Jen normální holka - 18.Nejistá budoucnost

„Kdy přijde Sakura?“ zeptala se Ant Tsunade, když se za mužem zaklaply dveře.
„Za chvilku by tu měla být. Ale možná jí pomůže Hinata,“ odpověděla Tsunade.
„Skvělý. Už jsi přišla na něco, co by mě mohlo uzdravit?“
„Vlastně jsi úplně zdravá, až na to, že se zatím nemůžeš hýbat. V tomhle ohledu budeš v pořádku do několika dní. Ale netuším, jak to bude s očima.“
„Životu Shinobi se kvůli nim určitě nevzdám.“
„Ale jak bys chtěla bojovat? Teoreticky. Stejně tě do boje nepustím.“
„Pořídila bych si psa. Něco jako je Akamaru. Sice nemám specifický vlastnosti a schopnosti klanu Inuzuka, ale šlo by to.“
„Za spoustu let.“
„Mám dost času.“
„To vlastně jo… ale co bys chtěla dělat do té doby?“
„Co já vím… asi bych nastoupila na Akademii a učila tam ty malý špunty.“
„Sama?! Zlobili by.“
„Bych si sebou vzala někoho z koho mají respekt. Třeba brášku. Kam se vlastně poděl?“
„Na misi,“ zavrtěla se nervózně Tsunade.
„Na nebezpečnou?“ zajímalo Ant. Nechtěla, aby se mu něco stalo.
„Průzkumnou,“ odpověděla Tsunade.
„Kam?“ optala se jí Ant.
„Do…“ nedokončila větu Tsunade, protože do pokoje dorazily Hinata se Sakurou a obě se smály.
„Ahojky!“ pozdravily ty dvě a posadily se po obou stranách Antiiny postele. Tsunade si oddechla. Nechtěla se o tom s ní bavit.
„Čau, holky. Vy mě budete učit chodit?“ opáčila Ant.
„Já už půjdu. Stavím se zase večer, Antisho. Ahoj,“ rozloučila se Tsunade a odešla.
„No, jasně. Musíš se to co nejdřív naučit,“ zasmála se Sakura.
„Tak jdeme!“ zavelela Ant. Stáhla ze sebe deku a položila nohy na zem. Hned ji to zastudilo, ale někdo jí přisunul pantofle.
„Díky,“ poděkovala Antisha za obuv a nazula se do nich. To už jí některá z jejích kamarádek podávala župan. Ant ho na sebe poslušně navlékla.
„Zkusíš se zvednout sama nebo chceš pomoct?“ zajímalo Hinatu. V hlasu jí zaznívala nejistota a strach. Bála se, aby se Ant něco nestalo.
„Zkusím to sama,“ řekla rozhodně a oběma rukama se zapřela do okraje postele. Pak se nazdvihla na dlaních a celou svou váhu svou vahou se ocitla na chodidlech. V té chvíli ji ta tíha překvapila a ona padala dopředu. Nejhorší bylo, že nic neviděla. Až pak ji zachytily třesoucí se ruce.
„Jsi v pořádku?“ zajímalo Hinatu, která jí pomohla. Přehodila si její pravou ruku přes rameno a plně na sebe vzala její váhu. Klesla by k zemi, kdyby jí nepomohla Sakura z druhé strany.
„V po-pohodě. Jen jsem to ne-odhadla. A-asi mě budete mu-muset ze začátku pod-podpírat,“ vydýchávala se ze šoku Ant.
„To jsme stejně měly v plánu. Nebolí tě ty nohy?“ odvětila Sakura a pozorně sledovala její pohyby. Nechtěla, aby si hned napoprvé natáhla sval.
„Zatím dobrý. Tak můžeme vyjít. Ale před překážkama mě varujte,“ upozornila je na svůj druhý handicap Ant.
„Jasně,“ souhlasila Sakura a vyšly. Ant visela polovinou své váhy na kamarádkách, ale stejně to byla přílišná námaha. Za svůj život už sice pocítila větší bolest, ale ta nemohoucnost, že nemůže sama chodit a o všem ji musí informovat ony, byla ubíjející. Proto se rozhodla pro odpočinek. Po deseti minutách pomalé chůze.
„Už ne-nemůžu… vrátíme se,“ zavelela Ant.
„Věděla jsem to. Už dávno jdeme zpátky. Teď jsme u pokoje,“ usmála se Sakura a otevřela dveře. Pak s Hinatou pomohly Antishi do postele a zakryly ji.
