Stínový ninja 16

Ze střechy budovy vůdců Vodopádové byly slyšet zvuky, které naznačovaly, že se tam bojuje. Nebylo to ale tření kovu o kov, nebo souboj technik. Tyto byly tupější, a ne tak hlučné. Do sebe totiž narážel kov se zpevněnou vodou. Shibuki, vesnický vůdce, totiž bojoval se svou bývalou přítelkyní. On měl vodní meč a ona kunai. Obě zbraně se jen míhaly, a s tupým zvukem do sebe narážely.

Na mladého vůdce se usmálo štěstí a podařilo se mu vyrazit dívce vrhací nůž z ruky. Ta překvapeně sledovala jeho dráhu, a tak se rozhodl zaútočit. Udělal prudký výpad vpřed, ale jeho bývalá, Nagi, už tam nebyla. Odkulila se stranou a zprudka se postavila.
„Katon: Housenka no jutsu!“ vylétlo na něj několik ohnivých koulí, takže musel začít ustupovat. Obratně se jim vyhýbal, a když to nešlo, rozsekl je svou zbraní. Ale udržet pozici nedokázal. Dostal se až k okraji střechy, když útok ustal. Ale jen na moment. Za chvíli už na něj letěla další salva ohnivých koulí. Jednoduše seskočil ze střechy na jeden z menších domů, a tím se útoku vyhnul. Tak také uviděl, že koule popadaly k zemi, a na několika místech podpálily domy.

Bylo štěstí, že tam nikdo nebyl, protože dal všechny civilisty odvést na ostrov s obřím stromem, kde se schovali v jeskyních pod jeho kořeny, a chránila je jednotka ninjů. Pálilo ho vědomí, že přesto, že ovládá vodní techniky, není dost silný na to, aby vodu jen tak vytvořil nebo přivolal, a oheň mohl uhasit.
„Katon: Karyuu – Endan!“ uslyšel dívčí hlas a jen taktak uskočil. Přistál na dalším domě a podíval se za sebe. Viděl Nagi na kraji střechy, kde stál před tím on. Budova, ze které uskočil, se utápěla v plamenech. Brunetka vyskočila, přeskočila požár a ocitla se kousek za ním.
„Pročpak utíkáš?“ zeptala se ho, „víš, že to nemá cenu. Jen se Suitonem proti mně nemáš šanci.“
„Možná že ne,“ souhlasil, „ale to nebudeme vědět, dokud to nezkusím!“ a rozeběhl se po vrcholcích střech k jezeru, na místo kde mohl začít konečně pořádně bojovat.
Uslyšel za sebou smích, smích, který kdysi tak miloval. Teď zněl zlověstně. A pak ho začala pronásledovat.
„Fuuton: Hanachiri mai!“ uslyšel hukot větrné smrště. Odrazil se od střechy a pod ním se prohnal Nagin útok. Přidal na rychlosti a začal skákat, takže bylo těžší ho zasáhnout, tudíž nemusel čelit žádným útokům.

Konečně byl na kraji vesnice. Viděl, že v obřím stromě je kráter a na moment se mu zastavilo srdce. Měl obavy, aby se jeho lidem nic nestalo. Pak si ale uvědomil, že jsou schovaní na druhé straně. Potřeboval ještě několik kroků, aby byl na vodě, ale i tady to šlo.
„Suiton: Ja No kuchi! (hadí tlama)“ voda z jezera za ním se zvedla a zformovala na obří hadí hlavy a vrhla se před něj. Přes hluk vody nic neslyšel. Nepřekvapilo ho, když viděl, jak se jeho had roztříštil o zeď ze země, která se objevila před jeho bývalou.
„Doton: Doryuudan! (střely draka země)“ ze země se vynořila dračí hlava a začala po něm střílet koncentrované bahno. Skočil do jezera, aby se uchránil před zásahem a rychle začal dělat pečeťě.

