Jeskyně 01

Než začnete číst...

Tahle povídka je výsledkem mé návštěvy Moravského krasu - přesněji řečeno, nepřístupných jeskyní
Ano, měla jsem špatnou náladu, když jsem to psala, a tak to odnesla moje oblíbená postava a oblíbený pár ^^

Kap. Z jednoho z výstupků ve skále sklouzla další kapka vody. Kap, kap, kap. Šustění křídel; jeden z mnoha netopýrů ukrývajících se ve výklenku se rozhodl změnit své stanoviště, proletět se studeným vzduchem, navštívit jiné netopýry. Je neuvěřitelné, jak se v černočerné tmě dokáže tak skvěle orientovat.
Kdesi ze země se ozvalo hluboké kašlání. Kromě okřídlených tvorečků tu ležela promrzlá dívka, dlouhé vlasy měla slepené vodou, oblečení nasáklé pomalu zasychajícím bahnem. Náhle celou jeskyni profoukl ledový vítr. Prach na zemi, který zatím nepodlehl síle špinavé vody a nerozpustil se, se rozletěl do všech stran.

Dívku probudila rostoucí zima, vítr nemilosrdně proklouzl i skrz její lehkou mikinu. Pomalu otevřela oči, zamžourala přímo před sebe. Ležela na boku, překvapilo ji, že nevidí žádnou stěnu, žádný nábytek, žádný zdroj světla. Převrátila hlavu na druhou stranu, tam se však také rozprostírala jen a jen temná tma. Odněkud shora zaslechla pískání, které se ozvěnou neslo všude kolem.
Strachem oči otevřela úplně.
„Ha-… Je – je tu někdo?!“ Zavolala do prostoru. Začala zrychleně dýchat. Podepřela se rukou o chladnou zem, v dlani cítila mokro. Sklopila pohled dolů. Nedohlédla ani na vlastní prsty.
Pohla nohou, narazila však do něčeho… měkkého. Ohlédla se směrem, kde tušila onen předmět. Natáhla se tam, kde měla před chvílí nohu. Začala předmět ohmatávat.
„Co… to…?“ Její dech začalo doprovázet vyděšené hekání, hruď se jí prudce zvedala. Nebyla to věc, ale člověk. Nevěděla, jestli je jeho tělo pokryto vodou nebo krví, nechtěla na to ani myslet. Nedýchal.
Srdceryvně vykřikla a odtáhla se od mrtvoly dál.
„P-pomoc!“ Zavolala zkusmo. Prudce otočila hlavou ze strany na stranu. Klekla si, cítila, jak její kalhoty ještě více promokají, cítila mazlavé bahno, jak se jí dostává do skoro roztrhaných tenisek.
„Pomozte mi! Prosím!“ Vykřikla znovu, pokusila se postavit. Odpovědí jí byla jen ozvěna vlastního hlasu: ‚Prosím – prosím – sím…‘
Nejistě udělala pár rychlých kroků dopředu, paže měla pro jistotu natažené před sebe.
„Je tu někdo?!“ Cítila, jak jí v očích štípou slzy beznaděje, „Ha-haló- áach!“ Vyjekla, když zakopla o jeden z kamenů a řítila se k zemi. Zírala do prázdna, netrvalo dlouho, na tváři si začaly razit cestičku slané potůčky.
„Prosím,“ zašeptala, „já jsem tady,“ prohrábla si rukou vlasy a rozplakala se naplno. Uběhlo několik dlouhých chvil, co jejím tělem otřásaly hlasité vzlyky. Nehodlala se však jen tak vzdát.
Nad ní prolétlo hejno pištějících netopýrů.
„He?!“ Zvedla rychle hlavu. „Co-?!“ pípla, její hlas slábnul. Vyškrábala se na všechny čtyři, rukama prohmatávala zem před sebou. Několikrát se jednou rukou zabořila hluboko do bahna nebo zajela do skuliny v povrchu. S každým dalším ‚krokem‘ jí kdesi v žaludku více a více tížil strach a nejistota. Na dlaních stále cítila obrysy obličeje člověka, který nyní ležel kus za ní. Nechtěla na to myslet, ale nedařilo se.
‚Jak jsem se sem dostala,‘ přemýšlela horečně, v hlavě měla ale prázdno, zdálo se jí, jako by se všechny její myšlenky seběhly do jednoho koutku a nahradilo je ohlušující ticho. Povídačky o tom, že si oči na takovou tmu přivyknou, se ukázaly jako nepravdivé.
Ruce už jí bolely od podpírání se a věčného šahání na více či méně ostré kamínky. Nemyslela na to, že její dech se stále odmítal uklidnit, srdce jí bušilo, jako by právě uběhla několik mil bez zastavení.
Narazila do stěny – sykla, ruku si přiložila na hlavu, která náraz schytala. Opatrně ji začala prohmatávat. Doslova se kolem ní proplazila, aby jí neunikla ani nejmenší skulina, kterou by se případně dalo prolézt. Nic. Tudy cesta nevedla.
„No - no tak,“ vzlykla, v duchu skálu prosila, aby se rozestoupila a ukázala jí cestu ven. Uvědomovala si však, že není v pohádce. Naposledy do stěny bouchla pěstí, nemělo to ale žádný větší efekt.
Opřela se o ni zády. Hlavu složila do dlaní. ‚Proč, proč jsem tady?‘ Zavřela oči, pokusila se vzpomenout si. Začala jí bolet hlava, ruce zaťala v pěsti.

