Jen normální holka -14.Výměny názorů

Antisha se vydýchávala a zkontrolovala stav svých bratrů. Sasuke bojoval proti Leemu a Narutovi, když tu najednou Lee dostal plnou ránu firebolem a odletěl pryč. Itachi bojoval proti Nejimu a Gaarovi, ale bylo toho na něj trochu moc. To Ant poznala. Nikdo jiný si toho nevšiml, ale ona viděla známky únavy. Zatímco jeho protivníci byli naprosto čilí. Vydala se mu tedy na pomoc.
„Čau, Itachi,“ usmála se Ant na svého staršího bratra, když zablokovala jeden úder od Nejiho a postavila se vedle něj.
„Ahoj. Kde máš ty dva?“ opáčil Itachi, zatímco se vyhýbal písku, který na něj vyslal Kazekage, zatímco Ant si vyměňovala s Nejim své rány do chakra bodů. Ale nikdo nevedl.
„Dneska už si asi moc nezabojují,“ pokrčila Ant rameny. Najednou ji Neji zasáhl do hrudi v oblasti srdce a ona odklopýtala pár kroků dozadu. Chytla se za hruď a snažila se to rozdýchat. Ale najednou se na ni vrhl písek a ona musela uskočit. Aktivovala své regenerační jutsu, zatímco zdrhala před Gaarou. Ale všimla si, že proti ní nepoužívá moc silné útoky. Jako kdyby ji nechtěl zranit.
„Ráda vás vidím, Kazekage-sama,“ řekla Ant, když stanula za ním a chtěla mu bodnout katanu do zad, ale neudělala to… nemohla. Něco uvnitř ji blokovalo a ona se zasekla uprostřed kroku. Gaara měl tedy dost času ji chytit a pevně udržet.
„Ahoj, Antisho,“ usmál se na ni a kolem ní se začal stlačovat písek.
„Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenal a sledoval, jak je bezbranná v pevném sevření písku. Každý jiný už by byl dávno mrtvý, ale jeho stále něco blokovalo a nedokázal ji umačkat k smrti svým pískem.
„Raději bych, kdybysme se neviděli ještě dýl!“ odsekla Ant.
„Proč?! Pokud vím, tak já nemůžu za tvůj odchod z vesnice.“
„Ale jo. Můžeš.“
„Cože?!“
„Jak jsem řekla. Můžeš za to i ty.“
„Ale, co jsem ti udělal?“
„Nepamatuješ si na náš poslední trénink?“
„Ty myslíš tu pusu?!“
„Jo.“
„A co já s ní?“
„Tys mě políbil první.“
„A ty jsi polibek opětovala.“
„Nevěděla jsem, co jinýho mám dělat.“
„Kdepak. Ty jsi pochopila, že vztah s Kakashim, kterej je jednou tak starej, jako ty, nemá smysl.“
„Proč by neměl?“
„Protože by mohl být tvůj otec.“
„No a?! Milovala jsem ho.“
„Nechovala jsi se tak.“
„Co?!“
„Jinak bys nezůstala v mé vesnici.“
„Musela jsem trénovat!“
„Kdepak, ty jsi chtěla být se mnou.“
„Ale co bych měla ze vztahu s arogantním a protivným Kazekagem?!“
„Tohle odvoláš.“
„Si věříš!“
„Já tě ale nechci zabít.“
„No a?! To je mi jedno. Dělej si co chceš.“
„Ještě máš šanci, přidat se k nám.“
„Sorry, že se nesměju, ale byl to vážně blbej vtip.“
„Ale ty mě miluješ.“
„A ty jsi ze kterýho vesmíru?!“
„Musíš mě milovat.“
„Proč?! Protože jsi Kazekage?“
„Ne. Protože jinak bys mě nepolíbila.“
„To je dávno minulost.“
„Ale pro mě není,“ řekl ublíženě Gaara a zasel v ní semínko pochybnosti.
„Co ke mně cítíš?“ zeptala se ho Antisha. Smutným hlasem.
