Svítání - 04.

Yoru byla zvědavá, velmi zvědavá. Celá její bytost doslova dychtila po tom zjistit, kdo to tu před ní stojí. Strašlivě by chtěla věřit tomu, že nemá nic moc společného s tím neurvalcem, který ji unesl přímo z ulic rodné Konohy, ale ta podobnost byla do očí bijící. Rozhodla se proto raději napřed zjistit pár užitečných informací, které ji později možná pomohou v útěku.

„Kde to jsem?“ zeptala se zdánlivě neutrálním tónem.

Nyokův trénovaný sluch ovšem dokázal rozpoznat v jejím hlase stopy hned několika různých emocí. Strach, obavy, zlost a ještě pár dalších. To vše tam slyšel a to tam také bylo. Mísilo se to v ní jako když pozvolna otáčíte šálkem čaje, který se tímto pěkně promíchává a spojuje s cukrem. Fuj! Co mne to napadlo, cukr do našich krásně dobrých a lahodných čajů! To je ale nesmysl, bože co mne to napadlo. Mírně zatřepal hlavou a podíval se směrem k dívce. Prohlížela si ho soustředěným pohledem bez jakýchkoli známek obav. Bojovně vysunul bradu mírně vpřed a pak k ní promluvil.

„Tohle je jeden z mnoha úkrytů, který tato skupina využívá během svých misí.“
„Jak je to daleko?“ zeptala se Yoru a skočila tím mladíkovi do řeči.
„Daleko od čeho?“ odpověděl na její otázkou svou vlastní Nyoko.
„Pochopitelně mám na mysli Konohu. Chci vědět, jak daleko jsme od Skryté Listové vesnice,“ upřesnila tu svou Yoru.
„Hm, to ti nepovím. Ne že bych snad nechtěl, ale prostě to nevím,“ upřesnil pro změnu tu svou Nyoko.
„Dobrá. Tak zkusíme něco podstatně jednoduššího,“ obrátila list Yoru.
„Zkus to,“ vybídl ji Nyoko klidným hlasem.
„Jak se jmenuješ a co tu děláš,“ zeptala se Yoru. Dávala si dobrý pozor na to, aby všechna slova vyslovovala velmi pečlivě a zkušené ucho zaslechlo v pozadí náznak ironie.
Nyoko se opět obrátil obličejem k ní. Chvíli na ni bez většího zájmu zíral a pak odpověděl: „Mé jméno je Nyoko a jsem tu vlastně taková ´holka pro všechno´.“

Proč na mě tak zírá, napadlo Yoru. Mladík před ní si ji pozorně prohlížel a v jeho očích se něco náhle zablesklo. Něco tam viděla, ale zrovna tak rychle jako se to objevilo, to bylo také pryč. Zvláštní, napadlo ji okamžitě, ten určitě něco tají. Tváří se jako by neuměl do pěti napočítat, ale ať mě vezme čert, jestli v něm není víc, než dává na odiv. Usmála se své vlastní brilantní úvaze. Jestli na něco měla Yoru skutečně talent, tak na dvě věci. Téměř vždy dokázala skoro dokonale odhadnout lidi proti sobě. To slovíčko téměř bylo výstižné, protože nesměla být rozčílená anebo spíš vzteklá. Pak ji totiž ovládaly emoce jako jsou vztek a zlost. Kdyby to tak mohla vrátit o nějakých pár hodin zpět, povzdechla si. Kdybych tehdy dokázala ovládnout svůj vztek, byla bych ještě dost možná v ulicích Konohy. Byla bych doma! Opět si povzdechla, tentokrát hlasitěji nežli měla v plánu.

„Děje se něco?“ zeptal se jí s neskrývaným zájmem Nyoko.