„Zítra to bude lepší,“ chlácholila Sakura Ant, která měla na tváři uštvaný výraz. Ale nebylo to kvůli fyzické bolesti.
„To doufám. Přineseš mi prosím jídlo? Tsunade mě ráno šetrně odpojila od kapaček, ale jídlo nedovalila,“ řekla Ant Sakuře.
„Jasně. Za chvilinku jsem zpátky. Nechceš něco k pití, Hinato?“ optala se Sakura kamarádky, která zavrtěla hlavou. Pak odešla.
„Tak, jak ti je?“ zajímalo Hinatu.
„Lepší se to. Za pár dní bych mohla chodit,“ odpověděla Antisha.
„Nemyslela jsem tvůj fyzický stav.“
„Jak to myslíš?“
„Chci vědět, co se v tobě odehrává. A co odehrávalo, když jsi bojovala proti lidem, které máš ráda.“
„Víš, tehdy, před branami Konohy… nevím, proč jsem proti nim bojovala. Ani jsem neměla v plánu je zabít… prostě jsem to brala jako možnost, pomoci své adoptivní rodině a zároveň se pomstít. Dařilo se mi to, ale pak… už když jsem bojovala s Krushem ve mně hlodal pocit viny. Byl a je to můj přítel. Pomsta je ale silná. To jsem pochopila, když Sasuke zabil Itachiho. Celou tu dobu byl proti nám… měla jsem to poznat.“
„Kdybys to poznala, tak by jsi teď nebyla tady s námi.“
„Nebyla. Byli byste mrtví. Až později jsem pochopila, že bych vaší smrti litovala a toužila zabít toho, kdo to udělal vám. Jste pro mě všichni až moc cenní.“
„To jsme rádi.“
„Položila bych za vás život…“
„Už se skoro stalo. Kvůli nám jsi přišla o oči.“
„Jsem zvědavá o co přijdu, až budu bojovat za své bratry.“
„Proč bys za ně bojovala?“
„Itachiho zabil Sasuke. A tu příležitost dostal jenom díky Orochimarovi. Ten proto zaslouží mou pomstu.“
„Promiň, že ti to říkám takhle necitelně, ale vždyť jsi Itachiho nenáviděla a pořád jste se hádali. Nebo ne?“
„Ano, hádali. Ale ne, měla jsem ho ráda. Byl to můj nejlepší přítel a učitel, jakého jsem kdy měla. Byli jsme si blízcí. Hádali jsme se, to ano, ale to jen kvůli tomu, že v tom byla sourozenecká rivalita. Itachi byl hodně silný.“
„Ale stejně…“
„Nechápeš, jak někdo může mí rád vraždícího maniaka?“
„Upřímně… jo.“
„Ale řekni mi… milovala by jsi pořád Naruta, kdyby zabíjel?“
„No… asi ano…“
„Tak vidíš. O člověku nerozhodují jeho činy, ale to, jaký je uvnitř. Bráška byl vždycky nepochopený. Kvůli tomu vyvraždil klan.“
„A Sasukeho nechal žít proč?“
„Chápal, že proti tomu, co je, nic nezmůže. Nechal si taková zadní vrátka. To aby ho Sasuke zabil byl jeho největší strach a zároveň toužebné přání.“
„On chtěl být zabit mladším bratrem?“
„Ne. Chtěl ho vyprovokovat k lepším výkonům. Tohle byl jen důsledek.“
„Nechápu to.“
„Já taky ne,“ povzdechla si Ant. Ale pak veseleji dodala: „A proč se tady vlastně bavit o těch, co umřeli?! Musíme si pokecat o tobě a Narutovi.“
„Cože?“ odvětila vyděšeně Hinata.
„Klídek. Svěř se kamarádce, jaký je.“
„Nijaký.“
„Cože?! Vy spolu ještě nechodíte?“
„Ne.“
„To je to takový pako?“
„Asi jo.“
„Ale chová se k tobě pěkně, že jo?“
„Jo, ale… spíš jako starší bratr nebo kamarád.“
„Jak tě utěšoval, když jsi mě tady uviděla ležet?“
„Jak víš, že jsem byla mimo?“
„Došlo mi to. Neodbíhej ale od tématu. Jak?“
„Objal mě a hladil po vlasech. Stejně jako Neji.“
„Tvůj chladný kamenný bratránek tě utěšoval?“ podivila se upřímně Ant. Kulila by oči, kdyby viděla.
„Změnil se. Je milejší. Od té doby, co se začal někde ztrácet s Ino.“
„On chodí s Ino?“
„Nevím to jistě. Takže pššš,“ šeptla Hinata, ale to už do místnosti vklouzla Sakura, nesoucí v rukou tác s polévkou pro Ant.
