Naruto a Bůh Smrti - prezentace síly 08

Celá aréna utichla. Chvíli nic, ale potom propukl obrovský jásot. Všichni přítomní jásali nad tím, že Uzumaki dokázal porazit oba Uchihy.
„Myslel jsem si, že dokáže porazit nanejvíc jednoho a ne oba!“ Ozývalo se z hlediště.
„Ten je tak silný!“ Přidávali se pochvalné výkřiky další diváků. Nikdo nechápal, jak mohl porazit své protivníky. Jásot však přerušil výkřik.
„Sasuke!“ Ozvalo se z prostoru vysoko nad arénou.
„Sasuke, ne! Vstávej!!“ Sakura měla moc špatný pocit. Ten poslední Narutův úder se jí vůbec nelíbil. A to, že Sasuke stále nevstával, ji v tom utvrzovalo. Rozhlédla se pod sebou a uviděla, jak klony ji sledují. Zmizí jí z rukou zelená záře a začne se soustředit. Klony pod ní si všimli změny a tak usoudili, že by ji mohli spustit znovu dolů. Když růžovláska pocítila, že se začala pohybovat k zemi, tak sebou poplašeně ucukla. Otevřela oči a rozhlédla se. Radostně se usmála, při přistání na zemi. Hned jak její skleněné vězení zmizelo se rozeběhla směrem ke svému mladému Uchihovi. Pár metrů před tím začala pečlivě skládat pečetě a správně soustředit svoji chakru. Kolem Sasukeho se najednou objevila zelená kopule a po minutě se zase rozplynula, ale tento krátký okamžik stačil k tomu, aby se její miláček dokázal zase postavit. Mladý člen klanu Uchiha se zmateně rozhlédnul, ale když uviděl běžící Sakuru, ze které vyzařovalo štěstí a radost, tak se na ni také usmál a vroucně ji objal hned, jak k němu doběhla. Vedle nich se v bílém kouři objevil Itachi s jejich otcem. Oba ho hned uznale poklepou, každý po jednom rameni.
„Byl to úžasný boj,“ pochválil ho jeho otec.
„Promiň, že jsem tě tady nechal. Vydržel jsi tu déle než-li já. Jsi opravdu silný,“ přidal se Itachi. Jeho bratr však nesouhlasně zakroutil a odporoval mu:
„Za to se neomlouvej. Nemáš k tomu důvod. A já si nemyslím, že jsem silnější než ty. Měl jsem prostě větší štěstí. Klidně jsem mohl skončit první já.“
„Nebuď zase tak moc skromný,“ pronesla mu sladce do ucha Sakura. Mladému Uchihovi trochu zrůžověli tváře, nejistě se usmál a chytil ji kolem pasu.
Naruto tuto scénu sledoval s úsměvem. Přistoupil k nim a řekl:
„Náhodou náš boj byl zajímavý. Já jsem se moc dobře bavil.“ Když uviděl jejich udivené výrazy, tak si odkašlal a dodal:
„Měli by jste už jít. Chtěl bych ke všem promluvit.“ Všichni čtyři souhlasně přikývli a arénu zaplnil bílí kouř z toho jak všichni mizeli. Když se Naruto ujistil, že je jediný, kdo stojí v aréně, tak začal se svým proslovem:
„Takže všichni jste viděli několik velmi zajímavých soubojů, které všechny skončili velmi jasným výsledkem. Chtěl by se mi ještě někdo z přítomných postavit, nebo mohu přistoupit k závěrečné části prezentačních bojů?“ Na chvilku se odmlčel a prohlédl si celé pódium, jestli se náhodou neobjeví ještě nějaký ten pošetilec, který by s ním chtěl změřit síly. Hosté po sobě také zvědavě koukali, a čekali jestli se najde další protivník. Uplynulo deset velmi dlouhých a tichých minut a nikdo se nezvedal a ani nedutal. Blonďák tedy usoudil, že toto bude již konec a tak pokračoval se svojí řečí:
„Nu tedy dobrá. Vypadá to, že mé konání zde v Konožské aréně, přesvědčilo všechny jak o části mých skutečný sil a schopností, tak i o síle organizace Minato. Jsem velmi potěšen, že všichni zástupci svých vesnic jsou spokojeni.“ Složil nějaké pečetě a z bílého kouře před ním se objevila velká kamenná truhlice. Byla velmi bohatě vyzdobena, všemi možnými drahokamy, které nádherně ladili. Z dálky bylo možné poznat, že dohromady tvoří znak klanu Uzumaki. Ptačí křídla byla modro-bílá, a zatnutá pěst měla zase temně rudou barvu. Bedna vypadala velice honosně, ale zajímavější byl její obsah. Uvnitř byli velké dřevěné kůly a na vršku vždycky měli vytesané jiné zvíře. Naruto překontroloval všechen obsah bedny a když se ujistil, že je tam všechno co potřebuje, tak pokračoval v proslovu:
„Každý z vás, kdo usoudil, že by se ochrana mé organizace mohla hodit, si zde vezme do své vesnice jeden tento speciální kůl. Je jen na vás kam kůl umístíte. Jejich ovládání je jednoduché, takže k tomu nepotřebujete žádný trénink a zvládne to kdokoli. Dřevo ze kterého je kůl udělán, je z velmi vzácněných stromů, které rostou jen na místech, která nijak člověk neovlivnil. Takže si určitě dokážete představit, jak vzácné opravdu jsou. Tyto stromy v sobě mají něco podobného jako lidskou nervovou soustavu. Stačí malý podnět a hned se ve stromu přenášejí informace. Na tomto principu kůly i pracují. Stačí vyslat malé množství chakry do jakéhokoliv kůlu a nám se v naší základně na mapě rozsvítí červeně daná hlava, která je na kůlu a my budeme moci okamžitě a efektivně zasáhnout. Papír na mapu je, také z toho vzácného stromu, takže bez problému reagují a navíc, neustále se mapa aktualizuje, takže víme kde se daný kůl právě nachází i kdyby byl v pohybu. Nějaký čas zabere, než se oficiálně vybere sídlo naší organizace, ale to vám rozhodně nebrání v tom, aby jste volali o pomoc kdyby se něco stalo, třeba hned jak se vrátíte. Každý člen organizace Minato, bude mít u sebe úplně stejnou mapu, jako bude v hlavním sídle. Já ji mám zrovna u sebe, takže nás můžete v případě potřeby přivolat. Má někdo nějaké otázky?“ Ukončil svůj proslov a rozhlédnul se. Údiv na tvářích všech přítomných mu vykouzlil na tváři úsměv. Jeden z mnoho delegátů se postavil a zeptal se:
„Je sice úžasné jak to máte propracované, pane Uzumaki, ale vyvstává jedna dost podstatná otázka. A to je co si za svoji ochranu budete přát? Nejsou tu jen bohaté vesnice, takže by to mohlo vypadat, že máte nějakou tajnou dohodu mezi bohatými vesnicemi proti chudým.“ Blonďák se na něho zaraženě díval, ale nedával to na sobě vůbec znát. Za těch několik let tréninku se naučil perfektně ukrývat svoje emoce. Věděl, co bude chtít i to, že to není moc, ale netušil, že by se takhle mohli ty menší vesnice cítit.