A to byl přesně ten moment, na který Nagi čekala. Klidně přešla k jezeru, složila příslušné pečetě a tiše řekla: „Raiton: Jibashi (elektromagnetická vražda)“ z dlaně jí vylétlo několik blesků a protože je voda vodivá, za okamžik přelétly celé jezero. V tu chvíli se z vody vyřítil obrovský drak, a smetl ji.
Shibuki vyplaval na hladinu. Tedy, spíš ho tam donesla voda. Elektrický útok ho značně zranil. Koho by taky nezranilo několik set voltů, jejichž síla byla znásobená vodou.

Nagi byla unášena vodou do vsi. Táhla ji drtivou silou, které se nemohla bránit. A pak prostě zmizela. Její stvořitel nebyl při vědomí. Zůstala chvíli ležet. Nemohla říct, že ji trochu nepřekvapil. Nečekala útok po tom, co poslala do jezera blesky. Zvedla se a pomalu došla k jezeru. V bezvědomí se vznášel na hladině a voda, zneklidněná bojem nesla jeho tělo ke břehu. Zastavil se, až když obličejem drhnul o bahnité dno. Byl dostatečně blízko na poslední krok. Pohrdlivě se na něj podívala. Pečeť krysy, ve které teď byly její ruce, znamenala poslední krok.
„Doton: Ganban Kyuu (skalní rakev).“ A to byl konec. Kolem Shibukiho se země zvedla a zavřela ho. Nagi dala pomalu ruku dolů, a spolu s rukou se hýbala i země, která mladého vůdce začala drtit. Jelikož v bezvědomí se toho nedá moc dělat, nemohl se ubránit útoku, a pod ten tlak ho připravil o život. Byl konec a rakev zmizela. Zbyl po ní jen příšerně zmasakrovaný vůdce skryté Vodopádové. Přehodila si jeho tělo přes rameno a vyrazila na druhý konec vesnice, kde se ještě bojovalo. Nést mrtvého pro ni nebyl žádný problém. Slabá nebyla, a tohle nebyla první mrtvola, kterou takhle nesla.

***
Nespěchala. Proč taky? Těm pitomcům na ní nezáleželo, tak na co by se starala ona? Nebýt toho, že už se nudila a chtěla se kapku pocvičit, ani by se neobtěžovala přijít. Dali jí jasně najevo, co si o ní myslí, a to dost jasně. Ona nepotřebovala je, a oni nepotřebovali ji. Tak jí to vyhovovalo.

Všimla si, že za ní vypuklo několik požárů. Napřed je chtěla nechat být, ale pak si vzpomněla, že Shibukimu slíbila, že pomůže. Vzdychla a otráveně otočila se zpět. Nepřidala do kroku, ale ani nezpomalila. Bylo jí jedno, kolik domů shoří, a taky se podle toho chovala.

Hořící domy od ní nebyly moc daleko, a tak u nich byla za chvíli. Napočítala jich asi deset, včetně vůdcovské budovy. Všimla si, že hoří od ní, směrem k jezeru. První dům, který měla před sebou, začal nejspíše hořet jako první. Usuzovala podle toho, že byl nejvíce poškozený. Natáhla ruce, a z nich začaly tryskat mocné proudy vody. Do vzduchu se vyvalila horká pára, a trochu jí opařila obličej. Ani si toho nevšimla, a hasila dál. Tohle jí moc chakry nestálo, takže mohla uhasit všechno. Zjevně jí to ale nebylo dáno.

