Senju Hitomi - 1.Příchod

A ještě něco! Tuhle povídku bych ráda věnovala osůbce jménem naruto - kun... oneesan, tohle je pro tebe! Snad se ti to bude líbit...

1.Příchod

Naruto a Sakura šli poslušně na místo, kde se měli setkat se svými novými týmovými kolegy. A oba byli patřičně naštvaní. Hlavně Naruto. Ten byl rozhodnutý vystrnadit ty dva z týmu.
Pak tam došel Yamato. Toho znali, ukázala jim ho Hokage pro případ, že by zapomněli na její popis jeho osoby.
„Ahoj, mládeži, já jsem kapitán Yamato. Pojďte, půjdeme si zatrénovat a po cestě mi o sobě můžete něco říct,“ pousmál se vesele.
A tak všichni tři vyšli směrem k tréninkovému placu starého týmu 7. Naruta i Sakuru tvrdě udeřily vzpomínky, když viděly tu louku se třemi kůly uprostřed. A byly to bolestné vzpomínky.
Sakura se rozhodla probrat se a podívala se na Yamata.
„Kapitáne Yamato, nemáme být v týmu čtyři?“ zeptala se ho dívka s růžovými vlasy.
„Ano, máme, ale naše posila dorazí až za týden. Zatím budeme trénovat sami,“ pokrčil rameny Yamato a pustili se do tréninku.