„Na tomhle budu muset trošku zapracovat. Hned jak bude prosperovat Minato, tak se pokusím trošku smazat rozdíly mezi chudými a bohatými vesnicemi, aby se už takhle nikdy nedělili. Kdyby se něco stalo, tak bude potřeba, aby všichni spolupracovali,“ pomyslel si blonďák a odpověděl vyslanci:
„Naše služby nebudou nijak drahé. Rozhodnul jsem se, že pět procent z toho co na misi nedokážeme zachránit bude víc než dost.“ Tentokrát se skoro neudržel a začal se smát, když uviděl jejich vyděšené pohledy. Proto hned pokračoval:
„Nenavrhuji to proto, abych donutil členy organizace zbytečně ničit váš majetek to opravdu ne! Prostě, kdybych řekl, že za to nechceme vůbec nic, tak by jste mě měli za blázna. A protože věřím, že mise organizace Minato budou mít úspěšnost skoro sto procent, tak těch pět procent nemůže být moc.“ V hledišti se ozýval ustavičný hlahol, jako když se sejdou trhovci. Každý řval přes druhého, prostě chaos. Delegáti velmi prožívali svoje rozhovory o nově získaných informacích. Nikomu se nechtělo věřit, že by blonďák byl až tak čestný a dělal to zdarma. Hlahol utichnul hned, jak se další z nich postavil a začal mluvit:
„Všichni jsme rádi za vaši ochotu a šlechetnost, ale každý musí z něčeho žít. Není možné abychom vám věřili, že se nepostavíte, proti zájmům vesnic, když si za to nebudete nic brát. Je to příliš nebezpečné.“ Oči všech velvyslanců se upřeli na blonďáka. On si tu s nimi musel hrát. Není možné přece, aby tak nebezpečnou práci dělali skoro zadarmo. To se vymyká všem charakterům člověka, s kterými se setkali. A kdyby opravdu nic nechtěl, tak by je ta skutečnost děsila ještě více, protože takovou dobrotu ještě v jejich světě ninjů nikdy nepotkali. Proto mu moc nevěřili.
Mladého Uzumakiho tato otázka vůbec nezaskočila. Popravdě s ní počítal, protože moc dobře znal všechny ty chamtivé, hrabivé a moci chtivé vůdce vesnic.
„Jak vidím, tak vy si stále neuvědomujete s kým mluvíte. Já jsem poslední mužský člen klanu Uzumaki, což pro mě znamená mnoho různých výhod. Třeba jako plný přístup k celému bohatství klanu, které se nashromáždilo za všechny ty stovky let co můj klan prodával techniky. Já mám mnohem víc peněz, než si dovedete představit. Mohl bych vám všem do konce života, platit vaše platy co dostáváte ve svých vesnicích k vašim vůdcovským funkcím a stejně by mi tam ještě polovina zbyla. Proto nechci peníze, protože jich mám víc než dost! A stejně i kdybych nic nezdědil, tak bych mohl znovu prostě začít používat svoji schopnost a vynalézat techniky. Nechal bych si za to platit a měl bych dost peněz, protože každý z vás prahne potom, aby měl nové silné techniky se kterými by mohl zastrašit a zahnat své nepřátelé. Proto se ode mě tolik lišíte!“ Touhle svojí odpovědí všem trochu srazil hřebínky. Okamžik na něho hleděli s otevřenými pusami a pak zase začalo jejich překřikování a domlouvání na dalších věcech. Jedinou kladnou věcí bylo, že asi už mu konečně věřili. Poznal to z jejich potěšených výrazů. Žádný z nic nechtěl vydávat nějaké speciální výdaje i kdyby to bylo pro jejich ochranu. Takhle byli všichni zkažení. Díky ovládnutí Kyuubiho nyní dokáže v lidech číst jak v otevřené knize. Tak moc se mu z nich dělalo špatně. Nedokázal pochopit jak zrovna tihle chamtivý lidé mohou čemukoli vládnout. Kdyby si měli vybrat mezi záchranou obyvatel a nebo majetku, tak by všichni do jednoho volili zachránit majetek, ať to stojí kolik chce lidských životů. Ale on s nimi měl trpělivost. Protože organizaci nezaložil kvůli nim, ale kvůli ostatním lidem, kterým vládnou. Někdo musel přeci už ochránit ostatní lidi, když se k tomu nemají jejich vůdcové. Když opět nastal klid, tak očima vyhledal dalšího tazatele a poslouchal otázku:
„Jste velmi chytrý mladý muž, jen co je pravda. Ani my nejsme hloupí. Tato cena co nabízíte je přijatelná z mnoha aspektů. Ale hned nás napadá jiná velmi závažná otázka. Co budete dělat, když bude napadeno více vesnic současně?“
„Hmm tenhle se to snaží dobře uhrát. Dokonce přiznal, že mu hodně záleží na penězích,“ povzdechnul si Naruto a odpověděl na otázku netrpělivého delegáta:
„Tohle je také zajištěné. Sice v organizaci jsme zatím oficiálně jen dva, ale počítám s tím, že než opustím Konohu, tak se ke mně přidají další dva členové. Dokud budu žít já, tak dokážu vytvářet elementární klony, které následně mohu posílat do napadených vesnic. A díky síle, kterou jsem ovládnul, dokážu vytvořit mnoho klonů, takže i kdyby napadli všechny vesnice, tak bych byl do každé z nich poslat alespoň tři elementární klony. Jen pro přesnost, každý klon má přesnou výší mé chakry a zmizí jen když ho odvolám. Takže by vesnice měli být v bezpečí. Dále bych chtěl blíže spolupracovat s bezpečnostními složkami všech vesnic, takže kdyby se něco stalo, tak mohl poslat pomoc z nejbližší vesnice.“ Očekával, že se o něčem budou zase překřikovat, ale vyslanec stále stál, tak se na něho zvědavě zaměřil a počkal co z něho vypadne tentokrát.
„Vaše odpověď byla dostačující. Mě jako zástupci své vesnice stačila, ale mám tu čest vám položit další a možná už poslední otázku. Jak bude organizace Minato směřována? Bude obraná nebo i útočná? Moc by se nám nevyplatilo, kdybychom vás posílali útočit na vesnice. Těžko by jste asi odpověděl na pomoc vesnici, na kterou by jste zrovna útočil!“ Naruto začal pomalu pěnit. Už ho nebavila ta byrokracie a jejich neustále připomínky. Nikdy ho ani nenapadlo, že by útočil na vesnice, které chrání a oni na to přijdou během chvilky. Ale jejich myšlení ho už ani nepřekvapovalo. Přece jen jediné co chtějí je moc.

Na pódiu se nejistě zavrtěla Tsunade na svém místě a promluvila tiše k ostatním Kagům:
„Pěkně se to vyvíjí. Prvně si stěžují na peníze a potom by z něho chtěli udělat nejsilnější zbraň, kterou by si každá mohl zdarma najmout a poslat ji proti komu by chtěl.“ Ostatní čtyři souhlasně přikývli hlavou a Gaara řekl:
„Jejich úmysly jsou zcela jasné. Ale Naruta přechytračit nedokážou. On má pevné zásady a nikdo z nich si nedovede ani představit, že s nimi nedokážou pohnout.“ Tomu se všichni co to slyšeli usmáli a čekali jak Uzumaki odpoví.

„Hlavním cílem organizace je chránit všechny vesnice, které o to požádají a jednat v jejich největším zájmu. Přímo útočit by jsme mohli jen, kdyby se objevil nepřítel, který by ohrožoval všechny vesnice, ale stejně by to všechny vesnice museli odsouhlasit. I kdyby jedna vesnice byla proti, tak by se útok nekonal.“ Setřel okamžitě všechny jejich pokusy o zneužívání jeho síly. Na tvářích poloviny delegátů se objevilo čiré zklamání a zbytek k tomu neměl daleko. Opět se rozjelo jejich hlasité debatování. Blonďák byl trpělivý, ale když ani po půl hodině se na ničem nedohodli, tak je přerušil:
„Drahocenný čas letí a já vidím, že se stále nedokážete na ničem dohodnout. Mě tu teď už nepotřebujete. Kdo bude chtít ochranu, tak si vybere jakýkoli kůl. Na mapě se objeví, jaký kůl kde je. Zítra ráno opouštím Konohu a tak toho musím ještě mnoho zařídit a sbalit si. Takže se nenechte rušit.“ Nechtělo se mu poslouchat to jejich věčné blábolení o samých zbytečnostech. Tyto věci ho nikdy moc nebavili a tak se hned rozloučil lehkým pokývnutím hlavy a zmizel se závanem větru. Diskuze se po této události ještě více rozjela.
