Kytky vadnou 01

Inina nejstarší vzpomínka byla jasná a ostrá jako fotka. Hrála si s
panenkami (nestačila jí jedna nebo dvě, vždycky jich muselo být nejméně deset) a kolem ní postával hlouček dospělých. Rozpoznala mezi nimi tátu a mámu a to jí dodávalo zdánlivý pocit bezpečí. Bezpečí hřálo u hrudníku a říkalo jí, že rodiče jsou tady a že ji ochrání. Věřila tomu. Věřila tomu do doby než se, ti ostatní, ti někdo( jak si je jako sotva tříletá pojmenovala) kolem ní nakupili jako hejno vos.

Své nevzhledné obličeje naskládali do kruhu, kolem ní. Obklopili ji, tak těsně, že nemohla dýchat. Šišlali. Z jejich rtů přitom vycházela sprška slin, které dopadaly na její tvář. V obraně nad sebe natáhla malé ručky. A zběsile mávala. Vyvolalo to salvu smíchu, a jak zaslechla, bylo to považované za roztomilé. Zachvátil jí pocit hnusu, zoufale scházel kyslík. Omdlévala. Konečně se jí podařilo vzhlédnout. Očima vyhledala tátu (tati!) a upřela na něj prosebný pohled. Ten se ale ani nehnul. Stál tam s drobným úsměvem jako vytesaný z mramoru. Mramorová socha.

A oni, ta masa cizích těl, natahovali ruce, jako by byla Ježíš a dotýkali se jí. Ruce, ty sprosté, ruce. Brali si ji a neptali se. Všichni si šáhli. Všichni si ji vzali. A máma s tátou se hrdě usmívali. Líbí se jí to, zaslechla. Podívejte se, jak se směje. Ino se dusila.

* * *

Později, když byla starší, jí otec mnohokrát vyprávěl jak jako malá, milovala návštěvy. Všichni se kolem tebe nakupili, Ino - byla jsi tak roztomilá, že nešlo odolat - a hladili tě. Nikdy jsem neviděl šťastnější dítě. Plácala jsi kolem sebe rukama a vydávala takové směšné zvuky. Jako čuník. (V téhle části vyprávění, se Ino vždycky zamračila) Všichni tě museli milovat. Ne oni nemuseli, prostě tě milovali.

* * *

Další vzpomínky byly už šťastné, jakby ne Ino byla šťastné dítě. Pamatovala si, jak seděli s mámou a tátou u řeky. Máčela si bosé nohy (řeka příjemně studila a s rádia vyhrávalo melancholickou písničku, které se k podvečeru a blížící se bouřce náramně hodilo) Vůně trávy se mísila s vůní grilovaného hovězího. Odněkud z dáli se ozývalo veselé pokřikování. Starší děti na sebe cákaly vodu. Cákly i na Ino. Ta se rozesmála. Opodál seděla malá Sakura, bledá, tichá a obtloustlá. Starší děti se otočili i na ni a pocákaly jí vodou taky. Sakura pomalu zvedla obličej a vydala zvláštní trhavý zvuk. Znělo to skoro jako tichý smích, ale smích to nebyl. Sakura se nesmála, Sakura plakala. Tehdy jí ještě Ino, neznala. Když se na tu malou holčičku podívala, něco jí píchlo uvnitř. Soucit. O tři roky později, kdy Sakuru už znala a měla jí ráda, k ní jednoho dne Sakura přišla a řekla, že už nejsou nejlepší kamarádky. V té větě nebylo místo na dialog, Sakura to oznamovala. Krutě a docela obyčejně. Asi tak jako se bavíte o počasí. Jakoby Ino, nebyla Ino a Sakura Sakurou. Něco se pokazilo. O kousek dál si hrál černovlasý kluk. Ale ten večer, ten večer, kdy Ino neznala Sakuru ani Sasukeho a s rádia hráli smutnou písničku, usnula v náručí otce, unavená a šťastná. Šeptal jí do vlasů. Ino, princezno. Princezno moje.

* * *
Jedna z těch vzpomínek, které se vztahovaly k rannému dětsví, byla ta, kdy poprvé uviděla Sasukeho. Nepamatuje si to zvlášť dobře, spíše matně, mlhavě. Kde se vůbec potkali – v parku, u pískoviště? Ino jenom ví, že seděla na trávě a trhala květiny. Jednu za druhou, jako posedlá. Zrovna když chtěla utrhnout další stonek květiny, zastavili jí něčí ruce. Byly malé, hebké a měkké, jako ty její. Vzhlédla. Přiklekl k ní a svíral její ruce v těch svých. Jeho ruce hřály. Sasuke.

„Proč trháš ty kytky?“ zeptal se jí.

„Protože jsou krásné,“ řekla Ino.

„A na co jsou ti krásné kytky, když ti stejně zvadnou?“

„Zvadnou babičce. Chtěla jsem je dát babičce,“ řekla Ino a vzpomněla si na svou babičku. Byla laskavá, ale stará a vrásčitá. Snažila si ji představit, jak vyhazuje zvadlé staré kytky. Zvadlá. A stará.

„Koupím jí vějíř.“

„V tom horku se jí bude hodit,“ přikývl Sasuke a otočil se. Jejich směrem přicházel Itachi.

