Navždy spolu 1/4

Navždy spolu 1/4

1.kapitola

Setkání

Mieko pochází z chudé rodiny, rodiče jí už zemřeli a tak zůstala pouze se svým starším bratrem Yoshiakim.
Nikdy neměla mnoho přátel, protože byla moc stydlivá a nechodila mezi lidi, raději svůj volný čas trávila sama. Vždycky, když ji něco trápilo, tak se vytratila z domu a šla na nedalekou louku, kde bylo malé jezírko, toto místo ji uklidňovalo.

Mieko zrovna dodělávala oběd, když přišel její bratr.
„Sestřičko, moc hezky to voní.“
„Už to bude hotové, tak si sedni a já ti nandám, určitě jsi hladový.“
„Ptal se po tobě Manabu.“
„Vážně? Tak ho ode mě pozdravuj, až s ním budeš.“
„Mieko, vždyť víš, že se mu líbíš.“
„Vím, ale bohužel on mě ne. Je hodný a milý, to ano, ale chybí láska. Nemohla bych být s někým, koho nemiluju.“
„Já tě chápu, jen chci, abys byla šťastná.“
„Já vím, jsi hodný, ale šťastná budu i bez něho. Tak a teď dost řečí, raději se najíme.“ Nandala jídlo na dva přichystané talíře. Yoshiaki se do něho s chutí pustil.
„Je to moc dobré, ještě, že tě mám, sestřičko.“
„Měl by sis najít dívku a oženit se s ní.“
„Asi ano, ale zatím jsem nenašel tu pravou.“ Mieko se usmála. Také by se rádavdala, ale zatím nepotkala žádného muže, se kterým by chtěla strávit zbytek života.

Po jídle sklidila ze stolu, umyla nádobí, a vyrazila k jezírku. Ráda seděla na břehu a pozorovala jeho klidnou hladinu. Dokázala tam sedět celé hodiny. Podívala se na oblohu, slunce už pomalu mířilo k západu.
Už bych měla jít domů. Pomyslela si. Vstala a odebrala se k odchodu. Jezírko nebylo moc daleko, takže za chvilku byla v ulici, kde bydlela. Na ulici už nikoho neviděla, ale najednou se za ni objevila tajemná postava. Nepoznala, jestli je to muž nebo žena, protože postava měla přes hlavu kápi. Mieko se bála, tak raději přidala do kroku, ale postava také zrychlila. Než se nadála, postava stála před ní. Strašně se lekla, nevěděla co má dělat, jestli utíkat a nebo čekat co se stane. Nakonec si vybrala druhou možnost.
„Nebojte se, nic vám neudělám.“ Promluvila postava, Mieko se tedy uklidnila, nevěděla proč, ale hlas té postavy byl uklidňující. Postava si sundala z hlavy kápi a Mieko překvapeně hleděla na mladého muže.
Rudé vlasy, tetování nad levým okem a ty jeho zelenkavé oči.
„Kazekage-sama?“
„Ano.“
„Co děláte v chudinské čtvrti?“
„Rád bych těmto lidem pomohl.“
„To je od vás velmi hezké.“
„Vy zde bydlíte?“
„Ano, už od narození. Ale budu muset jít domů, bratr se po mě určitě shání.“
„Jistě, ale uvidíme se zítra, protože sem přivezeme jídlo a věci, které lidé potřebují.“
„Dobře, tedy zítra, kazekage-sama.“ Mieko šla domů, kazekage se za ni stále díval, dokud nezašla do domu. Potom se rozplynul na nespočet zrníček písku. Mezitím došla do kuchyně a navečeřela se.
„Kdes byla tak dlouho? Bál jsem se o tebe.“
„Venku. Neboj, vždyť jsem dospělá.“
„To je sice pravda, ale myslíš si, že proto se ti nemůže nic stát?“
„To ne, ale já byla jen kousek.“ O setkání s kazekagem raději pomlčela.
„Dobře, hlavně buď opatrná, víš, že od té doby co rodiče zemřeli, tak na tebe mám dávat pozor. Nepřežil bych, kdybych přišel i o tebe.“
„Já vím.“ Objala ho.
„Už jdu spát, hezky se vyspi. Dobrou.“
„Dobrou.“ Mieko ještě chvilku seděla v kuchyni a přemýšlela nad rozhovorem s kazekagem, ale přemohla ji únava, tak šla do svého pokoje. Umyla se a lehla si na postel a usnula.