Svítaní - 05.

Yoru se zdál tak krásný sen, že to prostě nemohla být ani při nejlepší vůli pravda. Povzdechla si, pak se posadila na posteli a promnula si oči rukama. Unaveně zamžourala kolem sebe po místnosti. Najednou zaznamenala pohyb napravo od sebe. Ztuhla na posteli a instinktivně se natáhla pod polštář po jediné zbrani, kterou měla po ruce kdyby bylo nejhůř. Poté se ale lépe podívala oním směrem a zaostřila na postavu. V zápětí se uvolnila a zase se natáhla, protože v osobě poznala Nyoka, kterého už dávno nepovažovala za hrozbu vůči své maličkosti, ale spíš za nejlepšího přítele. Vlastně to byl jediný její přítel, kterého tu měla. Ta rudovlasá čarodějnice, která neustále visí Uchihovi kolem krku, ji bůhví proč nesnáší a ostatní obyvatelé úkrytu také za moc nestojí, byť je potkává jen málokdy. Suigetsu je praštěnej a navíc se Yoru moc dobře nesnáší s vodou. To je tak trochu problém, protože Suigetsu ji potřebuje přímo životně. No a pokud jde o toho druhého, který se jmenuje Juugo, tak ten je kapitola sama pro sebe. Pokud by chtěla Yoru strávit pěkných pár hodin mlčením, nepotřebovala k tomu vyhledávat společnost toho divného maníka. V tomto si naprosto vystačila sama. Tak to vypadá, že jediná lidská bytost, kterou je schopná a hlavně ochotná tolerovat ve své blízkosti tady, je právě Nyoko. Jenže proč tomu tak je, to už je něco jiného. Nyoko byl stejně zamlklý a tichý jako Juugo. Pokud náhodou nadhodila jako téma klan Uchiha a hlavně samotného Sasukeho, dokázal být vzteklý jako ta čarodějnice Karin. Pouze když zapomněl na veškerou rádoby pohostinnost tohoto místa, dokázal být stejně praštěný jako Suigetsu, ale tak nějak roztomilým způsobem.

„Tak už ses probrala?“ zeptal se jí klidným hlasem Nyoko. „Jak se cítíš?“
„Připadá mi, že mě přejel pár volů i s plně naloženou károu,“ přiznala mu poctivě Yoru. „Jak dlouho sem byla mimo tentokrát?“
„Hm, myslím, že to bylo čtyřiadvacet hodin. Tentokrát si dostala pěkně zabrat,“ řekl jí zpět Nyoko. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Hm,“ zamručela pouze nazpátek Yoru a dál hloubala nad tím, proč je to čím dál tím víc náročné vzdorovat Uchihovi. S každým dalším tréninkem, kterému ji pravidelně a nekompromisně vystavoval, to bylo pro ni víc a víc namáhavé a vysilující.
„Proč to prostě nevzdáš a nepodrobíš se mu,“ zeptal se jí zvědavě mladík.
Yoru na něj nevěřícně pohlédla, zamrkala a pak mu odpověděla: „Nedopřeji tomu parchantovi tu radost, že mě zlomil. To se nikdy nestane!“
„To se radši necháš zabít?“ zeptal se jí znovu Nyoko.
„To neudělá,“ odpověděla bez přemýšlení zpátky. „Nevím proč, ale z nějakého důvodu mne potřebuje. Takže mi také neublíží víc než je nezbytně nutné. Pokaždé mi nechá možnost uzdravit se a znovu se dát do kupy. Neumím si to dost dobře vysvětlit, ale je to tak.“
„Tady se trochu pleteš,“ řekl mírně Nyoko a zabodl do ní svůj soustředěný pohled. „Neznám nikoho, kdo by vydržel tolik, co ty. Až doposud se neobjevil nikdo, kdo by mu dokázal tak dlouho a tak usilovně vzdorovat.“
„Vážně?“ podivila se Yoru. „A co ty? Tys to prostě vzdal? Není to trochu nedůstojné nechat lidi tady, aby s tebou tak zacházeli. Proč jim to dovolíš?“ zeptala se ho se zájmem.
Nyoko pouze pokrčil rameny. „Není všechno takové, jak se zdá.“