Od jezera totiž kráčela nějaká dívka, která nesla něčí tělo přes rameno. Neviděla pořádně kdo to je, protože se tím směrem valil kouř. U jednoho domu právě začaly šlehat do výše, náhlý pohyb vyvolal závan větru a odfoukl kouř. To tělo poznala, vždyť ho zhruba před hodinou viděla. Shibuki. Přestala hasit jen tou trochou vody. To mohla dělat, kdyby na nikoho nenarazila. Teď ale byla situace jiná.
Udělala rukama rozmáchlý pohyb a před ní se vytvořila obří vlna, která se valila vpřed, a hasila. Vzduch byl najednou plný štiplavého, horkého kouře, a tak se odrazila od země, a přistála na střeše jednoho z neporušených domů. Byla po té vlně mírně vyčerpaná, ale nebylo to nic, co by se během několika minut nespravilo. Viděla, jak z kouře vyskočila i ta druhá dívka.
„Předpokládám, že ty jsi jinchuuriki skryté Vodopádové,“ poznamenala. Z jejího hlasu jí naskočila husí kůže. Mluvila sice příjemným tónem, ale čišel z něj chlad.
„Ano, to jsem,“ odpověděla pravdivě Fu. Neměla důvod lhát, a tahle holka vypadala na to, že s ní ještě bude zábava. Mnohem větší, než s tím vrzalistou, ke kterému měla původně namířeno.
„Chceš se mnou bojovat, nebo se ke mně přidáš?“ učinila Nagi nabídku.
Na to se ani nemusela rozmýšlet, a věděla hned jasnou odpověď.
„Bojovat. Slíbila jsem to.“
„Tomuhle slabochovi?“ zeptala se trochu nevěřícně brunetka a hodila Shibukiho tělo před sebe. Dopadlo na záda, a viselo přes střechu jako nějaký kus hadru.
„Ano. A svůj slib hodlám dodržet.“

A začala útočit. V ruce si utvořila kouli z vody a hodila ji po dívce. Ta se jí obratně vyhnula a sama útok opětovala.
„Doton: Ganchuusou (kamenné ostny)!“ ze střechy vyrazil kopeček země, které se změnily v ostny, a vystřelily. Fu udělala rukama kruh a před ní se objevila velká koule z vody. Kamenné ostny do ní vjely a zastavily se. Odstrčila kouli od sebe, a ta teď letěla vysokou rychlostí na Nagi. Před tou opět vyrostala zeď ze země, o kterou se voda roztříštila. Hned zmizela a na ni mířil výboj modré elektřiny. Uskočila několik metrů doprava, takže to kolem ní neškodně proletělo. Rychle udělala rukama kříž a před ní se objevil ten samý útvar z vody. Chňapla po něm, chytila slabá proužek vody, a pak ho pustila. Z kříže začaly létat vodní šipky, a ten se zároveň s tím zmenšoval. Opět ji chránila hliněná zeď, ale průraznost šipek v ní nadělala praskliny. Jakoby její protivnice tušila co má v plánu, nechala zeď stát před sebou, aby ji chránila. Prudce švihla rukou a vzduch pročísl proud vody, který zeď prorazil.

Jenže jaké bylo její překvapení, když se zeď zhroutila a za ní nikdo nebyl. Pak za sebou ucítila něčí přítomnost. Cítila, jak jí zapíchla dva prsty do zad.
„Raiton: Hiraishin (létající bůh blesku).“
Tělem jí projela nesnesitelná bolest. V křečích se sesypala na zem, a ona se jí pořád dotýkala, takže pořád dostávala rány. Viděla, že se jí na tváři objevil úsměv. Když už se jí zdálo, že má dost, přestala. Toho Fu využila, stáhla si červený vak ze zad, a praštila ji do nohou. Nagi to nečekala, a cítila, jak se jí smekají nohy, naklání se a padá. A protože byly na šikmé střeše, sjela až na zem, kam s tlumeným žuchnutím dopadla.