„Nic,“ šeptl. Poznala, že je to lež. Najednou se kolem ní začal písek stahovat a dusil ji.
„Ach,“ vydechla Ant, která už se blížila k omdlení. Ale najednou uslyšela švitoření ptáků. Poznala Chidori a s úsměvem pootočila hlavu. Doufala, že Sasuke už chce skoncovat s nějakým jejich protivníkem, ale to, co se dělo skutečně ji šokovalo a úplně probralo.
Její bratr-dvojče vyvolal Chidori a kývl na Naruta, proti kterému doposud bojoval. Ten se usmál a ustoupil mu z cesty. Sasuke se tedy rozběhl přímo na Itachiho. Neji mu na poslední chvíli uhnul z cesty, a pak to Ant viděla jakoby zpomaleně… blesky chakry, vyvolané Sasukem se dotkly Itachiho a jemu unikl bolestný výkřik.
„Nééééééé!“ vykřikla vyděšeně Antisha. Gaara asi ohluchl jejím křikem, protože stisk písku povolil a ona se z něj vykopala chakrou. Pak se rozběhla k Itachimu, jehož hruď byla porcována bleskovým ostřím.
Hnala se bojištěm a nedbala na svá zranění, která jí způsobili Krush, Kakashi a nyní i Naruto svými kunaii, kterými se ji snažil zastavit. Ale ona nedbala ani na jeho klony, všechny je rozsekala katanou a běžela dál. Jediné, co viděla bylo Itachiho tělo, padající k zemi a Sasukeho smích… jako tehdy, když na ni použil Itachi Mangekyou Sharingan. Všechno vypadalo stejně.
Zachytila ho předtím než dopadl na zem a jeho tvář začaly skrápět potoky jejích slz. Stále dýchal, ale přerývavě.
„J-jsi ho-hod-ná jmé-jména Uchiha,“ usmál se na ni Itachi. Záře jeho Sharinganu pohasla, až se na ni díval černýma očima.
„Tohle mi nedělej, Itachi-oniisama…“ vzlykala Antisha. Ale když vydechl naposled, tak se se sklopenou hlavou zvedla. Jen tam tak stála, ale pak najednou vzhlédla a pohled jí padl na její dvojče, které si ji otupěle prohlíželo. Sasuke netušil, že ho má ráda. A nechápal to. Vždycky se k ní choval hnusně. I on. Oba dva. Ale Sasuke jen proto, že hrál svou roli.
„Proč?“ vydechla Ant a zhnuseně si ho prohlížela. Zabil její vzor a bratra. Bez citu.
„Musel jsem splnit svou úlohu Mstitele,“ odvětil Sasuke šokovaně. Stále tomu nevěřil. Mísil se v něm pocit nadšení s pocitem viny. Splnil svůj úděl a pomstil svou rodinu, ale za jakou cenu. Jeho sestra očividně trpěla. A to on nechtěl vidět.
„To si odneseš!“ zakřičela Ant a vrhla se na něj. Mlátila ho hlava nehlava, ale on uhýbal. Najednou jeho ruka vystřelila a ona skončila na jednom stromě. To se jí vrhli na pomoc Akatsuki a ostatní na jejich straně a ochrana Konohy se pustila proti nim.
K ní se ale nikdo nedostal. Sklouzla na zem a postupně se probírala. Když uviděla bitvu, tak se jen konsternovaně dívala. Bojovat už nemělo cenu.
Najednou se k ní dostalo několik ninjů – Tsunade, Neji, Sakura, Hinata, Ino, Sasuke, Naruto a Jiraya.
„Kam jsi se to dostala holka,“ zavrtěl nad ní hlavou Jiraya. Všichni se postavili do půlkruhu před ní a jen se dívali, jak tam leží na zemi a nehýbe se.
Nic neříkala. Nemělo to cenu.
„Ještě máš šanci. Šanci vrátit se,“ usmála se na ni mile Sakura a klekla si před ni.