Yoru z toho moc moudrá nebyla. Po pravdě v ní svou dvojsmyslnou odpovědí vyvolal jen další zmatek. Nicméně věděla dobře, že nemělo smysl se ho na cokoli dalšího ptát, stejně by jí podrobnější vysvětlení neposkytl. V tomto byl Nyoko neoblomný stejně jako… Najednou ji zasáhlo opět poznání toho, jak jsou si ti dva někdy až neuvěřitelně podobní. Uchiha Sasuke a Nyoko. Bylo to, jako by se dívala na dva lidi z jedné rodiny. Doopravdy! A přeci bylo v Nyokovi něco, co Uchihovi dávno chybělo, pokud to vůbec někdy měl. Nyoko pořád ještě neztratil úplně lidskou stránku svého vnitřního já.

„Nevíš náhodou, proč je takový?“ zeptala se automaticky.
„Kdo?“ ozval se Nyoko jako obvykle se svou vlastní otázkou, i když věděl moc dobře na koho se ptá.
„Hm, no… no… ten Uchiha přeci,“ vyplivla jeho jméno skrz rty Yoru.
„Nechci to vědět. Vlastně bych byl nejšťastnější, kdybych o něm nikdy v životě neslyšel, ale to samozřejmě nejde,“ pronesl pochmurným tónem Nyoko. „Myslím, že to vše nějak souvisí s pomstou, ale jen v tom to nebude.“
„Proč myslíš?“ zeptala se ho okamžitě Yoru a využila náhlé sdílnosti mladíka před sebou. Nyoko přestal dělal to, co měl a místo toho si k ní přisedl na postel.
„Protože osoba, jíž se jeho pomsta bezprostředně týkala, je již po smrti.“
„Tak proč se tak chová?“ zamyslela se nahlas Yoru.
„Nevím a nechci to vědět,“ odpověděl jí zpátky. „Domnívám se, že v něm už prostě nezbyla ani kapka lidskosti a to je vše.“

Jak tak seděli s hlavami u sebe a spekulovali o Sasukem, tak si ani jeden z nich nevšiml, že se dveře cely před chvilkou otevřely a že je teď někdo poslouchá.

„Správně!“ ozval se ode dveří ledově chladný hlas. „Nejsem už člověk a lidské city mi nic moc neříkají, takže se na ně přestaňte spoléhat. Oba dva!“
Jak Nyoko, tak i Yoru otočili okamžitě hlavu tím směrem. Ve dveřích stál Sasuke a pozoroval je mírně přivřenýma očima. „Myslím, že ty tu máš nějakou práci, Nyoko. Pokud už si skončil, tak vypadni a hleď si svého.“ Vyštěkl na mladíka před sebou a zpražil ho pohledem.
„Ještě sem všechno nedodělal,“ ohradil se Nyoko a bojovně vysunul bradu víc dopředu.

Přestože Sasuke pouze povytáhl levé obočí vzhůru, ale nic neřekl, věděl mladší muž moc dobře, co bude následovat. Tohle bude bolet a hodně, napadlo ho okamžitě. Nesplnil, co měl uloženo, a ke všemu se tu vybavuje s ní, což měl jen tak mimochodem zakázáno.

„Už je tady dva měsíce a tys ještě nepochopil pravidla a příkazy, které se jí týkají?“ řekl pouze Sasuke.

Nyoko věděl, že by měl mlčet a nikterak nereagovat, ale nemohl si pomoct. Prostě musel dát najevo alespoň nějaký odpor vůči osobě před sebou, tak jen zakroutil odmítavě hlavou zprava doleva. Následovně se obrnil trpělivostí a připravil se na trest, o němž věděl, že přijde.