Obrátila zpět k němu svou pozornost. Ani si neuvědomila, že si tak hlasitě povzdechla, ale už se stalo. Opět se na něho pozorně zadívala. Tentokrát si ji jeho oči měřily mnohem přátelštěji než před chvílí. Rozhodla se proto, že nebude vyvolávat zbytečně konflikt a odpoví mu: „Ne, jen mě napadlo, že by měl můj táta zřejmě radost z poznání ke kterému jsme došla, byť pozdě.“

„A to je?“ zeptal se Nyoko znovu.
„Hm, musela bych mu poctivě přiznat, že jsem si vědomá toho, že mám prchlivou povahu po něm. Kdy… kdyby… kdybych totiž tehdy v Konoze při setkání s tím mužem ovládla svůj vztek a nejednala tak zbrkle, byla bych ještě doma. V bezpečí a se svou rodinou.“
„Nebyla,“ pronesl pouze Nyoko klidným hlasem.
„Cože? Proč si to myslíš?“ vydechla pouze Yoru překvapeně.
„Vybral si tě. Z nějakého důvodu si tě vybral. Už tehdy v té uličce se rozhodl, že půjdeš s ním. Musel tě již nějakou dobu předtím sledovat. Takže se zbytečně neobviňuj, protože ať bys udělala cokoli, nebylo by to k ničemu. Když něco chce, tak si to také vezme. To je celé.“
„Kdo je to vůbec? Kdo mu dává právo takto jednat s lidmi. Nejsme jeho majetek a nemůže si dělat co chce jen proto, že má větší sílu,“ zaburácela Yoru a vztekle bouchla pěstí do matrace pod sebou.

Hoch pouze pokrčil rameny a nijak tento její výstup dál nekomentoval. Naopak se chystal k odchodu.

„Počkej!“ zavolala na něj Yoru znovu. „Neodpověděl jsi mi na otázku.“
„Na kterou,“ obrátil k ní Nyoko unaveně obličej.
„Kdo je to!“ zazněl dívčin rozkazovačný tón.
„Je to Uchiha, Uchiha Sasuke a na ostatní se ho zeptej sama,“ odpověděl jí.

Pak se obrátil a chtěl ji tam nechat i s jejím překvapeným výrazem ve tváři.
Yoru se vzpamatovala mnohem rychleji nežli by očekával. Okamžitě po něm střelila další slova: „Tak to on je ten poslední přeživší člen klanu Uchiha?“

Nyoko na místě zkameněl s rukou na klice dveří. Chvíli to vypadalo, jako by jej někdo na tom místě vytesal z kamene. Pak se najednou obrátil jejím směrem. V jeho pohledu bylo něco zuřivého a nepředstavitelně odhodlaného. Jeho oči najednou planuly pečlivě skrývaným ohněm.

„Není poslední!“ střelil k ní zuřivě. „Není. Přestože se o to dost usilovně snažil, protože zabil svého vlastního bratra. Jenže ani tak není poslední žijící Uchiha!“ Vzápětí se vzpamatoval a trochu se uklidnil. Jeho oči mírně pohasly. Opět se do nich navrátil dříve přítomný chlad a odměřenost. Díval se na dívku před sebou, která si jej prohlížela s provinilým výrazem a mírně si při tom zuby okusovala spodní ret.
„Promiň, já to tak nemyslela…“ chtěla se omluvit, ale nedal jí šanci.
„Nech toho,“ odbyl ji jen. „Není to tvoje chyba, protože nemůžeš nic vědět o mém osudu a o tom, co se stalo mnohem dříve nežli ses tu vůbec ocitla. Takže na to zapomeň.“ Pak za sebou přepečlivě zavřel dveře a zamknul.

Vyčerpaně se o ně z druhé strany opřel a přemýšlel o tom, co to s ním jenom je. Proč ho tak rozčílilo, když o Sasukem mluvila jako o posledním žijícím Uchihovi. Co ji vůbec k tomuto poznání vedlo? Co vlastně ví o klanu Uchiha? Možná bych se to měl pokusit zjistit, ale ne teď. Teď si musím jít po své práci nebo si ta zrzavá čarodějnice na mě bude zase stěžovat. Odlepil se ode dveří, ruce vrazil do kapes a s hlasitým šouráním nohou po podlaze se sunul pryč od cely.

Naproti tomu Yoru si vevnitř na posteli přitáhla nohy víc k tělu a opřela si o ně bradu. Nemohla pochopit, co toho kluka tak rozčílilo na tom, že toho chlapa nazvala posledním žijícím Uchihou. Takto to aspoň slyšela kdysi doma. Takže co na tom bylo špatně? Nemohla na nic konkrétního přijít a proto se rozhodla, že se na to toho kluka znovu zeptá, jakmile se jí k tomu naskytne vhodná příležitost.

