Boj o lásku 01

„Ahoj, jak se máš?“ dívka slušně pozdravila.
„Á Yanai, hledal jsem tě.“
Ale najednou se objeví další: „Nazdar vy dva. Co to tu děláte?“ A skočila Gaarovi kolem krku.
Yanai ji však pohotově odstrčila: „No jistě, hyperaktivní Michi, jak jsem na tebe jen mohla zapomenout…?“ prskla na ni sarkasticky, „Tak co jsi mi to chtěl?“
„Hele, o co jde? Řekněte mi to taky, prosím,“ vecpala se mezi ně.
„Omluv nás na chvilku,“ řekl seriózně Gaara a písek je odnesl pryč.
„Víš, Kankuro onemocněl a já se musím vrátit. Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys nešla semnou.“
„Oh, no jistě. A kdy vyrážíme?“
„Zítra. Sbal si a zítra tě budu čekat před bránou,“ a zmizel.
Yanai na nic nečekala a běžela domů, aby si zabalila. Michi ji hledala.
„Ťuk ťuk“ Zkoušela to i u ní doma. Najednou zavrzali dveře a Michi jí vpadla do bytu.
„Sakra, kde jste byli? Nechala si mě tam,“ spustila starostlivě.
„Promiň. Gaara mě o něco žádal.“
„No a co ti chtěl?“
„Ne nic, to ti nesmím říct,“ otočila se k ní zády Yanai.
Michi ji začala lechtat a nedala jí jedinou možnost se bránit.
„Tak co? Už mi to řekneš?“ usmála se šibalsky.
Její kamarádka se stále svíjela na zemi jako had a smála se.
„Né prosím, nech toho už.“
„Ne dokud mi to neřekneš!“
„Dobře, dobře.“
Tak ji pustila. Yanai se ale hbitě zvedla a vyskočila z okna.
„Ty potvoro jedna, já tě chytím!“ řekla si s úsměvem a běžela za ní.
Na malém můstku nad jezírkem se střetli.
„Tak. Já čekám,“ složila ruce v bok a sedla si vedle ní.
„Gaara chce, abych se do písečné vrátila s ním.“
„Aha, no já tam každopádně musím taky!“
„A t-to jako proč?!“ zděsila se.
„No, musím tam taky!“
„.....“
„No jasně, musím vás tam hlídat-ttebayo! Ah sakra, už jsem jak Naruto,“ prohlásila a běžela si zabalit co tam bude potřebovat. Něco jako med, polštář, medvídek a kunaie a tak. No, kdyby náhodou.

DRUHÝ DEN před bránou

„No, jsme tu už všichni? Vidím, že jo. Nuže, vyrazíme!“
„Ano!“ dostalo se mu odpovědi a vyrazili.
„He-he-hepčí! Ale ne, snad to neslyšeli,“ zaslechl mladík jak je někdo sleduje. Měl pravdu, Michi je statečně následovala, ale jelikož se nic zvláštního nedělo nechal to být.

Když už byli ve vesnici, první co Kazekage udělal bylo, že pozval Yanai na drink. Michi je s žárlivostí v očích sledovala. Kamkoli se hnuli vždy je pronásledovala Michi převlečená za agenta. A přiznejme si, dost nenápadné to nebylo. Ale jak se zdá nějak si jí nevšimli. Náš mladý pár si právě sedl na lavičku, která stála pod pouliční lampou, již rozsvícenou, protože byl už pozdní večer. Když se hodlali políbit to už to Michi nevydržela a se slzami v očích utekla. Další dny se jim dívka obloukem vyhýbala, avšak setkání s Gaarou bylo nevyhnutelné.

„A-ahoj, co ty tu děláš?“ narazil na ni chlapec.
„Ahoj. No...víš řekla jsem si, že půjdu navštívit svou babičku co tu delší dobu bydlí.“
„Ty tu máš babičku? Aha, to jsem nevěděl. No ale nechtěla bys zajít třeba na nějaký drink nebo..“
„Jo, samozřejmě,“ dostala ze sebe a aniž by si to uvědomila už je písek lehce nesl..pryč. Vlastně to vypadá jako nějaký dopravní prostředek. Gaara s ním neustále někde cestuje a pořád ho ten písek nese. Celý ten den jí připadal povědomí.
„No jistě!“ problesklo jí hlavou.
Přesně tohle dělal Gaara s Yanai. Zalapala po dechu. Že by ji chtěl svést? Nebo využít? Nebo si s ní jen bezohledně hraje? Neustále nad tím přemýšlela.