Sasuke se pouze ušklíbl. Pak jedenkráte mrknul a v očích se mu zračil jeho červeno-černý sharingan. Následně se do náhlého ticha cely ozvalo jeho sytým a ocelově pevným hlasem. „Mangekyou sharingan!“

Yoru se okamžitě podívala na Nyoka, ale už bylo pozdě. Mladík se jí složil k nohám a jeho tělo se ohýbalo do neuvěřitelných úhlů a pozic. Jedna křeč za druhou. I když musel Nyoko neskutečně trpět, jak se Yoru domnívala, ani tak z jeho hrdla neunikla byť i sebemenší hláska. Pouze se svíjel v bolestech na zemi a po čele mu tekl pot proudem. Už už chtěla Yoru vyskočit a zasáhnout, když se Nyokovo tělo prudce vzepjalo a následně mu z levého koutku úst začal vytékat pramínek jasně červené krve. To už bylo na Yoru trochu moc a tak vyskočila na nohy, aby se vzápětí zhroutila k Nyokovi na zemi. Pevně ho chytla za pravou ruku a zařvala na Sasukeho ze všech svých sil.

„Už ho nech být! On za to nemůže, to je moje chyba. Já se ho začala vyptávat a on mi jen odpověděl, nic víc. Tak už ho nech být!“
„V tom je ale ten problém,“ opáčil jí Sasuke zpátky. „On moc dobře ví, že se s tebou neměl vůbec bavit. Neposlechl a tohle je jeho trest.“

Yoru ucítila, jak jí Nyoko divoce zaryl nehty do dlaně a jeho těla se zmocnila další prudká křeč. Svíral její ruku teď tak pevně, že by jí mohl vlastně kdykoli hladce zlomit, kdyby chtěl. Pramínek krve v koutku jeho úst zesílil a první kapky se mu snesly na klíční kost a umazaly tak jeho světlou tuniku. Yoru pouze bezmocně hleděla před sebe s pohledem pevně zaklesnutým do Nyokových očí. Rty se jí samovolně pohybovaly, ale nevydala ani hlásku, když mu jakoby naznačovala: „Vydrž! Už to brzo skončí. Pokud se nepoddáš, přestane ho to bavit.“ A tentokrát měla pravdu, protože za chvíli se mladíkovo tělo přestalo svíjet v neskutečných křečích. Když se Yoru koukla na Uchihu, shledala, že jeho oči mají už zase svou obvyklou barvu. Bylo po všem! Aspoň prozatím určitě.

„S ním sem skončil,“ pronesl pouze chladně Sasuke.

Pak se odlepil ode dveří a pozvolna se k ním otáčel zády. Yoru neodolala nabízenému pokušení a z rukávu pravé paže spustila do dlaně malý nožík, který sebrala Karin nedávno pod rukama na ošetřovně. Téměř okamžitě ji ale v dalším snažení zastavily Nyokovi dlaně, kterými jí přikryl její ruce a skryl tak zbraň před Sasukeho možným pohledem. Slabě odmítavým gestem zavrtěl hlavou zatímco se snažil sebrat zbytky sil a postavil se. Yoru ho beze slova poslechla a nožík zase schovala zpět do rukávu. Místo toho se sama narovnala a nabídla Nyokovi pomocnou ruku. Ten se tak akorát stihl postavit a opřít se o ni, když k nim opět promluvil Sasuke ode dveří.

„Koukej se sebrat Yoru a ať si za chvíli v tréninkové hale,“ zavrčel pouze nakvašeně. Pak definitivně odešel a nechal je tam.

***** Zhruba hodinu poté *****

„Zvedni se!“ zahulákal vztekle Sasuke na dívku před sebou. „Předtím v tobě bylo mnohem víc ohně, tak se sakra zvedni.“

Yoru po něm jenom střelila nenávistným pohledem a plivla jeho směrem. Pot se jí doslova valil přes celý obličej v hustých pramenech. Měla dojem, že ji bolí naprosto každičký sval v těle a měla přinejmenším zlomené jedno nebo dvě žebra. I přesto neměl Uchiha dost a pokračoval v dnešním jejím týraní.