„To myslí vážně? Takhle nás tedy jen nechat a zmizet! To je vrchol drzosti!“ Ozvalo se z davu.
„Takhle nás moc nepřesvědčí!“

Kagům se z toho dělalo špatně. Takové úplně blbosti dokáže zplodit jen někdo s hodně nízkou inteligencí.
„Vždyť jim jen chtěl dát volnost v rozhodování. Nechtěl je nijak ovlivňovat! Oni si toho snad ani nevšimli?“ divil se Mizukage. Raikage souhlasně přikývl a dodal:
„Máš pravdu. Oni jsou příliš domýšliví, než aby dokázali vidět skutečnou pravdu!“ Tsunade se zarazila a s úsměvem se jich všech zeptala:
„A co to tady trošku popohnat? Co kdybychom se všichni zvedli a šly pro kůly? Abychom jim ukázali na čí straně jsme?“ Kagové okamžitě s úsměvem přikývli. Tsuchikage se postavil a popohnal své kolegy slovy:
„Moje staré tělo na tohle už není. Tak pohněte, ať můžeme odejít a třeba se i zasmát výrazům těch ostatních.“ Ostatní čtyři ho sjeli pohledy. Všichni se postavili vedle sebe a v řadě šly ke kamenné truhle. Cítili na sobě pohledy delegátů. Když si po nich podívali, tak uviděli jejich zaražené obličeje. Nechali své rozepře být a sledovali co Kagové dělají. Když vůdcové pěti největších zemí přišli k truhle, tak ji obstoupili a začali si vybírat z kůlů se všemožnými zvířaty. Nakonec se každý rozhodl pro podobiznu ocasného démona. Hokage v ruce držela kůl s podobou lišky, Kazekage zase s podobou mívala. Raikage se rozhodnul pro chobotnici, na rozdíl od něj Tsuchikage měl vždycky rád lasičky, takže jeho volba byla jasná. A Mizukage si nakonec vybral jezevce. Zvědavě se podívali po ostatních, kteří tam vybírali a museli se zasmát.
„Každý z nás teď má svého osobního démona,“ ozval se s úsměvem Mizukage. Jeho kolegové se k němu přidali a společně se vydali pryč z celé arény.
„Doufám, že nikam nespěcháte, zapomněli jsme vyhlásit výherce sázek, takže doufám, že se mnou půjdete někam na saké. Máme od těch skrblíků, malý dar na oslavu. Oni si toho stejně ani nevšimnou,“ řekne Tsunade se smíchem svým společníkům a zmizí s nimi v nejbližší hospodě.
Mezitím se delegáti stále hádali. Ale už skoro přestali, protože neměli moc na výběr. Když ochranu chce všech pět velkých ninja zemí, tak oni nesmí být pozadu. Protože by se ohrozili jak po stránce ekonomické, tak i diplomatické.
„Už nemá cenu o ničem debatovat. Jsme stejně donuceni se připojit. Tak si pojďme rozebrat ty kůly, abychom už mohli zmizet. Mám ve vesnici ještě něco rozdělané a potřeboval bych už jít,“ ozval se jeden z davu delegátů. Všichni usoudili, že už to opravdu nemá cenu, a tak se zvedli a vybrali si kůly, a rozešly se do svých vesnic.

Zafoukal vítr a před Ichiraku Ramen se objevil Naruto a taženě se usadil na jednu židličku. Objednal si hned pět ramenů, aby si trochu zpravil náladu. Začal jíst, když v tom za sebou ucítil cizí chakru. Nemusel se ani otáčet, protože věděl moc dobře kdo to je.
