Death Note trochu jinak - Uchiha Itachi

Úvodem nutno podotknout, že já se doopravdy snažila Snažila jsem se napsat naprosto seriózní, strhující, dobrodružnou a akční cross-over povídku, ve které by se Itachimu dostal do ruky DN a on by začal pěkně šíleně vraždit...
Jakožto jsem ale Lantia a ne Agatha Christie tak jste si opět mohli všimnout mých klasických žánrů Humor/Parodie, kterých se asi jen tak nezbavím Také tam kdesi je zaškrtnuná Série, což ale nebude zas tak úplně pravda. Původně, když tato povídka ještě nebyla parodie na entou, tedy někdy v myšlenkovém stádiu, myslela jsem asi na deset postav, u kterých by získání DN mohlo být opravdu super. Nakonec jsem ale zjistila, že už žádnou seriózní myšlenku nezplodím, tudíž druhá a taky poslední část bude čiště šílená parodie No, to uvidíte sami xD

PS: Kdo nezná anime/mangu Death note, tak ať se na ni urychleně podívá/přečte, protože to stojí za to, a taky si pak budete moci tuto povídku přečíst a pochopit ;DDD

Death Note trochu jinak - Uchiha Itachi

„Hej Ryuku. Co tam zase civíš do toho lidskýho světa, hm?!“
„Nudím se,“ zavrčel Ryuk.
„Už zase?! To ti minule nestačilo?!“
„To ´minule´, jak říkáš, bylo už hodně dávno. Nic proti, ale sto let tady, s váma a partičkou pokru není zrovna moje představa zábavy,“ ušklíbnul se a zahleděl se do vortexu bílého dýmu, za kterým se skrýval pozemský svět.
„Ten tvůj ksicht se mi ale vůbec nelíbí. Co máš zase za lubem?! Ale moment...tohle vůbec není TEN lidský svět co minule!“
„To máš teda recht. Tihleti týpci vypadají zatraceně zábavně! Co by asi udělali, kdyby se jim do rukou dostal můj Death note...mwuhahahahá,“ rozesmál se šíleně Ryuk, vytáhnul svůj (nebo je to snad nějaký další, co ZASE čmajznul Shinigami šéfovi?) Death note a hodil ho do té bílé kouřovité hmoty, jen se za ním zaprášilo.
Konec konců, ztrácet svoje deníčky smrti, na to je Ryuk expert. A pro zábavu...to by i vraždil.

„Šéf tě zabije,“ konstatoval Kisame a vrhnul nevraživý pohled na svého parťáka ve zločinu. „A pak zabije i mě.“
„Hn.“
„Oi! Tady jde o naše krky! Žádný ´hn´ ti nepomůže brácho.“
„Neříkej mi brácho ty přerostlá rybí nádhero,“ zabručel Itachi vražedně a v očích se mu rudě zablýskalo.
„Oi! Klídek!“ snažil se ho uklidnit Kisame.
„Stačí, že tu po světě lítá jeden šílenej bratr, dalšího...a ještě k tomu modrýho se žábrama, fakt nepotřebuju,“ odfrknul si a pokračoval po cestě směrem k doupěti Akatsuki, kde už na ně čekal Nagato v očekávání, že nesou Kyuubiho.
„Ale tohle je vážný! Jestli k šéfovi ZASE přijdeme s prázdnejma rukama, tak nás rozseká na nudličky a udělá si z nás oběd!“
„Hn, to možná tak z tebe. Kdyby něco, všecko je to tvoje chyba.“
„NANI?!“ vytřeštil oči Kisame.
„Máš snad nějaký problém...rybo?!“ ohlédnul se na něj přes rameno Itachi a probodnul ho svým sharinganovým pohledem. „Huh?“ zamračil se najednou.
„HAIII! Všechno je moje chybáááá, jen nééé Tsukoyumiiii!“ klaněl se zběsile Kisame, pak nasadil tempo a byl ten tam.
Itachiho ale Kisame vůbec nezajímal.
„Co, Itachi. Nechceš ho taky...viš co,“ naznačil Ryuk ´gesto smrti´ - psaní tužkou.
„Je otravnej, to je fakt. Ale šéf musí někoho z nás dvou přizabít za trest, že nám ten blonďatej blbeček zase utekl. A já to teda rozhodně nebudu.“
„No když to říkáš. Když si byl ještě škvrně, byla s tebou teda větší zábava,“ povzdychnul si Ryuk.
„Hn.“