***

Běžela jsem celkem rychle, protože jsem si musela pohnout. Měla jsem celkem velkej skluz. Tak dva dny. Za to si mě rodiče podají… ale copak já můžu za to, že mi pořád lezli do cesty Akatsuki a já musela pomáhat nejrůznějším Jinchuuriki? Nemůžu… ať si to přeberou a sami Akatsuki vyřídí. A bude to.
Konečně jsem uviděla bránu do vesnice. Nic moc. Taková normální. Stejně jako vesnice za ní. Asi to nebude nic zvláštního až na to, že ta vesnice vyprodukovala až moc skvělých shinobi. Uznávám, že víc jak polovina je hledaná, ale co je mi do toho.
V bráně mě zastavili strážní ninjové.
„Kdo jste?“ zeptali se mě. Jako dvojčata. Málem jsem se rozesmála, ale naštěstí jsem se udržela na uzdě. Tady se musím tvářit reprezentativně, jak mě ujišťoval táta, protože máma je prej jeden z nejvýše postavených shinobi ve vesnici. Což je hustý.
„Senju Hitomi a vy?“ odvětila jsem a usmála se.
Oba se zatvářili vyděšeně a nasadili podřadný výraz. To se jako takhle ke mně budou chovat všichni? To je ultra super mega hustý!
„I-Izumo a Kotetsu,“ vykoktal se jeden. Při jméně Kotetsu ukázal na toho druhého, takže to asi byl Izumo.
„Ok, takže, Izumo a Kotetsu… nevíte, kde bych našla Tsunade z klanu Senju?“ optala jsem se jich.
„Pojďte za mnou, hime,“ pokynul mi Kotetsu a vydali jsme se za mámou. Už dlouho jsem ji neviděla, ale počítám, že se nezměnila. Přece má to svoje slavný jutsu!
Vesnice byla plná lidí, všude se ozývaly hlasy a vládla tam příjemně pohodová atmosféra. A nad tím se tyčila hora Hokage nebo jak se tomu říká. A byla tam i palice mý mámy! No páni, takže ona je Hokage? Mno, tak to je rozhodně ten největší gól pod sluncem. Ale aspoň se tím vysvětluje přehnaná uctivost těch dvou u brány.
Kotetsu mě vedl celou vesnicí až k velké červené budově se znamením ohně nahoře. Celá ta budova měla hodně zvláštní tvar, kterej se mi fakt líbil. Byl cool.
Šla jsem za ním až dovnitř, do nejvyššího patra, kde byly na celý dlouhý chodbě jen jedny dveře. Usoudila jsem, že patří mámě. A když na ně Kotetsu zaklepal, tak se mi to jenom potvrdilo.
Zevnitř se ozval ženský hlas, který jsem identifikovala jako svou milovanou matinku.
Vešli jsme dovnitř.
„Senju Hitomi dorazila, Hokage-sama,“ konstatoval Kotetsu a uhnul na stranu, abych ji mohla vidět. A aby ona mohla vidět mě.
„Hitomi!“ zavřeštěla maminka opileckým řevem a za chvilku jsem nic neviděla, protože mě srdečně objala. Zavál ke mně odér alkoholu a já se málem pozvracela. Nesnáším, když někdo pije. Hlavně kvůli tomu, že pije i máma.
„Čau, mami… zase jsi pila, že?“ odvětila jsem a vytrhla se jí. Nesnáším ji v tomhle stavu a ona to moc dobře ví. Nechápu, proč to zase udělala! Už několikrát jsem se ji snažila poslat na léčení, jenže ona nechtěla. A zkuste slavné sannince Tsunade něco přikazovat… nedá se, na to se spolehněte!
„Ale no tak, zlato… myslela jsem si, že už ses přes to přenesla,“ namítla Tsunade.
„A já jsem si myslela, že už jsme si o tom promluvily. Tímhle ti začíná odvykací kůra, jasný?“ odsekla jsem přísně, jako kdybychom si vyměnily role a já byla matka, zatímco ona dcera. Jak patetické. Takhle to bylo vždycky, když jsme byly někde spolu.
„Jsem ráda, že jsi tady,“ usmála se na mě máma a zavrávorala. A padala, ale já jsem ji stihla chytit.
„Kotetsu, prosím, pomozte mi s ní k ní domů… nenechám ji spát tady,“ kývla jsem na Kotetsua.
„Rozkaz, hime,“ zasalutoval mi Kotetsu a přehodil si milou Hokage přes rameno. Pak jsme šli pryč z její kanceláře.
„Heh… kde vůbec bydlí?“ zeptala jsem se ho, když jsem si uvědomila, že to tam neznám.
„Pojďte za mnou,“ ušklíbl se Kotetsu a vedl mě do vedlejšího domu. Vyhrabala jsem v mámině kapse klíče, odemkla jsem a převzala ji.
„Díky za pomoc, do postele ji odnesu sama. Zatím ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a snažila se dopravit tu protivnou prsatici do jejího pokoje, kterej jsem našla celkem snadno – bojí se výšek, a tak vždycky raději spí v přízemí. Jak vtipné u někoho tak schopného jako je ona, co?
Vyložila jsem ji v její posteli, sundala jí část oblečení a nechala jí jenom to spodní. Zakryla jsem ji, rozpustila jí vlasy a vydala jsem se zpátky do budovy Hokage, abych z jejího kanclu odstranila všechny láhve chlastu.
Skočila jsem jí tam oknem a začala obhlížet její obvyklý schovávačky. Znám je až strašidelně dobře.
Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vletěla černovláska s prasetem v náručí.
„Tsunade-sama!“ ječela.
„Pardon, ale máma vyspává opici… co se děje, Shizune?“ zeptala jsem se jí. S mámou už je pár let a zná i mě. Když mě uviděla, tak se usmála.
„Hitomi-chan, ráda tě vidím… už jsi ji začala krotit?“ usmála se na mě Shizune a pustila Tontona (to prasátko) na zem.
„Samosebou. Byla úplně namol, když jsem přijela. Já jí dám!“ zahrozila jsem pěstí směrem k domu, kde máma bydlela.
„Ještě, že tebe poslechne,“ pousmála se Shizune.
„Co jsi vůbec potřebovala, že jsi sem tak rychle vpadla?“ zeptala jsem se jí.
„Jedna skupina ANBU se nevrátila z jednoduché průzkumné mise. Měli se vrátit už před dvěma dny. Musíme vyslat nějaký tým na jejich záchranu,“ odpověděla Shizune.
„Pošleme tam nějakou skupinu, kde je aspoň jeden chuunin… ale pokud to byli ANBU, měly by to být pro jistotu dvě spojené skupiny. Máš nějaký návrh?“ zajímalo mě. Když tohle všechno zvládne máma, tak já taky. Jsem tady přece od toho, abych jí pomáhala, a tak se tohohle úkolu zhostím s plnou vervou!
„Hitomi, ale…“ pokoušela se mi něco namítnout Shizune.
„Vždyť mám pravdu. Máme nějaké volné týmy?“ zeptala jsem se jí.
„To určitě, ale…“ stále se snažila něco říct.
„Tak hele, mámu nebudu budit kvůli takový hovadině, když ju čeká má odvykací kůra! Šupem sežeň dva volný týmy a pošli je na tu misi,“ prohlásila jsem přísně. Jsem dcera Hokage, tak si to můžu dovolit, no ne? Miluju, když můžu někomu šéfovat!
„Mise dává jenom Tsunade-sama,“ zaúpěla Shizune, „Mimoto mám jen jeden tým a ten ještě ke všemu má pouze tři členy.“
Zatraceně… to bude asi ten tým, ke kterýmu mě máma chtěla hodit. Prvně jsem si s nima chtěla zatrénovat, než se pustíme do misí, ale asi nebudeme mít tu možnost a vyrazíme rovnou na misi.
„Tak já tam s nima půjdu,“ pokrčila jsem rameny a vytáhla mámě z jedný zásuvky složky s misema a našla jsem si tam ten tým ANBU a účel jejich mise.
„Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Shizune.
„Je tam poměrně velká koncentrace shinobi z Otogakure no Sato, mohli to být oni. Raději sebou vemte ještě někoho na dozor,“ namítla Shizune. Asi se o mě bála. Jenže já už nejsem malá a tuhle misi v pohodě zvládnu. Víc než v pohodě. Mimoto jsem medical, takže všechny klidně vyléčím (mno… aspoň doufám… popravdě jsem po mamce moc tohohle nadání nezískala). A taky jounin. Možná i Tokubetsu jounin specializovaný na práci s chakrou.
„Pokusím se najít tátu,“ povzdechla jsem si, když se na mě přísně podívala. Po téhle větě se spokojeně usmála.
„Najdi ho a on ti potom ukáže, kde trénuje ten tým. Teď mají určitě trénink. Pak se vydejte na tu misi,“ souhlasila se mnou Shizune.
„Ok,“ kývla jsem souhlasně hlavou a chtěla vyskočit oknem, ale pak jsem si na něco vzpomněla a otočila se zpátky k ní, „Hele, Shizune, kde budu vůbec bydlet?“
„U Tsunade-sama. První patro, jediný pokoj s balkonem,“ navigovala mě Shizune.
„Skvělý, díky,“ usmála jsem se na ni, popadla svůj obrovský batoh s věcma a vyskočila oknem.