„Nedivím se, že tě to tam nebavilo,“ ozval se nově příchozí a posadil se vedle něho. Hned si také obědval, a když čekal na svoji porci, tak se zeptal:
„Takže zítra opravdu už odcházíme? Kdybych to věděl dřív, tak jsem mohl nakoupit nějaké nové vybavení, ale můžu ho koupit někde cestou.“ Blonďák jen přikývnul, protože to bylo to jediné co dokázal. Ústa měl plné ramenu, takže by mu stejně Itachi nic nerozuměl. Proto se už Uchiha na nic neptal a čekal, až blonďák dojí.
„Jsi si opravdu jistý, že chceš se mnou odejít?“ ujišťoval se Uzumaki. Itachi se na něho a tónem, který nepřipouštěl námitky mu odpověděl:
„Tu noc jsem ti řekl jak to semnou je. Nic můj názor změnit nedokáže a ty to víš, tak se mě nepokoušej testovat!“ Mladý Uzumaki se usmál a řekl mu:
„No teda dobře. Už tě nechám. Zítra v sedm, bych chtěl vyrazit, abychom ušly nějaký ten kus cesty.“ Uchiha souhlasně přikývnul a odpověděl mu:
„Dobře v sedm budu čekat u hlavní brány. Koho jsi myslel těmi dvěma, co se k nám mají připojit?“ Blonďák se usmál a tajemně mu řekl:
„Vím o dvou lidech, kteří se tu ve vesnici cítí stejně jako ty. A když o nich mluvíme, tak to vypadá, že se tu co nevidět objeví.“ Itachi pochybně zakroutil hlavou, ale najedou ucítil dvě osoby se spoustou chakry, které se k nim blížili po silnici. Jak si jich všimli, tak přistoupili ke starému stánku a posadili se na volné židle vedle Naruta. Když si Itachi uvědomil kdo to je, tak se usmál. Tahle sestava se mu začínala líbit čím dál více. Muž sedící blíže k Narutovi byl Zabuza a druhý byl Haku. Všichni se pozdravili a blonďák se jich hned zeptal:
„Co vás sem přivádí?“ Starší z nich se usmál a odpověděl mu:
„Nedělej jako kdybys nevěděl! Víš jak se cítíme tady ve vesnici. Tenhle život pro nás není. Chceme cestovat a být u toho když se něco děje. Přijal by jsi nás do organizace Minato?“ Blonďák však zase jedl další porci, takže nebyl schopen odpovídat. Toho využil Haku a začal se za ně oba přimlouvat:
„Rozhodně se ti budeme hodit s tím co umíme. Utvoříme dobrý tým a uposlechneme každý tvůj rozkaz!“ Jakmile černovlasí mladík domluvil, tak už měl Naruto dojedenou další porci a řekl jim:
„Vím jistě, že se mi v organizaci budete hodit. Takže vás rád vezmu sebou. Zítra v sedm sraz u hlavní brány a půjdeme.“ Oba nově příchozí radostně přikývli a objednali si také ramen.
„Vy tři podstoupíte tvrdý trénink, aby jste se mohli plnit klidně i sami mise. Potřebuji, abychom v nutných případech dokázali ochránit více vesnic naráz a k tomu vás naučím odpovídající techniky.“ Všichni tři přikývli na znamení toho, že rozumí a dali si ještě další ramen, protože je to poslední na hodně dlouhou dobu. Když se nacpali k prasknutí, tak Naruto za všechny zaplatil a dali se na odchod. Po chvíli se rozdělili, protože si potřebovali zabalit potřebné věci. Blonďák šel automaticky ke svému starému bytu, ale uvědomil si, že ho přenechal svým rodičům a že teď má věci v hotelu. A tak vytvořil dva stínové klony a poslal je ať jdou balit. Sám pokračoval dál k bytu svých rodičů, aby se s nimi rozloučil a ještě si s nimi promluvil. Už stál před dveřmi a několikrát zaklepal na dveře. Jeho udivená matka ho pouštěla dovnitř. Přišel do kuchyně a našel tam i otce a tak si za ním sedl a počkal na mámu aby si s nimi taky sedla.