„Přijmeme tě s otevřenou náručí,“ dodala Tsunade a také se usmála. Ale stále zůstávala ve střehu. I když Antisha se nehýbala a ani nijak nereagovala.
„Můžeš opět bojovat po mém boku,“ řekl Sasuke. Podívala se na něj pohledem plným opovržení a nenávisti.
„Proč?! Už to nemá cenu… můj život nemá cenu…“ šeptla Ant. Hlasem bez citu.
„Co to říkáš. My tě máme rádi a toužíme, aby ses k nám vrátila,“ prohlásila Hinata a přátelsky se na ni usmála.
„No a?!“ odsekla Ant. Ale stále se nehnula. Jen její rty se pohybovaly.
„Tak si najdi něco, pro co stojí za to žít,“ vyzval ji Naruto a zvedl palec do výšky. On žil pro svůj sen. Ant si pak uvědomila, co ji navrátí do života po prohrané bitvě.
„Něco by bylo… ale vy mě za to budete nenávidět,“ podotkla Ant.
„Nebudeme,“ slíbil Naruto a podal jí ruku. Přijala a nechala se vytáhnout na nohy.
„Já… vy jste to chtěli. Odpusťte,“ řekla Ant a jedinou ranou omráčila Naruta. Než se stihli ostatní vzpamatovat, tak vyběhla na bojiště a běžela skrz ně. Pohled na tu spoustu mrtvých lidí na své straně ji zarmoutil. A ještě víc, když viděla svého bratra mrtvého.
„Mám Kyuubi!“ zakřičela Ant a utekla z palouku. Běžela k jednomu jejich starému úkrytu. S Konan vymyslela náhradní plán, kdyby se něco pokazilo. Spočíval v tom, že ona se s Narutem ukryje tam a oni se budou snažit svést ostatní z jejich stopy.
Byli v dobře skryté jeskyni, ve které bylo na zemi pár jednoduchých lůžek a v zadní části jeskyně zásoby, aby ten, co tam byl ukrytý, nemusel vylézat ven.
Naruta uložila na jedno lůžko a vyvolala Stimgu, aby hlídal před jeskynní a když tak je upozornil na nebezpečí. Ona sama se posadila do jednoho temného rohu a vzpomínala na svého bratra. Nerada by ho zklamala. Ale musela to všechno udělat. Už vymyslela plán, jak se z toho dostat. A pokud při tom položí život, tím líp.
Po pár hodinách přemýšlení, tam dorazila Konan s Peinem a šťastně se usmáli, když ji uviděli.
„Jsem tak ráda, že jste v pořádku,“ usmála se na ně Antisha a objala je.
„Je nám líto Itachiho,“ řekl Pein a Konan mu přikyvovala.
„Nemusí. Byl to osud. Muselo se to stát,“ odvětila Ant.
„Jsi dobrá, že jsi ho dostala,“ kývla Konan na mladíka, který ležel za ní a stále spal.
„Nejsem. Sám ke mně přišel a ještě prosil, abych se k nim vrátila. Raději jsem ho vzala sebou. Jaké máme ztráty?“ odvětila Antisha.
„Umřeli tři členové Akatsuki,“ šeptla Konan. Ant se tázavě podívala na Peina, aby jí řekl jména.
„Itachi… Kakuzu… Deidara…“ vyjmenoval je šéf Akatsuki.
„Cože?“ divila se Ant. „Kde jsou ostatní?“
„Šli hledat nové sídlo. My se k nim přidáme. Až ho najdeme, přijdeme pro tebe. Zatím ho tu musíš udržet,“ kývl Pein na Naruta, jež ležel za ní.
„Dobře. Vraťte se brzy,“ řekla Ant. Oni kývli a odešli pryč.
„Co po mně chceš?“ ozvalo se najednou za Ant a ona se otočila. Její blonďatý zajatec už byl vzhůru a překvapeně si ji prohlížel.
„Já nic. Ale Akatsuki chce Kyuubi,“ odpověděla Ant smutně. Nechtěla, aby umřel. Přece jen on jí nic neudělal a ona ho takhle necitelně unesla.