„Zvedej se sakra!“ znovu zavelel ledově chladným hlasem Sasuke.

Nyoko stál opodál v rohu a bezmocně zatínal pěsti. Nenáviděl tuto svou beznaděj, ale věděl, že nemá smysl zatím cokoli podnikat. Sasuke by ho smetl jako otravný hmyz a stejně by jí ublížil ještě víc. Kromě toho nepotřeboval, aby mu Sasuke právě teď pohlédl do očí. Proto pouze pozoroval, jak se Yoru z posledních zbytků svých sil snaží přinutit své tělo k poslušnosti a postavit se. Šlo jí to pěkně pomalu, což Uchihu ještě víc rozčilovalo. Nakonec to nevydržel a odmrštil jí dozadu až tvrdě dopadla na zeď místnosti. Nyoko jasně slyšel křupnutí, což byl neklamný znak toho, že si něco dalšího zlomila.

Yoru se domnívala, že už je po všem, protože v příští vteřině prostě musí padnout na zem a definitivně se zhroutit. Jenže ona kýžená úleva v podobě bezvědomí a chladné země nepřicházela. Místo toho stál Uchiha přímo před ní a díval se jí zblízka do očí. Držel jí pod krkem, takže visela ve vzduchu, ale neškrtil jí. Teprve po chvilce jí došlo, proč tomu tak je. Uchiha měl totiž kromě jiného vklíněné koleno mezi jejíma nohama, takže mu vlastně její váha z podstatné části spočívala na pravé noze. Pouze se na ní díval a drze se usmíval. Yoru to neskutečně rozčilovalo, ale nemohla s tím nic dělat. Zatím ne. Instinktivně spustila nožík do dlaně tak potichu, jak jen to bylo možné, a čekala. Však ona se dočká…

„Sasuke, už sem ti přeci několikrát říkala, že je to zbytečné,“ zavrčela ode dveří Karin. Neměla ráda tyto jeho hrátky s tou dívkou. Nedokázala si vysvětlit, co ho na tom tak baví, že se toho nemůže nabažit a jednoduše ji zabít. Ostatně nebyla by první a rozhodně nebude poslední. „Ona to prostě nevzdá a nepodrobí se ti. Pokaždé ji velmi pečlivě sleduji, ale ani omylem to nevypadá na to, že by se chtěla vzdát. Zřejmě to má v genech nebo co, ale radši se nechá zabít než-li by o krok ustoupila.“

Sasuke se potutelně usmál a promluvil ke Karin. „No, rozhodně to má v genech, protože její otec byl úplně stejný. Taky nevěděl, kdy to zabalit.“

„Správně!“ plivla jeho směrem Yoru. „Nikdy se nevzdám a nikdy nevezmu své slovo zpět, protože…“
„… protože to je tvoje cesta ninji, že?“ doplnil místo ní Sasuke. „Tak tohle jsem od něho taky slyšel mnohokrát. Nutno podotknout, že byl skutečně jako beran a nepřestal. Buďto vyhrál anebo padl. Nic jiného.“
„Nemluv o něm v minulém čase,“ štěkla na něho nakvašeně. „Přijde pro mě a ty tohoto všeho budeš trpce litovat.“

Sasuke se rozesmál na celé kolo, jako kdyby to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšel. To už bylo na nebohou Yoru trochu moc. S nelidským zavrčením, které se jí vydralo z hrdla, zvedla pravou ruku a vyrazila proti němu s nožíkem v ruce. Naneštěstí pro ni stačil Sasuke onen pohyb zaznamenat natolik, aby se posunul trochu stanou, takže ho zasáhla jenom do ramene. Byl to čistý, nepříliš hluboký řez, který ani moc nekrvácel. Téměř okamžitě vyrazil stejnou rukou jejím směrem. Yoru schytala prudkou ránu do břicha. V důsledku čehož pustila z ruky nožík a okamžitě vyprskla trochu krve, která se Uchihovi rozstříkla po těle.