* * *

Když byla o něco starší, bylo jí šest – krátce předtím než nastoupili do akademie, strávila hodně času spolu se Shikamarem a Choujim. Ne, že by spolu takhle často chtěli být (Ino dokonce oba podezřívala, že se jí cíleně vyhýbali)a ne že by neměli lepší přátelé (Sakura byla tehdy pořád ještě nejlepší kamarádka) ale jejich tátové byli kamarádi. Často opékali buřty na zahradě. Bylo u toho vždycky hodně smíchu, hodně piva a hodně jídla. Shikaku toho hodně vypil a Chouza hodně snědl a Inoichi se hodně smál. Oni běhali po zahradě. No, běhali, jak se to vezme. Běhala možná tak Ino. Chouji byl moc tlustý a Shikamaru moc líný. Vlastně s nimi tehdy nebyla vůbec žádná zábava. Ale zvykla si na ně. Občas, všichni tři unavení večerem, sedávali na lavičce na jejich zahradě. Shikamaru koukal na mraky, Chouji jedl chipsy a Ino si lakovala nehty. Nebylo na tom nic zvláštního. Ale Ino na ty chvíle ráda vzpomínala. Žádné mise, žádní mrtví. Ona, Chouji a Shika. Už to pak nikdy nebylo takové, jako v šesti letech na rozvrzané lavičce u Ino na zahradě.

Choujiho měla vždycky raději než Shikamarua. Choujiho měla ráda, proto jaký byl, Shikamara si později oblíbila, proto čím se stal. Ačkoliv Ino, byla uragán, splašená a zběsilá, potřebovala vedle sebe svou tu druhou polovičku. Sakura odmítla se jí stát. Stal se jí Chouji. Byli si se Sakurou v mnohém podobní, oba byli citliví, oba měli své tiché nepřítele, své mindráky jak to nazývala, Ino. U Ino nacházeli náruč – pevnou a jistou, která zaháněla noční můry a strašáky z polí.

Shikamaru a Ino znamenala automaticky hádka. Samozřejmě - časem se Shikamaru naučil podřídit se Ino (bylo pro něj příliš únavné se hádat) a Ino se ho naučila respektovat. Ale mezitím, v tom podivném mezičase mezi sebou vlekli vysilující slovní souboje. Ino se uměla vždycky lépe hádat a jakkoliv logické Shikamarovy argumenty byly, Ino tyto slovní souboje vyhrávala. Když chtěla, dokázala být ironická a jízlivá, šikovně manipulovat větami a vytrhávat je z kontextu. Jazyk měla hbitý jako had. A ačkoliv Ino byla vždycky jasný vítěz, Shikamaru stejně nakonci prohlásil, že je otravná. Kdysi měla na to slovo alergickou reakci. Dnes už na něj vzpomínala se smutkem.

***

Ino si bude dokonce života pamatovat, jaké to bylo, když se poprvé zamilovala.

Stála v koupelně a omývala si obličej vodou. Venku bylo nepříjemné vedro a voda naskýtala mimořádné osvěžení. Na chvíli se rukama opírala o mramorové dlaždice a poté pomalu vzhlédla nahoru. Do zrcadla. Tehdy si poprvé v životě uvědomila jak nádherná je. Do té doby pouze tušila, že je docela hezká. Říkával jí to často otec, děvčata, která jí obklopovala už od dětství (a česala se jako ona), říkaly jí to Choujiho červené tváře, říkali jí to všichni. Ale až teď Ino, pochopila.

V odraze zrcadla viděla tu nejhezčí holčičku na světě. A nemohla se vynadívat. Byla v tom dětská nenabaženost, která potřebovala utišit, hladovost. Palcem projížděla malé vyšpulené rtíky, špičkou ukazováčku hladila malý pršák, malíčkem namotávala pramínky plavých vlasů. Jeden smysl, pouhé dívání se, nestačilo na vstřebání své krásy. Potřebovala se poznat hlouběji, sáhnout si, pohladit se. Nadechla se hluboce nosem. Voněla. Obrysem dlaně projela svou tvář. Také hřála. Byla tak okouzlena sama sebou. Do doby než si vzpomněla na Sasukeho. A na co jsou krásné kytky, když stejně zvadnou?

Nezamilovala se do něj hned, to bušení srdce přišlo později, ale tehdy, ten den o něm přemýšlela celou noc. Byla by hloupá, kdyby tvrdila, že tehdy pochopila pomíjivost krásy (protože na druhý den si šla koupit rovnou tři nové laky na nehty a ještě ten den o nějakém klukovi prohlásila, že má roztomilý obličej) ale přinejmenším jí to přinutilo přemýšlet. O kráse. O Sasukem.

***

Ino se přinutila postavit se na nohy – krvácela, měla protnutou tepnu. Přiložila si ruku na ránu. Trvalo to chvilku a po zranění nebylo vidu ani slechu. Horečka ale neustala. Tiše se zapřísahala, ať vstane, musela se zvednout. Musela. Na vzpomínky, na zúčtování se životem bylo času dost. Vstala. Teď tu byla mise. Vplížit se. Potichu. Ponížit se. Nasadit si jednu z mnoha stovek tváří a splnit misi. Jak se jmenuje dneska? Hanako, civilistka. Hanako, znělo to dobře. Civilistka.