Senju Hitomi - 2.Posila týmu 7

Zamířila jsem zase k mámě, hodila si věci do pokoje, kterej jsem si nestihla ani pořádně prohlídnout a zamířila jsem hledat tátu. Absolutně jsem netušila, kde mám začít, a tak jsem se rozhodla jít podle chakry. Zastavila jsem se, zavřela oči a začala svou chakrou prozkoumávat okolí. A skutečně jsem ho našla. Jen pár ulic od mámina domu.
Otevřela jsem oči, vyskočila na střechu a rozběhla se tím směrem.
Po chvilce jsem uviděla tu jeho neměnnou bílou kštici, jak klidně kráčí po ulici a bez zaváhání jsem mu skočila na záda, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá. Nějaká sentimentalita být musí, ne?
„Ááááá!“ zařval táta. Veelice trénovaný ninja. Nechal se zaskočit vlastní dcerou.
Mrštil ruku dozadu, popadl mě za paži a hodil mě na ulici před sebe… ok, odvolávám to, je to trénovaný ninja. Protože tohle setsakramentsky bolí.
„Taky tě ráda vidím,“ sykla jsem a mnula si naražená žebra.
„Hitomi! Sakra, tohle už mi nedělej… nestalo se ti nic, drahoušku?“ zeptal se mě starostlivě legendární Žabí poustevník a pomohl mi na nohy.
„Zatím ne,“ ušklíbla jsem se a jakmile jsem stála na nohou, tak jsem ho objala. Mám ho ráda. Je s ním hrozná sranda.
„Co tě na cestě zdrželo? Nestalo se ti nic?“ zeptal se mě starostlivě.
„Cesta byla naprosto v pohodě, jen jsem občas někomu pomohla a lehce se to protáhlo,“ pokrčila jsem omluvně rameny.
„To je jedno, hlavní je, že jsi tady a jsi v pořádku… tak co podnikneme, když už jsme zase spolu?“ zajímalo taťku a srandovně se na mě zašklebil. Sice už nejsem dítě, ale na jeho blbůstky nedám dopustit.
„Vydáme se na misi,“ usmála jsem se nadšeně.
„Neprohání tě nějak? Kdy jsi přišla?“ odvětil. Zase má moc otázek.
„Asi před hodinou,“ přiznala jsem.
„Cože?! Tak to si s tvou matkou vyřídím!“ prohlásil rozhodně táta.
„Smůla, mamka spí. Tuhle misi jsem si zvolila sama a dobrovolně, protože není volnej žádnej jinej tým než ten, do kterého mě chtěla přiřadit. A Shizune nechtěla, abychom šli sami, a tak jsem zaběhla pro tebe. Takže teď jdeme najít ten tým, ok?“ usmála jsem se na něj. Jsem tatínkova holčička, tak proč toho nevyužít, že jo?
„A který to je?“ zeptal se mě stále trochu vykuleně taťka. No jo no, neviděli jsme se rok a půl… asi jsem se trochu změnila. Taky už je mi patnáct!
„Tým 7, aspoň myslím,“ pokrčila jsem rameny, „Mají trénovat na jejich obvyklém místě. Prej víš, kde to je.“
„Tak jdeme, ale prvně se převlíkneš, jo? V tomhle na misi nemůžeš,“ začal mě peskovat jako malý dítě. Podívala jsem se na svý oblečení – dlouhý černý kimono se zelenou mašlí, na které jsem měla ninja věci, a jednoduchý dřevěný boty na vysokým klínku, podobný, jako nosí táta.
„Co máš proti mejm hadrům? V tomhle jsem ve Hvězdný chodila na mise normálně!“ namítla jsem dotčeně.
„Vždyť se v tom nemůžeš hýbat,“ namítl táta.
„Ještě nikdy jsi mě neviděl bojovat, takže neznáš můj styl… tím pádem raději pomlč, jo?“ podívala jsem se na něj otráveným pohledem.
„No tak dobře,“ svolil nakonec a vydali jsme se na tréninkové místo mého budoucího týmu.
„V tom týmu je můj student,“ konstatoval táta.
„Ty máš studenta?“ šokovaně jsem se na něj podívala. Bodlo mě z toho u srdce. Mě vždycky odmítal trénovat.
„Ano, jmenuje se Uzumaki Naruto,“ prozradil táta. To jméno mi bylo povědomé… celkem dost…
„Jinchuuriki Kyuubi?“ nevěřícně jsem se na něj podívala.
Kývl hlavou a pousmál se, „Odkud ho znáš?“
„Vyprávěl mi o něm můj přítel… znají se,“ pokrčila jsem rameny.
„Přítel?!“ vyletěl jako čertík z krabičky táta.
„Jo, máš snad něco proti?“ vražedně jsem se na něj podívala.
Raději zavrtěl hlavou, protože se se mnou nerad hádá. Pro něj je nejhorší trest, když s ním nemluvím. Pro mě taky, ale to on nemusí vědět, že jo…
Na tu louku vyšel jako první a hned se ohlašoval křikem, aby o něm věděli a nic mu neudělali.
„Ahoj, Naruto, Sakuro, Yamato,“ pozdravil je vesele táta. No to jsou teda zase jména… kdo si to má pamatovat?
„Co se děje, Ero-sennin?“ uslyšela jsem klučičí hlas. O-on říká tátovi Ero-sennin… tak to je teda hustý! Chachacha! Ale divím se, že ho za to táta nezabije. I když podle jeho výrazu na tváři se k tomu asi chystá.