„Ty nejsi Akatsuki?“ zajímalo Naruta.
„To je složité,“ řekla Antisha.
„Tak mi to vysvětli,“ vyzval ji Naruto.
„Nejde to.“
„Všechno jde, když se chce.“
„A ty jsi toho zářným příkladem?“
„Jasně! Víš jak blízko mám k titulu Hokageho?“
„Netuším.“
„Hodně blízko.“
„To ti přeju.“
„Ještě nejsi, tak moc zlá.“
„Podle toho, co pro tebe znamená zlá.“
„Jak to myslíš?“
„Unesla jsem tě. Z dosahu přátel, lásky a vesnice. Už párkrát jsem skoro zabila lidi, na kterých ti záleží. A odešla jsem z Konohy.“
„Jen skoro.“
„Ale chtěla jsem. V tom to je.“
„Proč vlastně?“
„Nevím. U Kakashiho je to jasné, ale u ostatních…“
„Sakuru jsi nechtěla zabít.“
„Protože jsem někomu něco slíbila.“
„Co?“
„Že jí neublížím.“
„Proč?“
„Slíbil mi, že pak nikomu neřekne moje tajemství.“
„Kdo?“
„Sasuke…“
„Bolí tě to?“
„Co?“
„To, že zabil Itachiho.“
„Ano. Ale hlavně to, že zradil a lhal. Orochimarovi, Akatsuki, Itachimu a… mně. Své rodině.“
„Lepší než lhát sám sobě jako ty.“
„Co?!“ vyletěla Ant jako čertík z krabičky. Tímhle ji dostal.
„Lžeš si! Ve všem! Myslíš si, že Itachi v tobě viděl sestru, ale to není pravda. Byla jsi pro něj jen přítěž a litoval toho, že tě nezabil, když mohl. Snažíš se si namluvit, že Akatsuki jsou tvoje rodina, ale to není pravda. Když nás viděli, jak stojíme kolem tebe, tak se k nám ani nepřiblížili a nesnažili se ti pomoct. Doufáš, že jsi skutečně zlá a podlá mrcha, jakou z tebe chtějí všichni mít, ale přitom si na to jen hraješ a to ještě ne dobře. Prostě ti to nejde. Jsi pořád ta samá Antisha, kterou znám – milá, hodná, obětavá, statečná a milující. Jen se to snažíš skrýt!“ odsekl Naruto. Ant na to nijak nereagovala. Měl pravdu. Věděla to. Ale nechtěla si to připustit… nemohla. Připadala by si pak, jako kdyby zradila Itachiho památku.
„Máš pravdu, Naruto. Ve všem… ale já… nechci pošpinit Itachiho památku. Sice se tak nechoval, ale měl mě rád. A já jeho taky. Měl rád i Sasukeho a on ho přitom tak necitelně zabil. Právě v té jediné věci nemáš pravdu – Itachi byl moje rodina. Nevypadalo to tak navenek, protože jsme se pořád hádali, ale přitom jsme se měli rádi. Hrozně moc. A stejně tak se Sasukem. Ale on… nepochopil nás. Nikdy. Mě sice ano, ale k Itachimu neměl blízko. I když se stavěl na jeho stranu v hádkách, pokud se nehádali spolu. My dva si spolu rozuměli a možná i rozumíme. Chápu jeho čin, ale stejně ho nenávidím. Sebral mi mou jedinou oporu. On sám jí totiž nikdy nebyl. Možná by se mohlo někomu zdát, že jsem ke Konan měla blíž než k Itachimu, ale opak je pravdou. Ona má ledové srdce bez kouska citu. Snažila jsem se v ní probudit city, ale nereagovala. Stejně je pro mě jako matka, kterou jsem nikdy nepoznala. A Orochimaru jako otec. Teď si asi myslíš, že to jen hráli, ale ne. Já to poznám. Naučila jsem se vyznat se v lidech. Orochimaru mě bere jako svou dceru. To bude asi tím, že moje první slovo bylo princ a bylo to adresováno jemu. Od té doby mu říkám princi a on mně princezno. Stejně jako všichni ostatní. Je to složité viď?“ řekla Ant a slzy jí tekly po tvářích, když mluvila o těch složitých vztazích mezi ní a ostatními, které měla nejraději. Ale stejně musela udělat to, co chtěla. Jiná možnost nebyla.