„Přišel jsem se s vámi rozloučit. Zítra v sedm opouštím Konohu,“ řekl jim nejnovější informaci. Matka smutně přikývla a řekla mu:
„Nechci, abys odešel, ale bohužel je to zákon našeho klanu. Ve tvé genetice je pojistka, která by ti vyřadila tvoji schopnost, kdybys tu zůstal. Aspoň já tu mohu zůstat s Minatem a dělat mu společnost.“ Naruto souhlasně pokýval hlavou, ale hned se zarazil a zeptal se:
„A jak to že se u tebe ta pojistka nezapne?“ Divil se. Kushina mu opět smutně odpověděla:
„Víš jednak se u mě neprojevila schopnost vytvářet techniky v takové síla a také nejsem muž. Ta pojistka je nastavená hlavně na mužské dědice.“ Mladý Uzumaki už chápal jak může jeho máma zůstávat ve vesnici. Chvíli přemýšlel a pak se zeptal:
„Nevíš kde je sídlo našeho klanu?“ Kushina se postavila a odběhla do vedlejšího pokoje. Odtamtud se ozýval šmátravý zvuk. Když ten zvuk přestal, tak Máma zase přicupitala zpátky a předala mu složený papír. Blonďák ho hned rozložil. Byla to mapa na které byla vyznačená poloha jejich sídla. Bylo kdesi uprostřed ničeho. Nikde v blízkosti žádná města. Ale co si taky mohl Naruto představovat, když nemohli být v žádné vesnici.
„Děkuji ti moc za tu mapu. Rozhodně bude užitečná,“ usmál se na Kushinu. Ta zavrtěla hlavou a řekla mu:
„Víš stejně bych ti ji předala, jakožto vůdci našeho klanu.“
V bytě svých rodičů Naruto zůstal až do rána. Neustále tam spolu probírali mnoho věcí. Od ninja technik, přes jejich sny po to kdo se Narutovi líbí. Prostě si užívali ten krátký čas, který jim jako rodině zbýval.

Byl další nádherný den, slunce už svítilo a zahřívalo vše živé. V Listové vesnici bylo pěkně rušno, nato kolik bylo hodin. Bylo za deset minut sedm, ale celá vesnice již byla na nohou. Všichni se nějak doslechli o tom, že Uzumaki odchází v sedm z jejich vesnice a chtěli se s ním rozloučit. Blonďák si toho rozruchu všimnul hned, jak vyšel ze svého hotelu. Na obou stranách cesty stály zástupy lidí a vykřikovali na něho hesla jako:
„Hodně štěstí našemu zachránci.“ Každý na něho volal něco jiného. Hodně ho to udivilo.
„Zajímalo by mě, kdo jim řekl, kdy budeme odcházet,“ pomyslel si mrzutě, ale nasadil úsměv a mával jim při cestě k hlavní bráně. Před bránou uviděl zbylé členy organizace Minato, jak na něho čekají, společně se všemi jeho blízkými. Hned k nim přistoupil zeptal se:
„Čí tohle byl zase pitomej nápad?“ Všichni se začali smát, když uviděli jeho výraz ve tváři.
„My jsme je k ničemu nenutili. Jen jsme jim řekli kdy budeš odcházet a oni všichni přišli, protože jsou vděční, že jsi je zachránil,“ řekla mu hned Sakura. Naruto jen kývl hlavou že tomu rozumí a rozloučil se s nimi se slovy:
„Jsem váš přítel a vždy budu. Neznamená, že když nebudu ve vesnici, tak že se už nikdy neuvidíme. Vždycky na vás všechny budu myslet. A brzy se určitě uvidíme!“ Jak to dořekl, tak se začal se všemi objímat a podávat si ruce. Po dalších patnácti minutách mohli konečně vyrazit vstříc novému dobrodružství.