Zaklela a vyškrábala se na nohy. Zelenovlasá dívka se na ni dívala se shora, a šklebila se. Bylo štěstí, že se značná část kouře rozptýlila a taky že byla jinde, než hořelo, takže dobře viděla. Zelenovláska si opět přehodila červenou tašku na záda, dala ruce před sebe a z nich vytryskla voda. Hbitě uskočila, a dobře udělala. Na místě kde stála, zel malý kráter. Ale to už na ni letěla další voda. Opět se jí vyhnula a rychle udělala nějaké pečetě.
„Fuuton: Atsugai (síla krvácení)“ okolo ní se objevila zářící kopule z větru, která se začala prudce zvětšovat a rozpínat do všech stran. Slyšela rachot, jak to trhá okolní domy, a věděla, že i když vítr není zrovna silný proti vodě, ta holka bude mít zaručeně nějakou újmu.

O to víc překvapená byla, když ta zářící kopule zmizela a odhalila trosky domů, nad kterými se vznášela Fu, obklopena vodou. Ta z ní stekla, a se šplíchnutím se rozstříkla na zemi. To ale nebylo všechno. Teď ji ještě obklopovala žlutomodrá chakra. Ladně přistála na zemi, a podívala se jí zpříma do očí.
„Ale voda nezastaví takovou větrnou sílu…“ vydechla.
„Normální možná ne,“ souhlasila jinchuuriki, „ale moje ano. Mojí schopností je ovládat vodu, včetně její molekulární struktury. Takže jsem ji vytvrdila tak, aby tomu tvýmu větříku odolala.“
„Raiton: Raimei taihoo (bleskový kanon)!“ Nagi ze své dlaně vypálila několik žlutých blesků. K jejímu údivu, se rozptýlili, a Fu nic nebylo. Před ní se mihotalo cosi šedého a zdánlivě kulatého. Vyhodila to do vzduchu a chytila. Teď to bylo pořádně vidět, a šlo poznat, že to vůbec není kulaté. Byla to tyč z šedého kovu, ze které na pravé horní polovině sestupně trčely ostny a na levé dolní trčely vzestupně. A uprostřed mezera akorát na jednu pěst.
„S raitonem si na mě nepřijdeš.“ Oznámila jí spokojeně Fu. „Tohle je totiž z kovu schopného odrazit jakoukoli formu elektřiny.“
Nagi zaťala zuby. Další věc, co na i nepůsobila. Katon vypadával automaticky, protože voda oheň uhasí. Fuuton jí nic neudělal, i když to příště mohlo zafungovat, protože vítr vodu dokáže rozehnat. Se suitonem by, jak viděla, neměla šanci. A raiton umí odrazit. Takže zbýval doton, a teoreticky i fuuton.
Ale ještě ji napadla otázka, která byla celkem nabíledni.
„Proč to taky neměl ten slaboch?“ nechtěla to, ale v jejím hlase byla slyšet otázka. Fu ji samozřejmě zaslechla. Ušklíbla se, ale rozhodla se odpovědět.
„Tahle věc je totiž jediná v celé vesnici. Patřila mému otci a teď patří mně.“ Bylo to logické vysvětlení, které ji mělo napadnout. No nic. Byl čas se vrátit k původní věci.
„Fuuton: Toppuu (větrná smršť)!“ Z dlaní se jí vyvalila vlna prudkého větru, který neustále měnil směr, čímž se zvyšovala jeho síla. Kunoichi, proti které čelila, zvedla ruku a před ní se objevila plocha vody, kterou zatvrdila, takže fungovala jako štít. Vítr se prostě odrážel a foukal vedle ní. Na řadě byl další útok, a o něco silnější.
„Fuuton: Boushi kaze bakuha (rotující větrný výbuch)!“ Švihla rukama a vzduch pročísly dvě rotující vlny, které zelenovlásku obklopily, a pak vybuchly.

Štít z vody se rozstříkl, a ona cítila, jak padá do zadu. Uslyšela, jak ta mrcha používá nějakou zemní techniku. Země se jí začala pod nohama třást a spadla na zadek. Pak se kolem ní začala zvedat země a uzavírat ji, jako v hrobce. To ji přirozeně naštvalo. Zavřela oči, a soustředila se. Žlutomodrá chakra kolem ní se začala koncentrovat a přibývat. Otevřela oči. Už nebyly bez zorniček. Teď bylo v každé duhovce několik čárek.