„Máte misi,“ pousmál se táta.
„S tebou?“ zajímalo toho kluka. Asi to bude Naruto. Krutý jméno, i když… vlastně je to jméno jedný postavy z tátovy knížky. Zajímavé… budu se na to muset táty přeptat.
„Nejen se mnou. Přivedl jsem vám zbývající součást týmu,“ pousmál se táta a uhnul na stranu. Vyšla jsem ze stínu stromů a postavila se po jeho boku.
„Ahoj, jsem Senju Hitomi,“ usmála jsem se na ně mile, ale blonďák ani holka s růžovýma vlasama se na mě neusmáli. Tvářili se smrtelně vážně a možná i trochu naštvaně.
„Čau, já jsem kapitán Yamato. Tohle jsou Naruto a Sakura,“ usmál se na mě sympatickej týpek s divnou maskou okolo obličeje. Celej byl takovej divnej… měl na sobě sice normální jouninskej oblek, ale jeho obličej byl takovej… hodně ale hodně zvláštní. Podobnej jsem nikdy neviděla.
„Těší mě spolupráce s vámi,“ usmála jsem se na ně. Ale ti dva si pořád drželi na tvářích jakýsi kamenný výrazy. Jsou snad retardovaní nebo co?
Podívala jsem se nechápavě na tátu, ale ten byl zažranej do obličeje toho blonďáka… Naruto se myslím jmenuje. Nemám paměť na jména, ale jenom na hlasy a trochu i obličeje. Ale jméno si většinou nezapamatuju.
Opět mě bodlo u srdce. Jako kdyby se táta zajímal víc o toho kluka než o mě… bolelo to. Ale co se dá dělat. Už odmala si mě rodiče přehazovali, takže jsem nikdy pořádně nepoznala ani jednoho z nich. Teď mám šanci, ale asi mě nahradili. Ano, to je od nich převelice milé.
„Jsi velitel mise, tady k ní máš podklady,“ podala jsem tátovi složku, kterou jsem si nechala u sebe.
„Tu misi nám nebude zadávat Tsunade no baachan?“ zajímalo blonďatého Naruta. Ale neptal se mě, nýbrž táty. Co to nacvičujou? Jsem snad vzduch nebo co? Nemám ráda, když si mě nikdo nevšímá. A ještě říká mámě babičko… vím, že je stará, ale proč jí tak říká?!
„Na to se zeptej Hitomi, to ona s ní mluvila,“ odvětil táta a rozevřel si složku. Blonďák se na mě znechuceně podíval. Měla jsem chuť mu něco pořádně peprnýho říct, ale jaksi jsem to nedokázala.
„Tu misi jsem nám zařídila já. Ona usnula,“ pokrčila jsem rameny.
„Nemáš právo nám dávat mise! Jsi normální? Až se to Tsunade-sama dozví, tak nás všechny zabije!“ zařvala na mě rozzuřeně ta holka… jakže to bylo?! No jo, Sakura. Přesně tak.
„Když to vezmu na sebe, tak se nic nestane, takže nechápu, proč tady na mě tak ječíš,“ odsekla jsem naprosto normálním hlasem. Jen se závanem něčeho ledového.
„Tsunade-sama ale uznává jen kolektivní vinu,“ namítla Sakura. Tvářila se, jako kdyby se chtěla prát. Což mě dorazilo a já vybuchla.
„Tak hele, cestovala jsem celý dva týdny sama, pořádně jsem se nevyspala, věčně jsem bojovala s Akatsuki, abych ochránila Jinchuuriki a když přijdu sem, konečně se podívat do svého skutečného domova, kam mě pozvali rodiče, tak mě přivítá ožralá máma, táta mě málem zmrzačí a můj novej tým se na mě dívá jako na největšího idiota pod sluncem. Takže na mě už laskavě přestaň řvát nebo se neudržím a někdo si to odnese. Už je ti to jasný, růžová palice?“ zařvala jsem na ni na oplátku. Pak jsem se ale mile usmála. Potřebovala jsem, aby to ze mě vyletělo.
„Je ti líp, Hitomi?“ optal se mě táta a starostivě se na mě podíval.
„To v každým případě, hlavně ať do mě přestane hučet,“ povzdechla jsem si.
„Co si to dovoluješ! Nějaká přivandrovalkyně na mě nebude řvát. Víš, kdo já jsem? Haruno Sakura, studentka Tsunade-sama nebo-li Godaime Hokage, jedné z legendárních sanninů a její pravá ruka!“ odsekla Sakura, přiblížila se ke mně na jeden metr a na mě lítaly její sliny z bouřlivého projevu, který ke mně vedla.
„Už jsi skončila s tím titulováním?“ zívla jsem.
„Kdo jsou tví rodiče?“ zajímalo Naruta.
„Všechny tituly nebo ti stačí jména?“ ušklíbla jsem se nevesele.
„Klidně i tituly,“ pokrčil rameny blonďák. Ale stále se netvářil moc mile. A Sakura už vůbec ne. Tímhle jí vytřu zrak!
„Mým otcem je Gama sennin, jeden z legendárních sanninů samotný Jiraya-sama a mou matkou je Densetsu no Kame, jedna z legendárních sanninů a Godaime Hokage Tsunade z klanu Senju,“ prozradila jsem.
„Co?“ byli oba šokovaní, až jim brady málem spadly na zem. Úžasný pohled!