Rudé poupě 10 - konec

Gaarovy kroky vedly do téměř neosvětleného parku, kde do něj v další zatáčce narazila nějaká dívka, kterou v šeru nepoznal.
Poznal ji až po hlase, který se ozval v zápětí: „Moc se omlouvám, byla to moje vina.“
„Hinata?“ Zeptal se přece jen trochu nejistě.
„Co ty tu děláš?“ Odpověděla mu otázkou.
„Já se šel projít a ty?“
„Chtěla jsem si provětrat hlavu, abych si ji vyčistila.“
„Aha a můžu jít s tebou pro případ, že se zase ztratím?“
Dívka se jen zasmála a přikývla.

Procházka s Kazekagem byla docela příjemná i přes to, že proběhla bez jediného slova. Oba mladí lidé prostě šli, šli a šli. Neměli vymyšlený žádný cíl cesty, trasu a ani žádné přestávky.
Hin šla v tichosti už asi tři hodiny a za celou dobu si nic neřekli, nikde se nezastavili a ani se nedívali na nic konkrétního. Byla to zvláštní procházka, nohy je nesly bůhví kam a myšlenky se toulaly bůhví kde.
Bylo to, jako by slova ani nebyla potřeba, jako by všechno kromě cesty před nimi neexistovalo.

Kroky je nakonec přivedly až k hotelu, kde se měli rozloučit. Po chvíli váhání se k ní Gaara naklonil a jemně ji políbil na rty. Dívka mu políbení spokojeně oplácela až se z nevinné pusy stal vášnivý polibek. Po několika sekundách se od něj odtáhla a popřála mu dobrou noc, s těmi slovy zmizela neuvěřitelnou rychlostí za rohem.
Mladík se za ní ještě chvíli díval, než vešel do hotelu a vydal se do postele v naději, že spánek dokáže odpovědět na otázky, na které rozum, srdce a ani duše odpověď neznají.

Hinata doběhla domů a zamířila rovnou do postele než někdo zjistí, že byla venku a řekne otci, že se jím vybraná dědička klanu v noci toulá bůhví kde.

Ani noc nezahnala divný pocit, který ho pronásledoval od chvíle, kdy ji políbil. ‚Možná to byla chyba.‘ Řekl sám sobě už po několikáté. Mladík si povzdechl a vyrazil na snídani a potom zpátky k papírům.

Hin vyrazila ven na čerstvý vzduch ve snaze vytřepat z hlavy události minulé noci. ‚To byla ale hloupost líbat se s ním.‘ Proletělo jí znovu hlavou.
Ani se nedívala kam jde a tak málem narazila do Naruta, který šel ruku v ruce se Sakurou. Čekala vždy přítomné bodnutí u srdce, ale tentokrát se nic nestalo. Jen tam tak stála a dívala se na ně a snad poprvé se jí nechtělo brečet, nechtěla utéct a ani nežárlila.
Byla tím sama zaskočená a tak se nezmohla ani na jediné slovo.
Místo ní promluvil Naruto: „Ahoj, Hin, jak se máš?“
„Dobře.“ Odpověděla mu a dokonce se na ně usmála.
„Jdeme na snídani, nepůjdeš s námi?“ Zeptala se jí Sakura přátelsky.
„Já.“ Začala a po krátkém zaváhání dokončila slovy: „Nechtěla bych vás rušit.“
„Hloupost, nerušíš, navíc už jsme si strašně dlouho pořádně nepopovídali, vždycky když se potkáme, tak někam zmizíš.“
Hin se chvíli dívala do jeho modrých očí a přemýšlela. Měla by být ráda, že si alespoň všiml, že tam byla a že zmizela, ale z nějakého důvodu jí to bylo naprosto jedno.
Ještě chvíli váhala než se zeptala: „A kam jdete?“
„Do Ichiraku jak jinak.“ Prohlásila Sakura a protočila přitom panenky.
Hinata zadržela smích a nakonec přikývla.
Naruto se radostně usmál a obě táhl za sebou uličkou, ze které Hin právě přišla.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hin strávila několik příštích hodin s Narutem a Sakurou, ať už to bylo v Ichiraku, v ulicích Konohy nebo dokonce v lese na palouku, kde si dali oběd. Ani jednou nezrudla a celou dobu se s nimi smála a mluvila, jako by to dělali každý den.
Až odpoledne se konečně rozešli každý svou vlastní cestou, Naruto ke Kibovi, Sakura do nemocnice a Hinata se šla podívat k bráně, kam jí to zvláštně táhlo.
Za několik málo minut se už dívala, jak odchází průvod Kazekageho a pomocí Byakuganu se mohla podívat na Gaaru samotného. Mladík vypadal docela spokojený s tím, že jede domů a dívka se musela usmát.
‚Nikdy jsme si nebyli souzeni, ani jeden z nás se nemohl vzdát toho co už má. Jsme ze světů, které se občas protnou a zase se rozdělí, stejně jako jsme se potkali a rozdělili my. Ale nelituji ani jediného okamžiku stráveného s tebou, protože jsi mi ukázal něco, co jsem si myslela, že ukázat nejde. Ukázal jsi mi, jak mám jít dál a já půjdu, možná poprvé, ale určitě ne naposled. Je totiž načase znovu začít žít a třeba konečně najdu toho pravého. A tentokrát se ho budu držet dost pevně, aby mi nezmizel, jako mizíš ty a jako zmizel i Naruto.‘
Podivně šťastná odcházela od brány s úsměvem na rtech a s životem vyzařujícím z téměř bílých očí. Dívčin úsměv se ještě prohloubil, když se doslechla, že se Kazekage vrátil k Matsuri.
‚Ty sis uvědomil ke komu patříš a já se naučila jít dál, možná jsme neskončili spolu, ale určitě jsme skončili šťastní. Teď už jen zbývá rozhlédnout se a možná ho právě dnes uvidím a jestli ne, tak třeba zítra. Možná, že ho nenajdu ani dnes a ani zítra, ale jednou ho najdu a jak kdysi říkala Temari, budeme spolu šťastní. On tam na mě někde čeká a já tomu poprvé skutečně věřím.‘
Dívka rukou jemně přejela po právě rozkvétajícím rudém poupěti a její ústa se znovu usmála.