„Ehm, děje se něco?“ všiml si její nepozornosti.
„N-nic, vážně nic. Jen jsem nad něčím přemýšlela.“
„Dobře, ale teď by ses už mohla věnovat jen mně, ne?“ pohladil ji po jejích jemných špinavě blond vlasech. Vzal ji do náruče jako ženich nevěstu a odnesl na kopec odkud byli krásně vidět hvězdy. Celou dobu se jí snažil chytit za ruku, když přemýšlivě pochodovala okolo, ale v tu ránu zakopla a řítila se k zemi. Nečekaná věc, on ji chytil!
Ale ne, co to dělá?!T-to nesmí! Hrozila mu v duchu zrovna, když se ji chystal políbit. Vysmekla se z jeho silného objetí a schovala se. Bohužel ji našel a dal pusu na tvář, aniž by to čekala. Byl tak rychlý. Ukryla se na strom a až byl přímo pod ní skočila mu na záda. Pevně se ho držela.
„Prosím slez,“ zvážněl, „Potřebuji ti něco říct.“
Slezla z něj a sedla si na lavičku co byla poblíž. Poslušně čekala, co se bude dít dál. Jen na malou chvilku si pomyslela, že ji vyzná lásku, ale místo toho použil písek k vytvoření srdce v němž bylo napsáno její jméno. Jelikož bylo dost pozdě padla Michi únavou a usnula. Neměla kde přespat, proto by se dalo říct, že usnula v tu správnou chvíli. Jinak by nejspíš spala někde na ulici. Gaara ji vzal do své kanceláře pro Kazekage a nechal ji tam přespat na jakýmsi gauči. Ráno po probuzení ptačího zpěvu si uvědomila kde je a co se to stalo. Natočí hlavu na stranu a jen tak očkem si prozkoumá místnost. Gaara nikde. Vůbec se jí nechce vstávat, nejraději by spala, až do večera.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ vyrušil ji Gaara.
„De to, ale mohl si přijít i později, rušíš mě.“
„Ah, tak to promiň, že jsem si musel do své kanceláře dojít pro nějaké papíry.“
„Hi, no nevím jestli ti odpustím,“ zasmála se.
„No dobrá, neměla by si jít už ke své babičce? Jistě se bude zlobit,“ dělá jakože nic neslyšel.
„No víš ona je..v nemocnici a já tam nechci být sama. Že tu můžu ještě přespat?“ udělala psí oči.
„Tak já tam budu s tebou.“
„Né, to ne! Teda, chtěla jsem říct, že bych radši byla tady u tebe.“
„Nu, dobrá, ale nedělej tu hlouposti, “ odpověděl a odešel.
Michi přikývla a spokojeně si lehla a zachumlala se do deky.
Ale co to? Zakručelo jí v břiše.
„Ajej, mám hlad.“ řekla si rozmrzele.
„Brrrrrrrr,“ škrouká břicho.
„Ale no tak, teď né. Teď nesmíš mít hlad!“
„Brrrrrrrrrr.“
„Tsss, buď už zticha!“
Když po hodině přemlouvání se, ať vstane konečně se zvedla a vyrazila směr jídlo. Úplně se tam ztratila. U jednoho stánku narazila na muže oděném v plášti s červenými mraky. Byl dost pohledný, tak se mladé Michi zalíbil. Dalo se snadno poznat, že je z klanu Uchiha.
„Ehm, nevíte jak se jmenuje tamten muž v plášti s kloboukem?“ zeptala se jednoho chlápka co prodával nudle.
„To skutečně nevím, ale zaslechl jsem, že organizace zvaná Akatsuki má též černé pláště na níž jsou rudé mraky. Ale raději si s ním nezačínej,“ odpověděl.
Jenže Michi to stále k němu nějak lákalo. Přisedla si k němu a mlčela.
„Eh, dáte si nudle nebo rámen?“ snažila se maskovat se jako číšnice
Neodpovídal. Byl stále zahleděný na...na Gaaru. Nechtěla tuhle šanci propásnout tak všechno hodila za hlavu a jako malé dítě si zvědavě k němu sedla (ano, tak to totiž umí jen ona).
„Proč máš na hlavě ten klobouk? A proč si neodložíš plášť? Haló, pane, alespoň se na mě koukni, když s tebou mluvím,“ snažila se ho upoutat.
„To ti rodiče neřekli, že se s cizími lidmi nemáš bavit? Je to nebezpečné,“ dívajíc se na Gaaru odpověděl.
„Ano, ale já rodiče neposlouchám. Jsem už velká holka. Navíc já nevěřím, že ty jsi nebezpečný,“ usmála se a odložila mu klobouk. Najednou ji prudce chytil za ruku, vzal si klobouk a dal ho na zpět na hlavu.
„No jak chceš,“ našpulila uraženě rty a otočila se k němu zády
Jemu to bylo jak vidno jedno.
Po chvilce nechala trucování a opět začala: „A co ten plášť? Ten sis vyrobil, nebo koupil? Líbí se mi,“ poskakovala okolo něj a prohlížela si oděv.
„Nesahej na to! Nechtěj, abych ti něco udělal,“ pronesl drsně.
Poodstoupila od něj: „Haha, já se tě nebojím,“ a vyplázla jazyk.
Vskutku se chovala jako dítě. Ale Itachiho to vytočit nějak nemohlo.
„Ty si ale hyperaktivní dítě, Je to otravné,“ opět pronesl lhostejně.
„Já vím, to mi říkají často, že jsem neposlušná a hyperaktivní,“ odpověděla povýšeně.
Jeho ale nezajímali ty její řeči. Zvedl se, podíval se na ni, načež byla vidět nějaká změna v jeho očích a odkráčel.
„Pche, já mu dám dítě!,“ znuděně se posadila a brblala.
Chvilku na to už oběhávala stánky a hledala něco k jídlu. Ale neměla peníze.
„No tak, staříku. Prosím vás, buď vám ty peníze dám později, nebo...“
„Nebo tady u mě budeš pracovat, abys mi to splatila. A neříkej mi staříku!“
„No dobře. A to nastupuji zítra?“
„Přesně tak. Budu tě tu čekat. Ale jestli nepřijdeš, najdu si tě a pořádně s tebou zametu, je ti to jasné?!“ vyhrožoval.
„Rozkaz, staříku!“

