narodit?“ ptal se Naruto dál.
„Asi za čtrnáct dní, plus mínus. Ale už se na něj hrozně těším.“ Pravil nadšeně Asuma.
„Věřím ti.“ Pravil Naruto a odhodil si vlasy z obličeje, kterého lechtali na nose.
„A co ty, Naruto? Nechystáš založit vlastní rodinu?“ zeptal se Asuma.
„Blázníte? Ještě ani nemám žádnou holku. Myslím, že na plánování rodiny si ještě počkám. Je mi teprve sedmnáct, Asumo-sensei.“ Pověděl mu se smíchem Naruto.
„Ale já jsem slyšel, že o tebe má zájem nejedna dívka. Proč se jim vyhýbáš?“ zeptal se Asuma.
„Já se jim nevyhýbám. Prostě jen chodím jinde než ony.“ Odpověděl Naruto a snažil s tomu uvěřit.
„No dobrá tedy, ale dej na mojí radu. Moc neotálej s rodinou. Vím z vlastní zkušenosti.“ Pravil Asuma a rozloučil se s Narutem.
Když pak Naruto pokračoval v cestě pořád ještě myslel na to co mu Asuma pověděl. Naruto věděl, že se straní dívek, nechtěl aby byl pro ně zátěží. Až se naučí žít v Temnotě, potom bude uvažovat o vztahu s dívkou. I když pochyboval, že by některá chtěla být se slepcem. Naruto došel až ke konci Konohy. Opatrně vyšel do lesa. Jako by mu les napovídal. Jasně slyšel šepot listů jak mu ukazují cestu. Naruto poslouchal a šel podle přírody. Ani jednou nezakopl. I když tady nikdy nešel. Zastavil se a posadil se ke stromu.
„Konečně jsem začal naslouchat. Našel jsem tu skrytou sílu.“ Promluvil Naruto šťastně.
„Blahopřeji. Zvládl jsi to bezvadně.“ Pravila přicházející Zelenoočka.
„Zelenoočko, proč jsi se neukázala dřív?“ ptal se Naruto.
„Tohle si musel zvládnout sám.“ Odpověděla mu Zelenoočka přátelským tónem hlasu.
„Ale trvalo mi to.“ Pověděl Naruto trochu zklamán.
„Netrvalo ti to dlouho. Někdo se to nenaučil vůbec. A věř mi zkoušel to daleko díl než ty.“ Komentovala to Zelenoočka.
„Možná máš pravdu. Ale co bude teď?“ zeptal se Naruto zvědavě.
„Teď tě čeká docela bolestivý den.“ Sdělila mu Zelenoočka.
„Proč? Budu snad do něčeho narážet?“ optal se vesele Naruto a začal se smát. Ale když se k němu Zelenoočka nepřidala ztichnul.
„Tohle bude takový přechod. Každý přechod bude, když se dostaneš přes nějakou úroveň Vidění v Temnotě. Představ si to jako zkoušku. Musíš jí zvládnout. Vždy když budeš dál bude zkouška těžší. Při prvních ti pomůžu ale jen při prvních třech. Pak už to bude na tobě.“ Vysvětloval mu Zelenoočka pevným hlasem.
„A jak bude ta zkouška probíhat?“ ptal se zvědavě Naruto.
„Budeš mít bolesti. To ti můžu říct určitě ale nic jiného nevím. U každého to probíhá jinak. Ale nebude to nic příjemného.“ Pravila mu Zelenoočka.
„A kdy bude ten den?“ zeptal se po chvíli Naruto.
„Pozítří.“ Odpověděla tiše Zelenoočka. Naruto se najednou zarazil.
„Pozítří? Ale to má můj táta narozeniny!“ prohlásil Naruto zděšeně.
„Vím, ale ty ani já si ty dny nemůžeme vybrat. Je mi líto. Ale budeš muset odejít sem do lesa. Les je pro tento obřad stvořený. Několik lidí tuhle zkoušku podstupovalo tady v tom lese. Takže nejsi nijak moc zvláštní případ, Naruto.“ Vysvětlila mu Zelenoočka.
„Tak dobrá. Přijdu tedy pozítří, Zelenoočko.“ Pravil Naruto a zvedl se.
„Je mi to líto,“ omluvila se Zelenoočka a zmizela v prachu.