Svítání - 06. (Konec)

Nyoko se dovlekl do svého pokoje a vyčerpaně se zhroutil na postel. Pravou rukou si promnul unavené oči, zatímco levá se mu stále nekontrolovaně chvěla. Před třemi hodinami skončil Sasukeho prozatím poslední trénink s Yoru. Nyoko po něm strávil víc jak hodinu léčením a ošetřováním dívky. Další hodinu a půl mu zabralo uklidit, co po nich zbylo v tréninkové hale a následně i na ošetřovně. Jednu chvíli ho dokonce napadlo, že těm krvavě zbarveným zapáchajícím tamponům, stejně jako pachu desinfekce snad už nikdy neunikne. Když skončil, věděl bezpečně jen dvě věci. Za prvé Yoru tentokrát ztratila příliš mnoho krve. Rozhodně jí rekonvalescence zabere mnohem víc času a do rána fit nebude. Měl sice plán, ale bude jej muset operativně přizpůsobit momentální situaci. Tou druhou věcí byl pak prostě fakt, který si při posledním tréninku jen potvrdil. Skutečně byl ten nejvyšší čas zmizet.

Od toho posledního incidentu, kdy se Yoru snažila Sasukeho probodnout nebo aspoň hodně pořezat ukradnutým lékařským nožíkem, uběhl měsíc. Nyoko během něho bedlivě sledoval všechno dění kolem. Nemohlo mu tedy uniknout, jakým způsobem si Sasuke dívku prohlíží. Prozradilo ho to, co se mu zračilo v očích, ale i jeho vnitřní emoce. Uchiha o tom nejspíš ani nevěděl, i když daleko pravděpodobněji mu to bylo prostě jedno. Nikdo v sídle pro něho neznamenal skutečnou hrozbu, takže se neobtěžoval s tím, aby si dával pozor a cokoli skrýval. Právě proto mohl Nyoko s naprostou jistotou tvrdit, že ten parchant nepočká, i když to původně hlásal na celé kolo. Pokud něco hodně rychle neudělá, bude Yoru velmi trpět a Sasuke dokonale zadupe do země i ty poslední zbytečky sebeúcty, které dívka ještě měla.

Naplánoval tedy útěk, byť prozatím jen v hlavě. Odhodlával se již nějakou dobu, ale teprve dnešek ho donutil k činu. Původně s ní chtěl zmizet hned, jak ji ošetří a uklidí po tréninku. Ověřil si, že je čistý vzduch, ale její zdravotní stav mu to zkomplikoval. Chtě nechtě jí musí dopřát aspoň minimální odpočinek, ať se mu to líbí nebo ne. Ono je rozdíl, jestli vláčíte při útěku v náručí zcela bezvládné tělo anebo jen ochromené, ale jinak spolupracující. Kdo nebyl nucen řešit podobnou situaci, ten zřejmě nikdy plně neporozumí tomu rozdílu. Živá a mrtvá váha je prostě rozdíl a rozhodně se pak pronese každé kilo navíc. Kromě toho omámený nebo unavený člověk se i nadále snaží minimálně zabránit tomu, aby spadl na zem. Drží se vás a podvědomě vám ulevuje, kde může. Tohle vše ovšem neplatí, pokud o sobě dotyčný neví. Nyoko se tedy rozhodl počkat do rána, ale ani o hodinu déle. Popravdě budou muset zmizet ihned po svítání a pěkně rychle. Než zavřel oči, krátce se usmál myšlence, jež se vynořila odnikud a zaplnila mu mysl. Věděl, že budou mít pomoc a to ho naplňovalo optimismem. Před dvěma dny narazil totiž v blízkém okolí opakovaně na stopy pohybujících se lidí. Dokonce v jednom případě musel okamžitě zmizet zpět do sídla a nechat byliny bylinami, nicméně stihl si všimnout, že se jednalo o párací skupinku se znaky Listové vesnice. Yoru měla pravdu, když říkala, že po ní budou pátrat. Původně si myslel, že to, že ji hledají, je způsobeno faktem, že je dcerou samotného Hokageho, ale tak to nebylo. Yoru už dříve naznačila, že by její otec postupovat stejně, ať by se jednalo o kohokoli jiného. Ochraňoval každičkou lidskou bytost ve vesnici a každý vesničan do posledního byl v jeho očích důležitý a nenahraditelný. Nyoko s ní nesouhlasil snad jen v otázce nenahraditelnosti. Podle jeho soukromého mínění byl nahraditelný naprosto každý – bez rozdílu. Pouze šlo o to, jak moc obtížné to zrovna v tom kterém případě bude.

