manga_preview
Boruto TBV 07

Daiya 01

Sadistický vrhač nožů

Mladá černovlasá dívka v tmavě modrých šatech stála nad okrajem hluboké propasti, rukama si přidržovala vlasy, aby se jí v silném větru nepletly do obličeje a nerozhodně si kousala spodní ret. V druhé ruce svírala diamantový přívěšek na stříbrném řetízku, a někdo by mohl říct, že ho chce hodit do té obrovské propasti, která se táhla až k vysokým horám, které odtud vypadaly jen jako šedý lesík se sněhovou čepičkou. Krajina byla rovná, žádné kopce ani údolí, žádné řeky nebo jeskyně. Naproti horám se v dálce třpytil úzký proužek oceánu, kam už propast nedosáhla. Podél propasti se rozprostíral obrovský temný les, mezi jehož stromy se sem tam něco pohnulo, něco křuplo, něco spadlo. Když se ozval zvuk praskající větve, dívka poplašeně zvedla hlavu a zadívala se přímo před sebe do temnoty listoví. Chvíli těkala očima a hledala zdroj toho nepříjemného zvuku. Nastalo ticho a dívka nervózně polkla. Na kraji jazyka ucítila náznak kovové chuti. Pustila vlasy, které se hned rozevlály, a opatrně si konečky prstů přejela přes rty. Malé rubínové kapičky jí rychle, popohnány větrem, stékaly až k zápěstí. Přes napětí visící ve vzduchu a tu zvláštní atmosféru zdánlivě nedotčené krajiny rozrušené jen hlubokou jizvou v zemi si ani nevšimla, že si rozkousala spodní ret až do krve. Ledabyle si otřela ruku do spodního lemu šatů a vzala diamantový přívěšek do obou rukou. Byl velký asi jako vejce a vážil jako stejně velký kámen, matné slunce skryté v mracích odráželo světlo od drobných vyleštěných plošek do dívčina obličeje. Vtiskla velkému diamantu letmý polibek a spustila ruce směrem k propasti. Diamant se skutálel až k jejím prstům a sklouzl do propasti jako sokol letící střemhlav k zemi. Ve vzduchu se ještě otočil a na dalších dvě stě padesát devět let se v něm naposledy odrazil sluneční svit.

Nebaví mě pořád před něčím utíkat. Je fakt, že útěk je vlastně moje živobytí, kdybych přišel o nohy, přišel bych o svůj smysl života. Ale stejně mě to nebaví. I když by někdo mohl říct, že to, co já dělám, je proměnlivé, možná až nebezpečně vzrušující a napínavé, jenže po letech by se vám to všem zdálo jako bohapustý stereotyp. Někam přijdete, něco vezmete a honem rychle utíkáte jako o život. Doslova.
Svoji obživu bych nazval jako půjčování si cizích věcí bez vědomí předchozího majitele na dobu neurčitou. Zkráceně – zloděj. Těší mě. Ovšem, nerad se nějak chlubím (a mé ego říká: „Hahaha!“), ale jsem celkem dobrý… možná víc než dobrý, možná dokonce i nejlepší! Dokážu ukradnout cokoliv, co vám jen přijde na mysl. Nepozorovaně, čistě, profesionálně. A stejně tak dokážu i utéct. Jak jsem říkal, útěk je můj život…