***** Mezitím v Konoze *****
Naruto zamyšleně již poněkolikáté prohlížel text na doručeném svitku. Nicméně ani další opakované rychlé pročtení mu neposkytlo dostatek informací pro to, aby plně pochopil význam toho, co svitek ukrýval. Jedno jediné věděl skálopevně. Jeho pisatelem byl skutečně Sasuke. Znal jeho písmo až moc dobře na to, aby o této jediné věci vůbec kdy zapochyboval. Proboha ale proč? Co by měl z toho, že mu unesl dceru. Nechápavě zakroutil hlavou a pak zvedl svůj pohled k ANBU bojovníkovi, který s ním byl právě v místnosti.

„Chci, abys šel ke mně domů a něco vyřídil Sakuře Haruno. Měla by tam právě být na návštěvě,“ pronesl chladným tónem k muži.
„Hai, Hokage-sama,“ pronesl pouze ANBU zpět.
„Vyřiď jí, že s ní musím okamžitě mluvit. Okamžitě! Jo, a ještě něco,“ pronesl o poznání chladnějším hlasem. „Moje žena se nesmí nic z toho rozhovoru dozvědět. Je to jasné?“
„Hai, Hokage-sama,“ odvětil pouze muž a zmizel.
„Co chceš dělat?“ ozval se věcný hlas bělovlasého jounina z rohu místnosti.
„Ještě nevím,“ odpověděl mu Naruto unaveně. „Napřed musím mluvit se Sakurou. Tohle se jí týká úplně stejně jako mne. Koneckonců jde přeci o Sasukeho.“

Pak si složil hlavu do dlaní a unaveně si promnul spánky.

„Takhle sis to nepředstavoval, že jo?“ poznamenal jounin jeho směrem.
„Vůbec ne,“ přiznal mu Naruto upřímně a poctivě. „Nikdy by mne nenapadlo, že budu mít tolik starostí a problémů až se stanu Hokage Skryté Listové. Je to mnohem zodpovědnější než bych čekal. Věřil byste tomu, Sensei, že někdy pochybuji o tom, jestli jsem ten pravý pro tuto roli?“

Hatake se pod maskou usmál. Díval se na svého někdejšího studenta a musel přiznat, jak moc se změnil. Hyperaktivní a uřvaný mladík s neskutečnými sklony k překvapování lidí kolem byl pryč. Místo toho tu před ním za stolem sedí zodpovědný muž, který pevným ale spravedlivým způsobem vede Konohu. Vesnice tak díky němu nejen prosperovala, ale také dokázal mnohem více ve spoluprácí se Skrytou Písečnou vesnicí. On a Gaara byli skutečně muži na svém místě, kteří měli na mysli pouze blahobyt a prosperitu svých vesnice a všech lidí v nich. Skutečně jsi zmoudřel a dospěl jsi, pomyslel si vzápětí.

***** Zpět v Sasukeho úkrytu *****
„Zvedej se!“ přikázal Sasuke zdánlivě nevzrušeným hlasem.

Dívka naproti němu ho spalovala nenávistným pohledem a snažila se postavit na nohy. Bez úspěchu.

„Zvedej se nebo ti pomůžu,“ přidal Sasuke ke svému rozkazu také hrozbu.
„Jdi k čertu!“ plivla po něm vztekle Yoru nazpátek.