Cítil se vyčerpaný a bylo mu jasné, že bude potřebovat každou kapku energie a síly, proto raději vypnul a zavřel oči. Musíš spát, rozkázal striktně sám sobě. Věděl, že nemá k dispozici mnoho času a tak bude lepší doplnit co nejvíc chakry nyní během spánku, pak už nebude mít možnost.

Nemohlo to trvat dlouho, ale sotva rozlepil jedno oko, věděl, že je něco špatně. Nyokův mozek měl pořád rozsvíceno „out off order“ a jemu zabralo dalších pět nadechnutí, než se probral úplně. Mátožně sahal kolem sebe ve tmě tak dlouho, že se vzápětí svalil na zem.

„Do p***le,“ ulevil si šeptem a vstal.

Právě si oprašoval kalhoty, když zaslechl šoupání nohou na chodbě. Ruka se mu sama zastavila při oprašování na zadku a Nyoko se zaposlouchal pozorněji. Jeho smysly se vmžiku zbystřily na nejvyšší možnou úroveň. Skutečně se nespletl a na chodbě se někdo pohyboval, ale kroky zněly tak nějak toporněji, než by měly. Připadalo mu, jako by dotyčné osobě působil pohyb potíže. Cvak! Okamžitě byl doma a bez dalšího otálení vyrazil vpřed, aby vzápětí rozrazil prudce dveře svého pokoje a do náručí mu padlo dívčí tělo.

„Proboha, co tu děláš, Yoru?“ zeptal se jí šeptem, zatímco společně s ní padal k zemi. Na rozdíl od ní to ale dělal dobrovolně.
„Musím pryč. Okamžitě!“ cedila skrz zuby unaveně dívka.
„Kde ses tady vůbec vzala a jak ses dostala ven z cely?“
„Sensei Shikamaru by řekl, že je to příliš mnoho otázek na tak málo času,“ zaskřehotala unaveně.
Nyoko sledoval, jak dvakrát zprudka zalapala po dechu. Pak se pravou rukou chytla za břicho a zatlačila. Nepříjemné skřípění zubů bylo jasným signálem a jemu došlo, že jí působí obtíže přelámaná žebra. Natáhl se a položil svou dlaň přes tu její. Věděl, že se jí vzápětí uleví a bolest mírně ustoupí. „Netlač na pilu, Yoru,“ varoval ji jemně. „Máš přelámáno několik žeber. Sice jsem je spravil a vše zafixoval, takže můžeš dýchat, ale nepřepínej se.“
„Jak moc je to zlé?“ zeptala se ho Yoru otevřeně a bez okolků zatímco jí po čele stékal pot.
„Mno… je to… prostě… zkrátka tentokrát je to dost vážné,“ usekával Nyoko namáhavě jednotlivá slova zatímco fascinovaně pozoroval kapku potu, která se jí odvážně spustila po nose dolů a skončila přímo nad horním rtem. „Musíš mě poslechnout, jinak mi pokazíš veškerou mou předchozí snahu.“
„Ten parchant,“ zasyčela plačtivě a znovu zalapala po dechu.
„Co? Aha. Jo. No dobře,“ reagoval Nyoko nelogicky brebtáním zatímco se snažil zjistit, jak moc mu sabotovala předchozí úsilí tím plížením se chodbou. Když zjistila, že se jí žádná rána neotevřela a ani si nijak znovu neublížila, ulevilo se mu. „Hele, vykašli se na to, Yoru,“ snažil se ji uklidnit. „Všichni vědí, co se z něj stalo, takže se tomu už ani nedivíme.“
„Táta mě před ním varoval,“ ucedila opatrně nazpět. „Varoval mě a já ho neposlouchala. Bože sem tak hloupá. Proč jen sem ho víc neposlouchala,“ zanaříkala a vůbec poprvé za celou tu dobu v sídle se jí v očích zaleskly slzy.
„Moje matka v podobných případech vždycky říkala mea culpa, mea maxima culpa,“ řekl a snažil se jí pomoci vstát ze země. Šlo to ztěžka, ale šlo to.
„Já nevím, co to znamená,“ ozvala se Yoru, jakmile oba pevně stáli na nohou, byť jí se ty její klepaly, jakoby snad byly z rosolu.
Nyoko se sklonil, aby ji mohl podebrat pod koleny. Zapřel se v nohou a zabral, takže mu v příštím okamžiku spočívala v náručí. Teprve potom jí odpověděl. „Znamená to doslova je to má vina, má veliká vina,“ vysvětlil jí. „Netrap se tím, odpočívej a zbytek nech na mě.“ Nato se s ní vydal ke dveřím, ale stihl si všimnout, že se přeci jen nadechuje k další otázce a tak se rozhodl ji umlčet. „Odpočívej!“ rozkázal jí potichu. „Budeš to potřebovat. Rozhodně nás nenechá jen tak zmizet, to mi věř, tak nás neprozraď moc brzo.“ Naklonil se a opatrně nahlédl do temné chodby. „O. K. mizíme,“ hudral si pro sebe, zatímco stále předával minimální množství energie tělu ve svém náručí. „Jen si vezmu věci a padáme pryč.“