Nagi zrychleně oddechovala. I když by si to nepřiznala, ta holka jí dávala zabrat. Chakry sice měla ještě dost, ale ta hrobka z nějakého důvodu nešla stlačit. A teď navíc začala praskat. Copak je neporazitelná, pomyslela si. Byla. I když velmi obtížně. Zemní rakev teď vypadala jako by nějaký čas strávila na poušti. Kousek země odlétl, a ukázal něco modrého. Jako když se líhne vejce, napadlo ji. Jenže tam bylo něco mnohem horšího. Tedy pro ni. Odletovaly další kousky a pak se všechno najednou rozlétlo pryč.
„A sakra…,“ ujelo jí. A měla proč klít. Ze země totiž vylezl odporný, žlutomodrý brouk, z jehož konce, vyčníval jeden ocas a dvě věci, co by mohly být nazvány křídly. Nemohla si nepovšimnout, že celé jeho tělo se jakoby pohybuje. Dál si všimla, že nemá oči, ale něco jako otvor v hlavě, který byl bílý, překrytý jakýmisi mřížkami z jeho těla. Otřásla se odporem. Brouků se nebála, ale tohle bylo i na ni moc.

Tvor zařval. Jeho řev byl tak mocný, že jí to až hýbalo s vlasy, jako by to byl vítr. Věděla, že musí něco udělat. Rychle. A pokud možno, aby to bylo to nejsilnější, co dokáže.
„Doton: Rokkuburasuto (výbuch země)!“ to bylo nejsilnější zemní jutsu které dokázala. Přeci jen, země poráží vodu, i když si nebyla jistá, jestli to platí i v tomhle případě. Země pod jinchuuriki se roztřásla a pak prostě vybuchla. Výbuch byl tak silný, že ji odhodil několik metrů dozadu. Vzduch se naplnil prachem, až se z toho rozkašlala. Nebylo nic vidět, takže nevěděla, co přesně se stalo. Za chvíli se to ale měla dozvědět. Uslyšela, jak něco mohutného sviští vzduchem. Pak se vzduch pročistil. Oči se jí rozšířily náhlým strachem. Brouk se vznášel ve vzduchu, mávajíc rádoby křidly. A neměl ani škrábnutí. Zavrčel a prudce máchl ocasem. Vzápětí pocítila bolest, jakou dosud nepoznala. Štípalo to a příšerně to pálilo. Cítila, jak ji náraz zdvihá do vzduchu a ona opět letí. Prohodilo ji to zdmi několika domů. Zastavila se někde na ulici. Slyšela hluk, jak to monstrum prolétalo těmi samými domy, kterými ji to prohodilo. Nesnažila se ani postavit na nohy, a začala skládat pečetě. Měla v záloze ještě jednu věc. Nerada ji používala, protože byla dost fyzicky náročná a brala velké množství chakry. Teď se ale zdálo se, že je vhodné ji použít.
„Ninpo: Kuniburi kasai kagayaku taki (ohnivá země jiskřícího větrného vodopádu)!“ ze země vystřelily hořící hliněné hroty sršící elektřinou, ve kterých se proháněl vítr a jimž z vrcholů tryskala voda. A všechno se to hrnulo na přeměněnou Fu. Viděla, jak jutsu zasáhlo cíl, a pak ztratila vědomí.
***
Kuze si stále držel pozici. Už okolo hodiny jeho ochrana pohlcovala všemožné druhy útoků, a získaná energie a chakra se soustředila do jeho houslí. Ale už ho to přestávalo bavit, a navíc ho bolely nohy. Tak se rozhodl přejít z obrany do útoku. Dohrál pomalejší skladbu, které rád poslouchal při tom, když jen tak stál, a začal hrát rychleji. Dal se do pohybu, a bariéra s ním. Byl obklopen ninji, kteří teď byli pohybem jeho clony odhozeni. Ale nehýbal se jen on, jeho obrana se zvětšovala, takže ti co byli za ním, se taky proletěli. Síla, s jakou byli nepřátelé odráženi, byla tak velká, že se většina z nich po pádu už znovu nezvedla. A tak šel, směrem do středu vesnice a bojovníci Vodopádové od něj prostě jen odletovali.