Dýchej krátce a pravidelně, ale hlavně stále ve stejném rytmu, říkala si Yoru pořád dokola. Zaklonila hlavu dozadu a opřela si ji o chladnou zeď za sebou. Snažila se vzpamatovat z poslední rány a zmobilizovat svoje síly.

Sasuke koukal na obličej před sebou a soustředěně studoval svým pohledem dívčiny rysy. Poslední dva měsíce ji vystavoval stále novým a novým zkouškám a testoval její schopnosti. Koneckonců měl pro to dost dobrý důvod, ale to je právě teď nepodstatné. Za celou tu dobu se mu nikdy nepoddala a nikdy se nevzdala. Téměř vždy z ní málem vyrazil duši a nakonec musel přestat, protože by ji jinak zabil. Když ji tehdy v Konoze našel, ani ve snu nepředpokládal, že to dojde tak daleko. Původně chtěl pouze ublížit Narutovi a únos jeho dcery byl dílem náhody. Nicméně čím víc jí poznával, tím víc se utvrzoval v tom, že se rozhodl správně. Skutečně měl před sebou drahocenný poklad, který v sobě snoubil to nejlepší z Uzumakiho, ale i z klanu Hyuuga. Dost možná našel to, co potřeboval pro další fázi svého plánu, ale to se ještě ukáže.

Yoru už se uklidnila natolik, aby jasně vnímala, jak jí po bradě stéká krev. Měla rozražený ret od toho, jak si ho sama před chvílí prokousla. Nicméně to předtím nevnímala v důsledku mnohem silnějších bolestí. Byla rozhodnutá bojovat dál a říct tomu hulvátovi před sebou něco hodně peprného, i kdyby ji to mělo stát další podobně bolestivou ránu jako před chvílí. Otevřela oči a setkala se s upřeným pohledem Uchihy tak blízko, že se jí div neotíral nosem o ten její.

„Ty jsi přesně to, nač jsem až doposud čekal,“ pronesl ledabyle Sasuke.
Na to se přiblížil ještě o kousíček a špičkou jazyka olízl pár vytékajících kapek krve, které se jí perlily na spodním rozraženém rtu. Yoru byla natolik v šoku, že pouze zírala před sebe. Sasuke se k ní znovu přibližoval a zřejmě by ji políbil, kdyby se právě ode dveří neozvala nakvašeným hlasem Karin.

„Nech toho Sasuke!“ zahulákala na něho vztekle. „Proboha, vždyť je to ještě děcko.“
Yoru se její hodnocení dotklo, ale měla tolik rozumu, aby byla zticha a zbytečně na sebe Uchihu neupozorňovala. Ten ji vzápětí pustil, takže se zhroutila na zem, a dál už jí v tu chvíli nevěnoval pozornost. Místo toho se zaměřil na Karin.

„Ty si laskavě hleď svého, Karin. Kdybys totiž dávala lepší pozor, všimla by sis, že ti na ošetřovně něco schází,“ zpražil ji Sasuke. „Laskavě si pamatuj, že do mých záležitostí ti naprosto nic není. Trpím tě tady, protože jsi užitečná, ale to se může lehce změnit.“
„Sasuke, vždyť je to mrně,“ nehodlala se vzdát tak lehce Karin.

Sasuke se po jejím posledním hodnocení otočil směrem k Yoru a pozorně si ji prohlédl od hlavy k patě. Dívka se instinktivně co nejvíc přitiskla ke zdi a kdyby to jen trochu šlo, klidně by se i protlačila skrz, jen kdyby jí to umožnilo uniknout těm rentgenovým očím před sebou.

„Já mám času dost,“ prohlásil náhle Sasuke rozhodným tónem. „Počkám si.“ S těmito slovy se k Yoru otočil zády a prostě odešel z místnosti.

Dívce se natolik ulevilo, když zmizel, že ani nevnímala brblající Karin, která ji pěkně šťavnatě proklínala. Prozatím bylo po všem a ona tak mohla doufat v trochu klidu a možná i pár hodin milosrdného spánku.