„Je a přitom není… ale nedokážu i představit Oroksichta jak má někoho rád,“ usmál se Naruto a Ant do něj strčila loktem. Ale pak se taky rozesmála, i skrz své slzy. Tímhle ji probral z melancholie v níž upadla.
„Ale teď jsem sama,“ podotkla šeptem Ant, ale on ji slyšel.
„Cože? Myslíš jako já?! Že se od tebe všichni odvracejí a zůstáváš sám, jen proto, že do tebe někdo zapečetil démona, který se rozhodl zničit vesnici. Že tě lidé nenávidí, opovrhují tebou a ty se snažíš, ale nejde to. Pak si najdeš sen – za kterým jdeš a jsi si jistý, že se to povede. Ale všichni tě považují za arogantního blázna a frajírka. A když se snažíš o změnu, tak je to ještě horší a oni si tě nevšímají a nenávidí tě. A přitom tě neznají. Jen se tím snažíš bránit té tmě a samotě, která tě sžírá a ty proti tomu nemůžeš nic udělat…“ zahleděl se Naruto do stěny. Po chvilce ucítil její ruku na svém rameni. Otočil se a pohlédl do její tváře.
„Já… cítila jsem se stejně, Naruto. Úplně. I když mě měli rádi a měla jsem rodinu. Skoro nikdo si mě nepamatoval a já se cítila odstrčená, ale pak přišla změna. Byla jsem šťastná, ale jen několik okamžiků. Potom mě zradili mí nejbližší. A tak jsem zase byla sama. Pak ale přišla náhoda a já se vrátila. Měla jsem všechno – rodinu, přátele, přítele, ale zase se to muselo zkazit. Zradou. Od nejbližších lidí. A tak jsem se vydala hledat svou bývalou rodinu. Navenek jsem byla šťastná, ale uvnitř mi stále něco chybělo. Ale nevnímala jsem to a snažila se to udržet v sobě. Začala jsem žít, ale někdo to zase musel zkazit… a ještě ke všemu mě připravil o nejbližšího člověka. Už to chápeš?! Jednou jsem dole a jednou nahoře… teď už ale můžu jen klesat níž…“ řekla Ant a celou dobu se mu dívala do očí. Tehdy pochopil, proč to všechno dělala. Za lásku a porozumění zabíjela. Chtěla jen být šťastná. Objal ji a ona mu to oplatila. Jen tak tam seděli v objetí.
„Můžeš odejít… nedokážu tě vystavit hrůze toho jutsu,“ vzlykla Ant, když si to promyslela.
„Jaké hrůze?“ nechápavě si ji měřil blonďák a pohladil ji po vlasech. Byla pro něj jako sestra. Trpěla úplně stejně.
„Zatím ho nikdo nepřežil. I když by to šlo zařídit…“ zamyslela se Ant.
„Co?“ zajímalo Naruta.
„Pokusila bych se zachránit tvé tělo a mysl. A odstranili bychom z tebe jenom Kyuubi a uzavřeli ho do sochy. Byl bys volný,“ řekla Ant. Naruto se zamyslel nad tímhle příslibem života. Života bez vlivu devítiocasé lišky.
„Myslíš, že se to povede?“ zapochyboval Naruto.
„Když do toho vložím víc chakry, tak ano. Zatím Akatsuki kašlali na tělesnou schránku, když si přivlastňovali démony, ale já bych se o tebe postarala.“
„Slibuješ?“
„Přísahám,“ usmála se na něj Ant a objali se. Věděla, že se to může povést. Chtěla, aby měl klidný a šťastný život.