Jakmile dojedla, rozloučila se se staříkem a někam si zašla. Měla chuť si zatrénovat. Nejdřív zkoušela, kolik klonů udělá, pak si procvičovala hod shurikeny a kunaii, ale pak ji něco napadlo...
Vykřikla: „Henge no jutsu!“ a proměnila se v toho typa, co ji předtím tak bezohledně pokáral. Ano byl tn Itachi.
„Ahoj, já sem ten hloupý a zlý chlap z Uchiha klanu. Jistě mě znáte, protože sem přeletěl celej svět za dva dny. Jako malej sem rád tahal ostatní za vlasy a zpíval si u toho. Ve škole se mi kluci smáli, že mám účes jak holka a oblíkám se blbě. A měli pravdu. Sem fakt strašnej lůzr. Nikdy sem neměl holku, protože sem takovej hulvát až to není možný!“ napodobovala jeho hlas a chichotala se.
Ale ani ve snu by ji nenapadlo, že se tam zrovna on objeví.
Stojí tam s vykulenýma očima a neví, která bije. Michi ale neváhá a všechno opakuje znova.
To už to ale Uchiha nevydrží, chytne ji pod krkem a přitiskne ke stromu. PUF. To byl klon. Naštvaně se otočil a za ním se válela smíchy na zemi ta holka. Ta dívka, která na něj byla drzá, když pozoroval toho Jinchuuriki!