Mladý chlapec kolem osmnácti let, delší blonďaté vlasy po ramena vlající v ranním vánku, upřený hluboký pohled do dálky, světle hnědé oči, úzké obočí, malý nos s nepatrnou bambulkou na konci, jemné tvary obličeje… ruka v bok, jedna noha pokrčená. Stál na vysokém břehu moře, vlny příboje duněly o prastaré skály a chlapec se díval do modrajícího nebe.
„Nestůj tam jak nějaká modelka a poď mi pomoc, sakra!“ mladý chlapec svěsil ramena a zamyšlený výraz z tváře náhle vyprchal i s posledním kouzlem vlahého rána. Jestli tu tedy nějaké kouzlo kdy bylo. Smířeně si oddychl a protáhl se. Dával si na čas, chtěl svého souputníka ještě trošku namíchnout.
„Budeš se tam předvádět dlouho? Já mám práci!“ uchechtl se a pomalým líným krokem se vydal vstříc východu slunce, zády k moři. Šel naproti malému, na první pohled útulnému srubu, za kterým se rozprostíral do dálky i do šíře nejdříve mírný, po několika kilometrech však temný a neprostupný les. Ovšem tady na pobřeží rostlo sem tam pár bříz, nějaký ten smrk a občas i dub. Pobíhaly tu veverky, brouci, lišky a kdejaká jiná lesní havěť, která v noci nalezla do postele a odmítala vypadnout zpátky do lesa. Třeba takový mýval. Sice krásně hřeje na nohy, ovšem do doby, než se vám do té nohy zakousne a ještě na vás přenese blechy. Nepříjemná zkušenost.
Otevřel dveře do srubu a instinktivně se sehnul k zemi. Otevřenými dveřmi proletěl ostře nabroušený snad pětadvaceticentimetrový nůž, který se jen zaleskl v ranním slunci a skončil někde v moři. Mladík si položil ruce na stehna a trpělivě se podíval na dosavadního majitele té děsivé bodné zbraně. Naproti dveřím stál vysoký černovlasý muž kolem dvaceti let. Měl černé oči a na levé tváři se mu táhla až k uchu tenká jizva. Vlasy mu padaly do obličeje a vypadal velice napjatě. Možná by šlo říci naštvaně… neuvěřitelně naštvaně.
„A teď ještě nemám nůž!“ chlapec u dveří ztěžka vstal a znovu se protáhl. Obezřetně zavřel dveře a svalil se na postel v rohu místnosti, jediného pokoje tohoto srubu.
„Co já s tim nadělám?“ zeptal se mírně pobaveně, nechal sklouznout svoje boty na podlahu a uvelebil se na posteli.
„Co s tim máš dělat? Co s tim máš dělat?! To byl poslední nůž, kterej sme měli!“ lenoch pokrčil rameny a nechal toho cholerika, ať se pořádně vyřve. Když už se naštve, je to sice jen pár minut, co zuří, ale za to zuří pořádně. Házení nožů po svém jediném společníkovi je jen slabý odvar.
„Nevim, proč to všechno tak řešíš, kotě.“ věděl, že tohle oslovení nesnáší. I když mu to připadalo divné, vždyť toho má s kočkami společného dost. Cholerik zatnul pěsti a neuvěřitelně rychle se ocitnul nad svým společníkem. Stál nohama na zemi, dlaněmi se však opíral o postel, každá ruka na jedné straně hlavy jeho společníka. Zatnul prsty po polštáře a neurvale zíral na klidného muže pod sebou. Tenhle výraz ho dokázal vytočit víc než cokoliv jiného… jenže… i nějak podivně uklidňoval… uspával… připadal si jako malý beránek na malém beránkovém obláčku na červánkovém nebi… sedl si na postel a ruce si položil do klína. Ještě než to udělal, potichu zasyčel: „Seš bastard…“. Chlapec na posteli se jen samolibě usmál a poplácal ho po zádech. Sedl si vedle něj a nasadil jemně ironický tón.
„Tak s čím si potřeboval pomoc?“
Tuhle svou troufalost jsem málem odnesl nožem v zádech. Protože on kecal a jeden z těch pěkných dlouhých a sakra ostrých nožů si schovával pod košilí. A pak kdo z nás dvou je bastard. Kdybych včas neuhnul jeho bleskovému výpadu, už by mě v moři okusovaly velryby, jak to on sám rád často říká: „Až se mi tě jednou konečně podaří zabít, tak tě shodím z toho útesu a budou tě láskyplně okusovat velryby.“ Když jsem jednou namítl, že velryby většinou nežijou na pobřeží a taky že se živí výhradně krillem (takové ty malé potvůrky plavající v moři) a planktonem, chvíli se na mě jen díval a měl v očích palčivou otázku, co je to plankton. Udržel se, nezeptal se a smetl mě na zem silným kopem do břicha. Asi měl dobrou náladu, jinak bych dostal přímo do obličeje. Tady je vidět, jak si někdo dokáže vážit svých společníků.
Mým spolubydlícím a člověkem, pro kterého, v rámci možností, pracuji, je Uchiha Sasuke, který byl ve Čtvrté světové válce ninjů jednou z největších hrozeb pro svobodný svět. Mám takový dojem, že mu při těch bojích nějak výrazně přeskočilo… možná za to můžou ty jeho blesky… nebo ohňová jutsu, možná se mu nedostávalo dost kyslíku a mozek mu nějakým způsobem zkrachoval. Každopádně, je to magor. A co je ještě horší, nepředstavitelně silný magor. Jsem neskutečně rád za to, že se moje instinkty od zlodějiny vytříbily natolik, že jsem schopný uhýbat jeho útokům a že mám zvláštní leč užitečnou schopnost ho zhypnotizovat. Zpozoroval jsem to na sobě teprve poté, co jsem potkal Sasukeho, ale je to vážně skvělá věc. Jen se mu zadívám do očí a myslím na to, že chci hrozně moc spát. A on se najednou zklidní jako beránek. Doslova… jenže naneštěstí tenhle stav netrvá dlouho, takže musím opět utíkat.
Jmenuji se Anthony a cestuji s Uchihou. Jsem vlastně takový dobrovolný sebevrah.
Nejbližší město od našeho malého skromného příbytku se nacházelo asi jen dva kilometry daleko, takže jsem byl hned poté, co jsem dostal kopanec do břicha, vyslán do města, abych opatřil nějaké nože, jídlo a taky peníze. Neuvěřitelně moc jsem si potřeboval oddechnout, proto jsem s vděčnou radostí vyšel zlomený v pase z domku. Pomalu jsem se se šťastným výrazem ve tváři šoural k lesu, ale když si toho Sasuke všiml, hodil po mě ten poslední tajný nůž. Slyšel jsem, jak sviští vzduchem, stačilo jen uhnout hlavou. Nůž se zasekl do nejbližšího stromu a chvíli v něm vibroval. Otočil jsem tvář k Sasukemu.
„Pohni! A budeš tady do setmění!“ zabouchl za sebou dveře a nůž nepřestával vibrovat.
„Jasně, mami…“ zabručel jsem. Došel jsem k noži a chytil ho do prstů. Vibrace mi prostupovala kůží, byl to příjemný pocit. Když se vibrování úplně zastavilo, s velkými obtížemi jsem nůž vyrval ze stromu a zastrčil si ho za pásek kalhot. Může se hodit, že…