„Co mi neseš?“ zeptala se jí Antisha, když jí Hinata pomohla se posadit a dala před ní stole, aby se na něj mohl položit tác s jídlem.
„Polévku,“ odpověděla Sakura a začala ji ochlazovat foukáním. Věděla, že se Ant bez cizí pomoci nenají.
„Já to zvládnu sama,“ prohlásil Ant rozhodně a natáhla před sebe ruku, aby dostala lžíci. Ale místo toho jí přes dlaň řečená lžíce pleskla. Ant se za ni chytla a uraženě si ji mnula.
„Pomůžu ti nebo to na sebe vyliješ,“ odsekla Sakura. Pak ji nakrmila. Ant se zpočátku bránila, ale pak podlehla. A spokojeně se najedla.
„No vidíš, jak to šlo,“ uchechtla se Hinata, když dojedla. Ant na ni vyplázla jazyk a zavrtala se do peřin. Hodlala se pořádně prospat.
„Tak ahoj. Někdy se stavím,“ rozloučila se Hinata a odešla. Ant jen tak tak odpověděla, než vyčerpaně usnula.
A tak to šlo následující týden. Ráno Ant vstala, Sakura nebo Hinata jí pomohly s chozením, pak kecala s přáteli, najedla se za pomoci Sakury, dala si odpoledního šlofíka, pak se vzbudila na Tsunadinu kontrolu, najedla se a usnula. Byla by šťastná, kdyby začala vidět (všechno ostatní bylo v pořádku a ona už konečně přestala brát léky a byla odpojena od přístrojů), chodila za ní Ino a někdy se zastavil i Krushol. Ale po Sasukem a Gaarovi, jakoby se země slehla. Stejně tak už za Ant nezašel Shikamaru, Neji, Chouji a Kiba. Bylo jí to podivné. A už dva dny nedorazil ani Naruto. Tehdy se rozhodla zeptat Tsunade nebo Sakury, kam se všichni poděli.
„Už jsi zdravá, Antisha-chan. Až na ty oči. S těmi si stále nevím rady. I když by možná šlo, že bych se ti to pokusila vyléčit svým léčebným jutsu. Zítra to zkusíme, ano?“ řekla Tsunade, když ji večer kontrolovala.
„Jasně. Tsunade, já… mám otázku,“ odvětila Ant s nejistotou v hlase.
„Ano?“ opáčila Tsunade. Pak ale vytušila její otázku a zbledla.
„Kde jsou všichni?“ zajímalo Ant. Tsunade si očividně oddechla.
„Doma. Nebo trénují,“ usmála se Hokage.
„Proč nepřijdou?“
„Dnes ráno u tebe přece všechny byly.“
„Já ale nemyslím holky.“ Tsunade po téhle větě opět zbledla.
„Tak koho?“ Hokage dělala nechápavou.
„Kluky. Je mi divné, že se nestavil Naruto, Neji a ostatní. A taky Sasuke a…“ nedopověděla Ant. Nedokázala jeho jméno vyslovit. Bolelo ji, že si na ni nenašel ani chvilinku, aby se za ní přišel podívat a mohli si promluvit.
„Kazekage,“ dokončila to za ni soucitně Tsunade. Ant roztřeseně přikývla.
„Suna potřebuje velitele a ostatní mají mise,“ řekla neurčitě Tsunade.
„Sasukemu tak dlouho trvá průzkum?“ nechápala Ant.
„Je na jiné misi. S Narutem, Nejim a Kakashim,“ odvětila Hokage.
„Takže, když byl ve vesnici po misi, tak se u mě nezastavil?“ vydechla plačtivě Ant. Chtěla slyšet jeho hlas a vědět, že je tam s ní. Byl její poslední rodina.
„Nebyl tady po misi. Ostatní si ho odchytili po cestě z mise. Spěchalo to,“ chlácholila ji Tsunade a pohladila ji po vlasech. K té dívce přilnula. Byla pro ni jako dcera. Stejně jako Sakura. Oběma pomohla Tsunade v nejhorším období jejich života. Jako právě teď. Antishi se po její odpovědi ulevilo. Nepřipouštěla si, že její bratr by na ni zapomněl. Ona na něj byla totiž silně citově vázaná.
„Není ta mise nebezpečná?“ položila Ant otázku, které se Tsunade bála. Nedokázala jí lhát. Ne tak moc.