Neměl radost z toho, co dělá. Tihle lidé mu nikdy nic neudělali a ani ne nebyla mise, kterou získal ve své vesnici. Dělal to, protože miloval Nagi. A ačkoli ten cit byl zpočátku vřelý a silný, teď začínal slábnout, a on si nebyl jistý, jestli pro ni chce všechno tohle dělat. Ale i kdyby ne, už bylo pozdě. Začal a tak to taky dokončí. Není přece žádný zbabělec, který by přestával něco dělat jen proto, že si nebyl jistý.

Uslyšel příšerný řev, vycházející z centra vesnice. To nemohla znamenat nic dobrého. Rychle se rozeběhl tím směrem, nepřestávaje hrát. Byla to výzva. Dobře hrát se dalo i při klidné chůzi, ale při běhu to bylo o dost horší. Člověk se musel soustředit na cestu, aby šel správným směrem a nezakopl, na nohy, aby stále běžel a ještě k tomu musel udržovat nějaký rytmus, aby jeho štít držel. Nemyslel si sice, že na něj někdo zaútočí, ale jistota je jistota.

Jako by to tušil, skočil před něj na cestu nějaký bláznivý ninja. Nevšímal si ho, a on byl prostě odhozen bariérou. Oblast, kterou právě probíhal, vypadala poničená požárem. Všiml si něčeho modrožlutého, a rozeběhl se tím, směrem. Doběhl právě včas, aby viděl, jak monstrózního modrožlutého brouka zasahuje jutsu všech pěti podstat.

Odhodilo ho to pěkný kus zpátky, skrz domy. Nagi ležela na zemi, a vypadala, že má dost. Po celém měla pohmožděniny, škrábance, a z několika míst jí tekla krev. Musel svoji ochranu zmenšit, aby ji nezranil. Byl na vážkách, pomoct jít, nebo zastavit monstrum. Opatrně se podíval do díry po broukovi. Neviděl ho, takže měl chvíli čas. Přestal hrát, a rychle zkontroloval lásce svého života životní funkce.

Jeho dotek ji probudil. Chvíli mžourala, protože viděla rozmazaně, ale pak ho poznala. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale vyšlo z ní jen zachrčení.
„Nemluv, ať si neublížíš,“ poradil jí.
„Ty pitomče…“ zachrčela, „dostaň tu holku… dřív, než ona… dostane nás.“ Nelíbilo se mu její rozhodnutí, ale měla pravdu. Otočil se, a viděl, jak se podivné zvíře přibližuje. Sotva zahrál první tón, a vytvořil tak kolem nich ochranný štít, narazil démon do něj. Napadlo ho, že kdyby začal hrát o chvíli později, nebylo by to pro ně dobré. Pod silou nárazu ho to ale postrčilo trochu dozadu, takže v zemi byly dvě rýhy. Začal hrát o to usilovněji. Do houslí proudily dva proužky. Oranžový a modrý. A pomalu se zvětšovaly. Nezdálo se, že by hmyzák měl něco v plánu, protože pořád tlačil na jeho bariéru a odčerpávalo mu to sílu i chakru. Po chvíli to vzdal, a začal do štítu bušit. Ocase, i rádoby křídly. Odolával, ale démonova síla byla obrovská, a s každým úderem se jeho obrana zarývala do země. Dařilo se mu ji sice zvětšovat, ale ne dostatečně na to, aby vykompenzoval to, co brouk zatlačil do země.