Poznámky: 

Tak... je to šílené a je to jen začátek. Měla to být tak trochu parodie na Indiana Jonese a podobný dobrodružný hovadiny, ale trochu se mi to vymklo z rukou a jde si to vlastním směrem (jako většina povídek Laughing out loud ). Snad to nebude až tak zlý... Smiling
A proč Daiya? Protože Daiya znamená diamant a o něm to celý je Smiling

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, So, 2010-08-14 19:30 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Celkom ma to zaujalo, som zvedavá, čo ma čaká ďalej Smiling


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.


Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, St, 2010-07-14 10:16 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

U Anthonyho mi sice lehce zaskřípaly zuby, ale když se jedná o parodii (nebo aspoň jednalo), tak holt i to americký jméno.
Začalo to zajímavě, jsem zvědavá, co bude dál Smiling
Btw... že ty sis smazala jednu svou sérii? Sad

Obrázek uživatele Chi.chi
Vložil Chi.chi, St, 2010-07-14 11:25 | Ninja už: 5742 dní, Příspěvků: 1537 | Autor je: Prostý občan

Anthony musí být Anthony... zkoušela jsem něco v jap. stylu, ale prostě to k němu nejde Laughing out loud
áá, jo, smazala... měla jsem toho napsanýho MOOOC, a pak mi klekl comp a všechno bylo v tahu... tak jsem to nechala být Laughing out loud (něco s tím Na dobrou noc... nebo tak... myslíš tohle, že jo?)

Pointa všech dní:Člověk potřebuje něco, do čeho si může kopnout.

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, St, 2010-07-14 11:32 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Jo, myslím... hm, škoda, no.