„Hinato, pojď taky,“ smála se na ni blondýnka, „nemusíš pořád sedět doma,“ dodala.

„Ino…?“ Zamumlala skoro neslyšně, pak v ní ale hrklo. Neohrabaně se postavila „Ino, jsi tady?!“ Vykřikla do tmy. „Ino?!“ Natáhla ruku před sebe, snad doufala, že ji někdo chytí. Opět si uvědomila tu strašnou samotu, která jí bodala jako dýka. Jeskyní se znovu prodral ledový vítr, jako by přicházel odnikud a zároveň odevšad. Udělala krok zpátky, narazila do zdi. Svezla se po ní zpět na zem. Oblečení měla promoklé, třásla se zimou. Hřbetem ruky si otřela slzy z tváře.

„Omlouvám se, nechtěla jsem -“ běžela za Hyuugou ona blonďatá dívka, „Hino! Počkej!“

„Ale chtěla,“ rozvzlykala se znovu Hinata. Ino moc dobře věděla, že ona Naruta miluje už od malička. Jak se mohla tak najednou začít rozplývat nad tím, jak jim to se Sakurou sluší, že by u něj stejně žádná nula neměla šanci. Jako by ji v tu chvíli někdo do srdce vrazil otrávený šíp.
Tahle vzpomínka tmavovlásku nachvilku odvedla daleko od toho, kde to vlastně je. Dál už se nepokoušela si vzpomenout. Bála se, co všechno by ještě mohla vyvolat napovrch. Nějakou dobu jen seděla, třásla se, doufala, že tohle je jen odporná noční můra, kterých měla v posledních dnech plno.
Silou vůle se přinutila opět si stoupnout. Přidržovala se stěny, zarývala do ní prsty a chytala se každého výklenku. Připadala si, jako by balancovala na okraji propasti, strach jí ještě víc znemožňoval plně se soustředit. Postupovala doslova po centimetrech.
Ze škvíry nad ní něco dlouze zapištělo a následně vyletělo ven, těsně před jejím obličejem. Neviděla to, jen cítila, jak se jí cosi otřelo o nos. Překvapením vykřikla a klesla na kolena. Myslela, že se tu motá snad několik hodin. Slzy jí pomalu docházely, zhluboka dýchala. Věděla, že dalším panikařením by ničemu nepomohla. Ale copak šlo zůstat v klidu, když je sama na neznámém místě, ve tmě nedohlédne ani na píď a někde poblíž leží mrtvý člověk?
‚Mo-možná, že…‘
Pomalu si lehla. Nahmatala pod sebou měkké bahno. Přestala myslet na to, kolik se v něm může skrývat bakterií, v tuhle chvíli pro ni bylo nejdůležitější najít východ. Byla ale příliš vyčerpaná. Chtěla si alespoň chvíli odpočinout, zavřít oči, ale stres jí to nedovolil.
Ležela a poslouchala svůj nepravidelný dech. ‚Pomozte mi někdo,‘ zaprosila v duchu potom, co se ještě více roztřásla. Cítila, jak všechno její oblečení čím dál tím víc těžkne. Přimhouřila víčka.

