Příběh jedné dívky 1

Byt v centru, dvě patra, jedna ložnice, dva lidé a jedna zvadlá, žlutá růže ve váze uprostřed pokoje.

"PRÁSK" ručně malovaná váza letí přes celou ložnici.
"Jak jsi mi to mohl udělat?!" otázkami se snažím držet v klidu a sevřenými pěstmi ventiluji vztek.
"Nešil. Jenom jsem jí dal pusu...nic víc." řekl s klidem v hlase a hluboce černé oči se na mě koukaly vyrovnaně a sabejistě.
"Nic víc!" svaly, které do teď drtily mé ruce, povolily "Proč mi to děláš? Proč mi ubližuješ? To tě to tak baví?" unaveně jsem se svezla podél postele až na zem. Koukla se na něj a usoudila, že to nemám zapotřebí. Vztala jsem a začala si balit věci.
"Co zas? Zase si hraješ na uraženou co...tak já ti s tim pomůžu, aby jsi se rychleji mohla vrátit." pobaveně mi podával složené komínky prádla a kecal něco o panovačnosti. Vzala jsem si cestovku a odešla...
Stála jsem před barákem rodičů, držela jsem cestovní tašku a neodvážila jsem se zazvonit. Nemohla jsem jít, jako malé dítě k rodičům, brečet jim na klíně a poslouchat utěšující slova.
"Crrrrrr."
"Uuuuuvvvvaaaa, kdo je?" ozval se unavený hlas za dveřmi.
"To jsem já...potřebuju se někde vyspat. A ty jsi mě napadl jako první." doufavě jsem řekla a čekala, že mi skočí do náruče.
"No, tak pojď dál, ale mám návštěvu, takže budeš muset spát na gauči." otvíral dveře a já viděla jeho mužská lýtka, jeho stehení svaly, humorné trenky, bochánky na břiše, sexy hruď, ramena, blankytné oči a nezkrotné blond vlasy.
"Kdo je to Naruto-kun?" ozalo se z ložnice. Ve dveřích se objevila Hinata. Zabalená v dece a její vždy sněhová pleť byla červenější než krev.
"Ahoj." pozdravila a koukla se na Naruta. Ten jí pohled oplatil, Hinata se vrátila do pokoje a zavřela dveře.
"Omlouvám se. Nechtěla jsem rušit, přespim jinde."
"Neblázni, vim že u rodičů spát nechceš, tak kam bys šla. Pojď." ustoupil od veří a pobídl mě úsměvem.
"Chceš kafe, čaj...nebo snad Saké?" seděla jsem na gauči a on přede mnou stál v těch nesmislných trenclích a jen se usmíval.
"S...Saké" vytlačila jsem ze sebe a začervenala se.
"Tak to už to musí být vážný. Vždy, když jste se pohádali a ty jsi přišla, tak jsi chtěla čaj nebo kafe. Tak povídej, co udělal tentokrát?" povídal, stál v kuchini a já si pořád častěji uvědomovala, že jsem si tehdy měla vybrat jeho.
"Je to idiot! Líbá se s jinou, ale dělá jako by to nic neznamenalo, jako by šlo o samozřejmost." rozčileně jsem začala. Naruto přišel z kuchině a sedl si vedle mě. Podal mi saké. Dal si tričko. Opřel se o gauč a poslouchal mě. Občas se na něco zeptal a jeho mimika mě doháněla k šílenství.
"Už se k němu nevrátim Naruto. To je konec..." chytil mě za bradu a přiblížil se ke mě. Jeho nos se letmo dotýkal mého a najednou měl rty u mého ucha.
"On tě miluje. Jsi jeho drogou, extází, závislostí. To co dělá neni pro to, že by tě neměl rád. On tě škádlí, zkouší tě, utužuje vztah tím, že ví že se vrátíž a miluje na tom to usmiřování." odsunul se pohladil mě po vlasech a šel do ložnice pro deku.
"Musíš se vyspat, už je pozdě." dal mi deku a šel do postele.
"Naruto?"
"No?"
"Děkuju..."
Druhý den jsem šla ráno pro snídani. Chtěla jsem oba probudit vůní pečiva a kafe. V obchodě jsem se rozhodovala co koupit, když v tom...
"Vida, už jsi zpátky. Myslel jsem, že ti to tentokrát vydrží trochu dýl." stál u mražených potravim a jeho černé vlsy v té spoustě ledu byly sexy jako vždy.
"Vypadni!" vzala jsem koblihy, mléko a šla jsem ke kase. Kupodivu mě nesledoval a tak to bylo nejlepší. Už jsem ho nemohla vidět, cítit, slyšet.
Když jsem přišla k Narutovi, ještě oba spali, tak jsem připravila snídani, ustlala a uklidila. Napsala jsem dopis s poděkováním a šla jsem si hledat nové bydlení. Zní to šíleně, ale já už ho nechtěla zpět, chtěla jsem od něj klid.Jak Naruto vždy říká:
"Neplač, že to zkončilo. Směj se, že se to stalo..."

Pokračování v příštím čísle....