Dítě a Sai (03)

Pokojem se ozývaly jen rytmické tahy štětcem. Sai nikdy nedokázal pojmenovat žádný ze svých obrazů, ale teď se mu ozývaly hlavou jen tři slova a ty také kreslil. Dědictví ohnivé vůle. Přesněji kreslil malého spícího chlapce. Tohle už nebyl ten starý Sai, který ničemu nerozuměl, teď už jste ho mohli bez obav pustit mezi lidi.
Akorát byl čas na jídlo, jenže Aki pořád spokojeně chrupal. Sai ho nechtěl nijak drasticky budit, tak nechal obživnout jednu ze svých kreslených myšek, která začla pobíhat kolem batolete a švitořit.
Aki na ni zamžoural svými velkými kukadly, chytil ji a rozmáčkl na inkoust, kterým se dokonale umazal.
„No Aki-kun, teď abychom tě celého umyli,“ poklepal na knížku s nápisem ,Péče o dítě‘. „A rovnou ti asi vyměníme plínku.“ Sai si připravil vše potřebné, napustil vodu a začal chlapečka svlékat.
„Dokonce ti půjčím svoji gumovou kachýnku,“ zapískal na něj tou žlutou věcí, o které ani nevěděl, k čemu je. Ale píská to, takže by se to dětem mělo líbit.
Po chvilce se už Aki cákal ve vodě a ožužlával gumovou kachýnku. Sai ho sledoval a přemýšlel nad tím zvláštním pocitem naplnění, který právě poznával.
„PííískááááKŘUP,“ vydala poslední sten hračka a bez hlavičky se odebrala na onen svět. Aki už dokonale ovládal Ničimhračky no jutsu. Sai to vzal jako signál toho, že vodičky už bylo dost, vyndal ho, osušil a oblíkl.
„Půjdeme se projít, ano?“ Dohadoval se s ním během krmení. „Možná mi pomůžeš zjistit, co to znamená to ,roztomilý‘.“ Ninja se na něj nenuceně usmál a Aki se začal spokojeně smát.
Sai usoudil, že nejlepší místo na procházku budou zahrady klanu Yamanaka, příjemně to tam voněla a Ino na něj byla vždy milá. A když už mluvíme o Ino, podívejme, kdo to támhle jde.
„Sai-kun, ty mě jdeš navštívit?“ mávala na něj blondýnka už z dálky. „A podívejme se, kdo to tady je,“ vyndala Akiho z kočárku. „Proč hlídáš dítě Asumy-sensei?“
„Kurenai-san mě o to požádala.“
„Vlastně proč ne, že jo? Šel jsi k nám do zahrad?“
„Popravdě ano, Ino-san, ale asi jsem se měl nejdřív zeptat.“
„Né, Sai-kun, ty k nám máš neomezený vstup.“
„Ino-san, to je od tebe milé,“ došli spolu do rozlehlých zahrad Yamanaka klanu a Sai začal rozkládat deku a věci na kreslení. Aki zatím začal otrhávat květiny v okolí.
„Ino-san, mohu si tě nakreslit?“ Ino v té chvíli nabyla tak růžové barvy, že růže, které jí rostly za zády začly povadat závistí.
„Sai-kun!“ nadšeně ho objala. Sai trochu strnul. Jak se na něj blondýnka vrhla, lekl se, že ho chce třeba uškrtit. Chvíli na něm ještě visela, pak se odtáhla, upravila se a odkašlala si.
„Ehm, jistě že mě můžeš nakreslit,“ řekla a snažila se o samolibý tón. Sai si ji tedy nastavil z toho nejlepšího úhlu a dal se do práce. V tu chvíli se k němu dobatolil Aki, kterého přestalo bavit plenit zahradu a s neuvěřitelnou rychlostí na sebe stačil vylít barvu a opatlal i Ino.
„Aki-kun, ty barvy jsou jedovaté!“ vyskočil hned mladík a držel chlapečkovi ručičky od pusinky, zatímco Ino se z něj snažila dostat barvu kapesníkem.
Když nebezpečí otravy konečně zažehnali a prohlídli si toho druhého umatlaného od jasně zelené barvy, začali se oba (ano i Sai) od srdce smát.