O deset let dříve

„Dare da, teme,“ zeptal se...do prázdna cesty Itachi. Tak by se to alespoň mohlo jevit náhodnému kolemjdoucímu.
„Yo,“ pokusil se o zářivý úsměv Ryuk.
„Co seš zač...zjeve.“
„Zjeve?! Tch. Podívej se nejdřív na sebe! Máš na hlavě bambusovej koš s rolničkama!“ zlobil se Ryuk.
„Nani?!“ nevydržel to Itachi a už už by ho zmučil v nějakém super genjutsu...to by to ale muselo fungovat i na shinigami, že.
„Ty svoje triky si nech, to na mě platit nebude. Já jsem shinigami, Ryuk. Jestli tu někdo někoho může zabít, tak to sem já a né ty, haha.“
„Hn. Tak shinigami,“ zamyslel se Itachi. „Takže sis přišel pro moji duši...nebo tak něco?“
„Co to meleš?! Né vůbec né. Děsně sem se nudil, tak jsem sem vyhodil svůj zápisník smrti, aby byla sranda.“
„Zápisník smrti?“ zbystřil sharingány Itachi.
„Jo. Mimochodem...stojíš na něm.“
Itachi zvednul ze země jakýsi černý sešit. Na přední straně stálo stříbrným písmem ´Death note´ a přes něj byl zablácený otisk Itachiho sandálu.
„Hm, tak to si umeješ...tch, takhle zacházet s tak vzácnou věcičkou.“
Itachi ho ignoroval a místo toho si bedlivě četl instrukce na prvních stranách. Když skončil, dramaticky zápisník zaklapnul a pohlédl na Ryuka. „Takže když sem napíšu něčí jméno, tak ten dotyčný zemře?“
„Seš si jistej, žes ty instrukce přečetl pořádně? Protože přesně tak nějak je to tam napsaný. A vůbec...sundej si tu ošatku, vypadáš jak farmář.“
„Tch. To je můj špiónskej převlek, Ryuku. Zítra se přidávám do týhle cool teroristické organizace, hn.“
„A co tam budete terorizovat? Zemědělce?“
„Urusai! Radši mi řekni, co s tímhletím sešitem!“
„Achjo. A to sem si myslel, jak jednoduše sem ten návod napsal. Prostě tam napiš jméno toho, koho chceš zabít. Musíš ale znát jeho tvář, aby nedošlo k nějaké záměně. A za čtyřicet vteřin ten dotyčnej zaklepe bačkorama na zástavu srdce. Popřípadě tam můžeš napsat i jinou příčinu smrti, načež dostaneš navíc šest minut a čtyřicet sekund na doplnění detailů. Dobrý ne?“
„A to opravdu funguje?“ nevěřil pořád Itachi.
„To si piš...hehe, doslova.“
„Fajn, tak to vyzkoušíme.“ Se stále nevěřícím výrazem se Itachi chopil tužky a na čistý list naškrábal nějaké jméno.
„Oi! Itachi! Deš pozdě. Už tam na tebe čekám půl hodiny. Huh? Co tady stojíš uprostřed cesty a civíš do toho sešitu?“
„Shisui,“ řekl dramaticky Itachi.
„Hm?“ usmál se zářivě jeho nejlepší přítel.
„Víš jak sem ti tenkrát říkal o tom mangekyou sharinganu?“
„Huh?“ nechápal Shisui...a ani nemusel, protože se následně sesul k zemi. Mrtvý.
...
„Hn.“
„Hn?! To je jako všecko, co na to řekneš?!“ vytřeštil oči Ryuk. „Máš se rozesmát jako naprostej šílenec, nebo vystrašeně křičet nebo brečet, že ti umřel nejlepší kámoš! A ty řekneš ´hn´?!“
„Hn.“
„Áááh...tohle bude asi vážně sranda.“

„Á Itachi-chan, bude večeře,“ přivítala ho Mikoto.
„Chan, hn?!“ mračil se Itachi.
„Né abys přišel pozdě, nikdo na tebe čekat nebude,“ připomenul mu rázně jeho otec, Fugaku.
„Jdu do pokoje...dělat si domácí úkoly,“ pousmál se Itachi.
„Hn.“