Tak tohle nebyla rozhodně správná odpověď, pomyslel si Nyoko. Na zlomek sekundy zavřel svoje oči a v duchu jasně viděl, co dívku v příštím okamžiku čeká. Podvědomě se otřásl. Tohle rozhodně byla obrovská chyba za kterou teď slušně zaplatíš. Opět se donutil otevřít oči a nenápadně pozorovat dvě postavy před sebou. Na rozdíl od Sasukeho, který vypadal, že se snad ani nemohl zpotit, měla již dívka evidentně dost. Byla už dost zřízená, ale přesto se odmítala podvolit Sasukeho tlaku. Upřímně řečeno Nyoko nechápal, kde se v ní bere taková síla a energie odporovat mu tak dlouho. Každý druhý na jejím místě by to už dávno vzdal. V příštím okamžiku mu neznatelně zacukali svaly ve tváři a mnohem pevněji semknul rty k sobě. To, když uviděl, jak se její tělo začalo opět svíjet v bolestných křečích na zemi. Nyoko přesně věděl, co se s ní teď právě děje. Sám to poznal na vlastní kůži již několikrát. Jestli něco Sasuke skutečně ovládal, bylo to umění mučení. Dokonalé umění mučení. Dokázal vám způsobovat neskutečné množství bolestí, ale přitom vám výrazněji neublížil. Tedy pokud jste ho nerozčílili přes míru. A ona tu hranici nejspíš překonala… A přesto, pomyslel si Nyoko vzápětí, přesto tu dívku za celou dobu neslyšel nějak výrazněji zakřičet. Musela mít neskutečný práh bolesti, napadlo ho.

„Sasuke, vzdej to,“ ozvala se z druhé strany místnosti po chvíli Karin. „Ona se nepodvolí ani za nic. To se raději nechá zabít.“

Ustala. Ta bolest ustala, uvědomila si Yoru vzápětí. Zhroutila se na podlahu místnosti obličejem k zemi. Bolelo ji i pouhé dýchání, natož pak jakýkoli pohyb. I přesto se dokázala podepřít rukama a mírně zvednout hlavu. Svým pohledem nenávistně propalovala muže před sebou. Už několik hodin se z ní ten člověk s rudo-černýma očima a tmavými střapatými vlasy snažil něco dostat. Sama ani dost dobře nevěděla co. Mnohem víc jí to připadalo, že pouze testuje její možnosti. Ať už to dopadne jakkoli, odmítala se mu podvolit. Odmítala přiznat porážku, i kdyby ji to nakonec mělo zabít.

„Máš štěstí, maličká,“ pronesl pouze Sasuke. „Dneska máš pouze štěstí, že mám na práci i jiné věci. Ovšem nenech se tím oklamat, protože toto není konec. Nakonec tě zlomím. Nyoko, pomoz jí dostat se zpět do cely a postarej se o ni.“

Dál už ani jednomu nevěnoval pozornost a odcházel z místnosti doprovázen něžným žvatláním Karin po levé straně.

Nyoko k ní opatrně přistoupil a zeptal se: „Můžeš vstát sama?“ Když se nedočkal žádné odpovědi, sehnul se k ní a chtěl jí pomoct vstát.
„Nesahej na mne,“ osopila se na něj Yoru vztekle a udeřila ho do napřažené ruky. Místo toho ho propalovala svým pohledem.

Nyoko mírně ucukl, protože něco v jejím pohledu ho trochu vyděsilo. Bylo to, jako by v ní seděl nějaký démon a právě teď si ho pozorně prohlížel planoucím zrakem skrz její vlastní oči. Na okamžik zaváhal. Dívka mezitím zřejmě definitivně překročila všechny svoje meze, protože se zhroutila na zem. Rozhodně to nyní nevypadalo to na to, že by měla sama vstát. Nyoko se tedy sehnul a opatrně si ji zvedl do náruče. Zběžně prohlédl viditelná zranění a pak se s ní vydal zpět k její cele. Rozhodně by ho zajímalo, co bylo zdrojem té její síly s kterou nevídaným způsobem a tak dlouho odporovala Sasukem. Třeba se to jednou dozvím, napadlo ho. Nadhodil si ji v náručí, aby se mu pohodlněji nesla a šoural se s ní pryč chodbou.

Neudělal ani deset kroků, když se chodbou výhružně ozval Sasukeho hlas: „Neříkal sem ti snad, abys zvedal nohy, když se pohybuješ po sídle. Neprovokuj mne Nyoko, protože dneska nemám moc smířlivou náladu.“

Mladík pouze instinktivně pohlédl za sebe do chodby. Neviděl ale nic víc než prázdnotu a černočernou tmu. Pokrčil proto mírně rameny a opět se dal do pohybu. Ovšem pro jistotu přepečlivě zvedal nohy. Přeci jen nebyl důvod ho zbytečně provokovat, pomyslel si pro sebe.