***** Hluboko v lese *****
„Koukej ji pustit,“ zavrčel muž před ním.
„To neudělám,“ odvětil pouze Nyoko.

Bez emocí a bez jakéhokoli postranního úmyslu, ale naprosto zřetelně. Každému soudnému člověku široko daleko muselo být jasné, že to myslí vážně. Žena s růžovými vlasy stojící za mužem, který před chvílí promluvil, jasně vnímala, jak vyrovnaně a klidně hlas toho chlapce působí. Došlo jí, že to mladík myslí upřímně. Neustoupí a nepustí ji. Sevřela pevněji ramena svého partnera a dala jasný signál jeho osobním strážcům. Tři muži, ironií bylo, že se kdysi starali také o jeho otce, se bleskurychle rozestoupili a spojily ruce. Vytvořili kolem nich uzavřený kruh a pouze několika málo zasvěceným bylo z rozložení rukou jasné, že si takto připravili půdu pro Hiraishin no Jutsu. Teleportování osob na jiné místo v případě, kdy jeden z přemisťovaných nespolupracuje anebo se neovládá, sice mohlo znamenat problém, ale každý z nich si byl rizika vědom. Hokage měl prchavou povahu, obzvláště šlo-li o jeho rodinu. Byla s ním ale Sakura, která snad jako jediná dokázala v případě nejvyšší nouze zkrotit jeho vztek adekvátním způsobem. Mělo by to být v pořádku. Mělo… Nikdo z nich nedokázal plně odhadnout reakce Hokageho v tomto případě. Navíc, když Genma Shiranui, stejně jako Raidou Namiashi spatřili v jakém stavu se Narutova dcera nacházela, bylo jim jasné, že budou problémy. I tak se odhodlaně postavili na svá místa rozhodnuti plnit bezezbytku své poslání. Genma převaloval v puse párátko zprava doleva a v duchu přemítal o tom, kdy naposledy viděl Naruta v plášti liščího démona. Zuřivost z něj začínala proudit do okolí a propůjčovala mu neskutečně děsivé vzezření.

„Co si to právě řekl?“ zasýpal děsivě skřehotavým hlasem blonďatý muž, zatímco se dál nechal svírat od své týmové partnerky a v obležení těl členů ochranky. „Koukej ji pustit!“ zavelel a prudce zakřupal klouby prstů obou rukou.
„To neudělám,“ zopakoval klidně mladík, znovu. „Nemůžu to udělat, už kvůli ní samotné to nejde.“ Pevněji sevřel před zraky přítomných dívku ve svém náručí. Víc se rozkročil na šířku ramen a pravou nohu vytočil více do strany. Připravil se na nadcházející možný útok, víc udělat nemohl.

Nelidský řev naplnil celý prostor. Žena s růžovými vlasy pustila ramena muže a rychle provedla několik pečetí. Pak se střemhlav vrhla před sebe, aby s omračující rychlostí objala muže před sebou a uvěznila ho v pevném sevření z vlastních paží. Členové jeho osobní stráže bleskurychle vyklidili pole a stáhli se do bezpečné vzdálenosti za ním a Sakurou Haruno. Nikdo jiný nežli ona totiž v tuto chvíli nebyl schopen udržet s běsnícím Narutem krok.