„Vlastně nevím. Informace o ní mají oni. Je to úkol od ANBU,“ vyhnula se skutečné odpovědi Tsunade. Sice věděla, kde jsou a co je tam čeká, ale nemohla jí to říct. Ne teď. A ani se k tomu nechystala.
„Aha…“ pokrčila rameny Ant.
„Tak já už půjdu. Ahoj zítra,“ řekla Tsunade a odešla.
„Ahoj,“ odvětila Ant a po bouchnutí dveří si lehla a usnula.
„Čau, Antisho,“ pozdravila ve čtvrtek ráno Temari svou nemocnou kamarádku.
„Ahoj. Už jsi tu dlouho nebyla,“ odvětila Ant.
„Vrátila jsem se na pár dní domů. Musela jsem si něco zařídit,“ odvětila vyhýbavě Temari.
„Jak ti to jde se Shikamarem?“ zajímalo Ant.
„Řekla bych, že dobře.“
„Není na tebe moc geniální?“
„Dá se to přežít. V mnoha ohledech je stejný jako ostatní kluci.“
„Třeba?“
„Neumí mluvit otevřeně. Ale už se to zlepšuje.“
„Vzala sis ho k sobě na převýchovu?“
„Dá se to tak říct. I když já bydlím u něho.“
„A jak se máš jinak, Temari?“
„Dobře. I když je spousta starostí.“
„Proč?“
„Suna se mírně nepohodla s pár vesnicemi. A pak, že to nemá vypadat tak, jak to vypadá…“ posteskla si Temari. Ale řekla víc než chtěla. A Antisha se toho hned chytla.
„Co se stalo?“ optala se jí Ant.
„Jen diplomatický tahanice… a tak se ulejvám, jak jen to jde. Chudák Gaara. Musí tam trčet pořád…“ zamluvila to Temari. Ale opět špatně. Antisha zesmutněla.
„Proto nepřišel?“ šeptla smutně mladá černovláska.
„Ant… stýská se ti po něm, viď?“ opáčila Temari uvolněným hlasem a vzala ji za ruku. Věděla, že se v té tmě musí cítit sama. Ale netušila jak moc je to pro její kamarádku těžké.
„Hrozně moc… ale nějak jsem se bála zeptat, proč nepřišel…“ šeptala Ant. Nedokázala by mluvit nahlas.
„Má moc práce. Ale až se vše vyřeší, tak za tebou určitě přijde. Když tě sem dopravil, tak u tebe byl celý týden. Ale pak musel odjet. A ty ses probudila…“ chlácholila ji Temari.
„On tu byl?“ šťastně se usmála Ant. Temari se také usmála. Ráda ji viděla šťastnou. I když jen na pár okamžiků.
„Byl. Šíleně zuřil, když odcházel,“ povzdechla si Temari.
„Proč?“
„Nechtěl odejít. Ty bys odešla?“
„Kdyby on byl na mým místě?“
„Jo.“
„Ne. Ani kdyby byla Konoha v nebezpečí. Ale on je Kazekage a má své povinnosti. Měl by tam být,“ řekla uvolněně Antisha, ale necítila to tak. Chtěla být s ním.
„Přijde. Brzy,“ slíbila jí Temari a objala ji. Antiiny slzy jí skrápěly šaty, dokud se neuklidnila.
„Slzy mám normální, když už nemůžu otevřít oči, co?!“ usmála se přes závoj slz Ant odtáhla se od ní.
„Možná se ti to zlepšilo,“ byla optimistická Temari.
„Ale ne. Už od začátku to bylo takhle,“ namítla Ant.
„Dobrý den, dámy. Tak jak se vede?“ zajímalo Tsunade, která tam právě dorazila.
„Dobře, viď, Tem?“ odvětila Ant a natočila hlavou směrem, kde tušila kamarádku. Ale obrátila se obráceně. Temari se rozbrečela.
„Jdi domů, Temari a zítra se zase zastav. Já jdu něco zkusit,“ pobídla ji Tsunade a Temari beze slova kývla.
„A-ahoj,“ rozloučila se a odešla. Nechtěla uvěřit, že je Ant tak bezbranná, když nedokáže ani určit přibližný směr, kde by mohla sedět. Pochopila, že se musí cítit sama. A rozhodla se.
„Co se stalo?“ optala se Antisha ustaraně Tsunade.
„Temari seděla na druhé straně… ale to je teď jedno. Jdu na svoje jutsu,“ prohlásila Tsunade. Ant si poslušně lehla na záda a zhluboka se nadechla.
Tsunade udělala pečeť a pustila se do toho.