Jak stále odsával broukovi jeho síly, vytušil, že to stejně moc dobře nedopadne. I jeho technika měla limity, a on se k nim blížil. Pozitivum bylo, že ta hrozivá věc před ním, už neměla ocas, a rádoby křídla už taky pomalu mizela. A jak mizela, cítit jak se blíží k hranici svých možností. Nakonec už zbývalo jen tělo. Chakra, která byla před tím tak hutná, řídla, a odhalila před ním zelenovlasou, poměrně pohlednou dívku.

A bylo to tu. Dosáhl stropu svých možností. Cítil, jak se housle v jeho rukou třesou, pod nesmírným náporem, který zadržovaly. Jen taktak si je dal od obličeje. Pak prostě vybuchly. Exploze ho poslala na záda. Pravou ruku, kterou je držel, protože je nemohl pustit, měl ošklivě popálenou. Nevšímal si bolesti, a dostal se k Nagi. Ta byla při vědomí.
„Bravo,“ dostala ze sebe, „je konec, pokud jsi dostal všechny, co po tobě šli. On totiž poslal každého na tebe.
Usmál se. „Je konec. Vyřídil jsem je,“ oznámil jí hrdě.
„Tak jdeme najít Kyosukeho, a chopit se vedení téhle vesnice.“

***
Kolem nich se míhaly stromy. Skákali z větve na větev a mířili na jihozápad, směrem do Travnaté. Denziho a Suzunu nechali za sebou. Jejich týmy ještě surikaty nenašly a Johnové se shodli, že je velmi důležité se co nejdřív dostat do vesnice. Navíc, cesta tam z větší části vedla přes země bez vlastních vesnic a přes Zemi Ohně. Sice by bylo rychlejší jít přes Zemi Zvuku, ale té vládl Orochimaru a oni nechtěli nic riskovat.

Sluneční paprsky, které tu a tam pronikly korunou stromů, chvílemi osvětloval Kasumin mírně zamračený obličej. Pořád nad něčím přemýšlela, a nebyla sama. I jejím kamarádům něco vrtalo hlavou. Nakonec se osmělila, a nadechla se k otázce.
„Sensei?“ oslovila Sakuma. Ten zastavil a čekal, co bude následovat. Chlapci se postavili vedle ní, aby ji dobře slyšeli.
„Na co jim bude Stínová? Je to malá země, s malou vesnicí, na které není nic zvláštního.“ Na to se chtěl zeptat i Mikuri, ale nějak ho brunetka předběhla.
„Čekal jsem, že se zeptáš.“ To byla pravda. Myslel si, že se zeptají, ještě než vyrazí, ale asi se pokoušeli vymyslet vlastní důvody. „To co jsi říkala, je pravda. Je to malá země s malou vesnicí. Ale to že není zajímavá, není pravda,“ viděl jejich zaražené výrazy, a tak pokračoval.
„Tedy, i já jsem si donedávna myslel, že není. Ale to co jsem zjistil v Oblačné, mě přimělo ten názor změnit.“ Tohle nebyl obvyklý přístup, sdělovat geninům tajné informace, ale Mikuri byl ze Stínové, a tak se rozhodl udělat výjimku.
„Slyšel jsem, že v Stínové je nějaké místo, které je něco jako tajná komnata. Říkali, že je to skladiště, plné svitků s neuvěřitelně mocnými technikami. Úspěch jejich vpádu do Země Ohně závisí na tom, jestli to místo najdou a dokážou ho otevřít. Pak ovládnou ty techniky a zničí Listovou.“
Když to Mikuri uslyšel, krve by se v něm nedořezal. On to místo našel, a otevřel ho. Pokud ho ostatní nezavřeli, jsou v pořádném průšvihu.
„Máme problém,“ oznámil tiše. Všichni se na něj s údivem podívali, protože oni o žádném nevěděli.
„Já to místo našel, a otevřel.“