Dotyčná se prudce zapřela a patami se zaryla do země, zatímco se snažila ze všech sil nepustit vzteklého a liškou ovládaného Naruta ze sevření. Podařilo se jí ustát první nápor a zatím co se její prozatímní oběť nadechovala k druhému kolu, zařvala mu do ucha z plných plic: „Sakra, Naruto a Kuramo, uklidněte se. Oba dva! Podívejte se na ni,“ řvala a otáčela se horní polovinou těla do stran podle toho, jak s ní bylo právě zmítáno. „Uklidněte se oba dva a zkuste se na ni podívat nezaujatě, prosím? Nebo vás mám snad zase začít mlátit? To už máme přeci dávno za sebou, ne!“ Podařilo se jí docílit toho, že se postava v jejím náručí, oděná v ohnivém pláštíku a se zvířecími drápy na rukou a černě orámovanýma rudýma protáhlýma očima, uklidnila natolik, že namístě ztuhla. V tu chvíli věděla, že má napůl vyhráno a proto rychle promluvila směrem k mladíkovi před nimi. No, spíš na něho nakvašeně vyjela, ale to jí upřímně bylo jedno. „Koukej to hodně rychle vysvětlit, protože fakt nevím, jak dlouho ho ještě dokážu udržet mimo dění.“

Nyoko se na ně zahleděl a po pár vteřinkách doplnil svá předchozí slova. „Nemohu ji pustit, protože bych přerušil předčasně její uzdravování a to nechcete, aspoň doufám, že ne.“

Cvak! Naruto se zcela uvolnil a opět byl sám sebou, byť ve tváři stále rudý vzteky a se stále pevně zatnutými pěstmi. Kurama v jeho nitru konečně zavětřil natolik, aby zaznamenal svůj vlastní energetický podíl nacházející se v tělesné schránce Yoru. Uklidnilo ho to, takže dokázal vyslat myšlenku směrem k Narutovi s jasným poselstvím. „Hoj, kluku, ta maličká je v pořádku. Sice má hodně pocuchané peří, ale je živá. Nevím, co s ní dělá, ale nějak ji doplňuje chakru a pomáhá s uzdravováním. Tak přestaň blbnout laskavě.“

Naruto povolil sevření pěstí a zhluboka se několikrát se zavřenýma očima nadechl a prudce vydechl zpět právě nahromaděný vzduch. Jeho oči získaly nazpět svůj původní tvar i barvu, takže na Nyoka už shlížel jasně modrýma očima. „Co ses sakra zač?“ zavrčel na něj nicméně nerudně.
„Stručnou verzi nebo komplexní přehled?“ zasmečoval nazpět Nyoko.
„Nehraj si se mnou, chlapče,“ pronesl temně Naruto nazpátek a hlavu natočil mírně do strany. „Svíráš v náručí mou dceru, která je v hodně bídném stavu. Provokuješ a pokoušíš mou trpělivost za hranice únosnosti. Navíc pořád nevím, co seš do p***le zač, takže mám pořád chuť skočit ti po krku. Radil bych ti, abys okamžitě vyklopil, co seš zač a odkud se berete.“
Nyoko si ho dál zamyšleně prohlížel. Pořád si nebyl jistý, má-li cizincům důvěřovat, ale mužova podoba shodná s dívkou v jeho náruči byla víc než nápadná, takže se rozhodl poslechnout. Opatrně si dívku nadhodil, byla těžší, než předpokládal, a promluvil. „Jmenuji se Nyoko. Nyoko Tsukiko a jsem psionik.“
„Cože?“
„Má paranormální schopnosti, Naruto,“ vysvětlila Sakura. „Co přesně dokážeš?“ zeptala se mladíka s nemalým zaujetím.
„Mám psychometabolické schopnosti. Vnímám bolest druhých a dokáži ji zmírnit. Kromě toho mám schopnost velmi rychlého hojení a odolnost vůči prostředí.“
Sakura cítila, že to není úplně vše a že mladík něco tají, ale nechala si to pro sebe. Prozatím. „Fajn, řekněme, že ti věřím. Co dál? Kde ses tu vzal a proč je Yoru v takovém stavu,“ zeptala se ho s přimhouřenýma očima. Najednou jí totiž došlo, koho jí hoch celou dobu připomínal.
Nyoko se chystal zodpovědět i tuhle otázku, ale dívka v jeho náručí ho předešla. „Tati, nech ho být, prosím… Zachránil mě a dostal mě od něho pryč. Nebýt tady Nyoka, tak mě Sasuke Uchiha nejspíš zabil.“
Upírala unavený a ztrápený pohled otcovým směrem tak dlouho, až to nevydřel a rychle si pro ni došel. Převzal ji od chlapce a teprve až ji svíral ochranitelsky, dokázal na něj znovu pohlédnout. „Vysvětli mi, jak jsi mu dokázal zmizet,“ zeptal se prostě mladíka před sebou.
Ten se mezitím odporoučel k zemi vysílením, takže musela zasáhnout Sakura. Zatímco mu poskytovala první pomoc v podobě malého množství chakry, zvedl hoch svůj pohled a nabídl jim velmi jasné vysvětlení v podobě černo-červených zřítelnic. Sakura se podívala úkosem po Narutovi, ale dál pokračovala v ošetřování. „Řekněme, že není všechno, jak se zdá,“ upřesnil Nyoko.
Genma, Raido i Iwashi, ale i Sakura a Naruto a v neposlední řadě Yoru, ti všichni překvapeně hleděli na sharingan zračící se v jeho očích. Dívka schoulená bezpečně v Hokageho náručí, to nevydržela jako první. „Do p***le,“ ujelo jí a vysloužila si tak otcův kázavý pohled, takže raději rychle zmlkla.
„Chápu to správně, že v tvých žilách koluje nemalé množství krve Uchiha klanu?“ Zeptal se Naruto. Následovalo pouze rychlé, souhlasné přikývnutí a nic víc. Pokračoval tedy dál. „Když se tak na tebe dívám, dochází mi, kdo nosil stejně dlouhé vlasy svázané do culíku. Máš dokonce stejné tělesné proporce a dovedu si živě představit, že za pár let bude i tvůj hlas znít podobně jako ten jeho. Možná, že máš schopnosti své matky, ale otcem ti byl zcela jistě Itachi Uchiha, není-liž pravda?“ Opět následovalo rychlé a souhlasné přikývnutí mladíka. Naruto se vševědoucně usmál a vyrukoval s poslední doplňující otázkou. „Copak ještě umíš, Nyoko? Sice máš sharingan a paranormální nadání, ale nějak si neumím představit, že by vám to stačilo k tomu, abyste mu dokázali uniknout.“
Nyoko se ošil pod jeho propalujícím se pohledem, z kterého jej začínala svrbět pokožka po celém těle. Tak tohle byl ten legendární Hokage Listové vesnice? Muž před ním sám ukrýval nemalá tajemství a rozhodně měl, co nabídnout komukoli, s kým se setkal. Nyoko tak nějak vycítil, že by se mu nevyplatilo, kdyby mu lhal a proto šel s pravdou ven. „Ovládám kromě jiného i telepatii. Koneckonců otec byl génius v používání genjutsu a ledacos mě naučil, ještě když sem byl kluk a on naživu. Jak jinak bychom dokázali v úkrytu zůstat bez povšimnutí, když se tu motáte už dva měsíce a nenašli jste nás,“ zamručel.
„Myslel jsem si to,“ odměnil ho Naruto s pozvednutým levým obočím a spokojeným úsměvem, „vracíme se do vesnice. Už se nemůžu dočkat, až spolu hodíme podrobnější řeč, Nyoko. Jsem si jistý, že stejně zvědavý bude i leckdo další ve vesnici, koneckonců tvůj otec je pořád legenda i tak dlouho po své smrti.“