„Heh, vy budete pěkně ujetá rodinka,“ bavil se očividně Ryuk.
„Nebudeme.“
„Ale jo. Hlavně ten tvůj tatík.“
„Ne, nebudeme...hlavně ten můj tatík,“ opravil ho znovu Itachi a začal si čmárat do deníčku.
„Co tím jako chceš ří...heeee?! Po...po...počkej...to je nějak hodně lidí ne?! To chceš povraždit celý město?!“ Ryuk sotva stačil sledovat jména, která pomalu zaplňovala stránky zápisníku smrti.
„Ne.“
„Sem si myslel.“
„Celý můj klan.“
„NANI?!!!“

„Hn. A je to,“ protáhnul se Itachi a zíral hrdě na svoje dílo.
„Heh. Omoshiroi! Královsky se bavím, Itachi-kun!“ chechtal se Ryuk, válejíc se po zemi.
„Áááááá!“
„Co to?!“
... „Ups.“
„Ups?! Seš si jistej, že máš ´ups´ ve slovníku?!“
„Hn. Zapomněl sem na bráchu.“
„ITACHIII!“ vtrhnul do pokoje malý Sasuke.
„Sasuke?“ odpověděl mu klidně.
„To je tvůj malej brácha? Kawaii,“ smál se zase Ryuk.
„Itachi! Všichni...táta...máma...všichni! Jsou mrtví!“
„Vážně?“ dělal překvapeného Itachi.
„ITACHI!“ rozzlobil se Sasuke a mrštil po bratrovi první kunai co mu cvrnknul do nosu.
„Klídek Sasuke. Tebe ušetřím. Chci, aby ses stal ještě silnějším, než já...jestli to dokážeš, máš právo mě zabít a pomstít tak celý klan. Tak zatím, Sasuke.“
„Na...na....NANI?!!!“

„Oi, Itachi...to je nuda...nechat ho naživu. Proč?!“ zlobil se Ryuk.
„Když...“ mumlal Itachi.
„Co když...a nechoď na mě s rodinejma poutama.“
„Už mě bolí ruka.“
„HEH?!“
„No co...máš vůbec ponětí, kolik je v našem kl...bylo v našem klanu lidí? Ještě že jsem génius a pamatuju si je všechny.“
„Jo tak génius. Aha.“

O deset let a něco později

„Itachi!“ zavrčel Sasuke a vražedně pozoroval svého bratra, válejícího se na jakémsi kamenném trůně.
„Yo, otouto. Tak co? Už seš silnější jak já?“
„Všechny tyhle roky...sem trénoval jen kvůli tomuto okamžiku...abych viděl tvůj poražený obličej!“
„Hai hai. Tak nemluv pořád a ukaž, co ses naučil,“ popoháněl ho znuděně Itachi.
„YOSH! IKUZE!“ křiknul Sasuke a už se proti Itachimu valil s pořádnou dávkou chidori. „Huh?“ zastavil se najednou.
„Copak?“ divil se Itachi.
Sasuke jen nepřítomně vzhlédnul k rozmlácenému stropu. „Obloha...je tak modrá,“ řekl zasněně.
Kdesi v Konoze tiše škital Shino.
„Cože?“ mračil se Itachi.
„A mraky jsou tak...tak volné!“
„Hepčííík! Co to?“ nechápal kdesi v Konoze Shikamaru.
„Hn...hnghngng,“ dusil se smíchy Itachi.
„A mládí...je supééér!“ vykřiknul Sasuke s vodopády slz v očích. Nato se rozběhl ven a byl fuč.
„Itachi...někdy mě docela děsíš. Ale musím uznat, je s tebou legrace. Kam se to rozběhnul?“
„Přesně chchch podle chchch plánu,“ zakuckával se smíchy pořád Itachi. Vyndal deníček a začetl se do posledního záznamu. „Hn. Tady to je. Přesně v 9:30 Sasukemu rupne v bedně a začne blábolit nesmysly. Pak se sebere a bude utíkat a utíkat a utíkat...“
„Dokud ho z toho neklepne.“
„Hn.“
„Teda Itachi, nic míň bych od tebe ani neočekával. Tož...byla to s tebou sranda, to musím uznat.“
„Huh?“
„Ale jak jistě víš, když nadejde čas, tak se hold musí...zemřít.“
„Nani?!“
„Tak v příštím životě, Itachi-kun. Protože v peklíčku se s náma nepotkáš. To víš...no heaven, no hell.“
„NANDEEEE!“

Fin