S těmito slovy se k mladíkovi, stále sedícímu na zemi, obrátil zády. Jeho oranžový plášť mu ovanul špičku nosu, když opisoval oblouk a vracel se na své původní místo. Hokage Listové vesnice poté prostě zavelel k návratu a aniž by na kohokoli čekal, zmizel mezi prvními těsně následován dvěma členy osobní ochranky. Sakura Haruno mezitím posbírala Nyoka ze země a za doprovodu Genmy se s ním také vypařila.

Nikdo z nich nezaznamenal škodolibý úsměv na tváři muže schovaného pěkně daleko hlavního dění, ale dost blízko na to, aby vše zaslechl. Natáhl nohy pohodlněji před sebe a zavřel unaveně oči. Jeho vlastní sharingan si začínal vybírat daň na svém uživateli. Z pravého vnějšího koutku se mu vyvalil tenounký pramínek karmínové krve, ale Sasuke tomu nevěnoval pozornost. Opřel se hlavou o kmen stromu za sebou a ledabyle zamručel: „Tak se na to podívejme, ten bratříčkův bastard přece jen něco umí. Hm, to bude ještě hodně zajímavé.“ S těmito slovy usnul a nechal za sebou všechny starosti a napětí uplynulých dní. Kořist mu sice dokázala zmizet, ale na druhou stranu našel mnohem zajímavější cíl. Mnohem, mnohem zajímavější a to si myslel, že Mangekyou sharingan, který získal po smrti Itachiho, je už definitivně posledním vylepšením, kterého se mu dostalo. Krev na tváři pomalu zasychala, ale jemu se zdál ten nejrůžovější sen na světě. Sen, naplněný neočekávanými možnostmi spojenými s nově získanými očními technikami, které překonají naprosto vše, co kdo v klanu Uchiha až doposud dokázal. Budu jedinečný. Budu král! Budu lepší než sám Madara Uchiha.