Utírala si z tváří téměř zaschlé slzy. ‚Co teď budu dělat?‘ Přemítala, když si sedala na ztrouchnivělý pařez. Odhrnula si vlasy z obličeje za ucho, sledovala dvě hrající si veverky. Zaslechla za sebou kroky, rychle se otočila.
„Naruto-kun?“ Zašeptala s nadějí v hlase. Nikdo tam nestál.
S povzdechem se otočila zpět. ‚Něco se mi zdálo,‘ smutně se zadívala na zem. Postavila se, udělala krok vpřed…
Vlasy jí vlály kolem těla, do tváře jí šlehal studený vítr. Padala. A pak… tma.

Bleskurychle otevřela oči. Hlasitě dýchala a třásla se zimou. ‚Teď tu nesmím usnout, musím najít cestu pryč odsud,‘ nařídila si roztřeseně. Nejistě si klekla, rukama opět začala nejistě prohmatávat cestu před sebou.
V dáli zaslechla kašlání. Všechny smysly jí okamžitě zbystřily, zastavila se v půlce pohybu. Kašlání neustávalo, ale zdálo se, že se čím dál tím víc přibližuje. Dech se jí opět zrychlil. Začala se zběsile otáčet ze strany na stranu, aby zjistila, odkud to přichází.
„K-kdo… Je tu ně-někdo?“ Zavolala roztřeseně. Kroky ustaly. „Kdo je tady?“ Zavolala tentokrát zřetelněji, ruka, natažená dopředu, se jí třásla.
„Kdo jsi?“ Ozvalo se z místa, kde před chvílí slyšela kašel. Hlas jí byl povědomý. Polkla.
„Hina-ta… Hinata Hyuuga,“ zašeptala nejistě, srdce se jí rozbušilo ještě divočeji, věděla, že není sama, netušila však, jestli se má hned začít radovat nebo se obávat nejhoršího. Přece jen stále nevěděla, jak člověk ležící pár desítek metrů od ní, zemřel.
Slyšela, jak si postava, se kterou právě rozmlouvala, oddechla.
„Zůstaň, kde jsi, Hinato,“ zavolal na ní mužský hlas, znovu se začal pomalu přibližovat. Dotyčný se zjevně také bál, kam šlápne, stejně jako ona očividně netušil, kde je.
„Mluv – mluv na mě, jinak tě nenajdu,“ požádal jí. Hinata konečně stáhla nataženou ruku, otočila se směrem, kde tušila chlapce.
„Jak ses – jak ses sem dostal?“ Promluvila nejistě. Ruce nervózně stiskla v pěsti, „Je tu ještě někdo?“ Věděla, že už musí být velmi blízko, „A, kdo… kdo vlastně jsi?“ Vychrlila třesoucím se hlasem.
V tom jí někdo položil ruku na rameno. Hinata překvapením zapomněla vykřiknout, dýchat, ztuhla.
„To nic, to nic,“ začal jí neznámý uklidňovat, „Hin, je to d-dobrý, to jsem já,“ kleknul si k ní, pohladil jí po vlasech.
„He- ty -“ zamrkala překvapeně. Teď věděla, proč jí byl ten hlas tak povědomý. „Sasuke-kun?“ Zašeptala, otočila se k němu.
„Přesně tak,“ v jeho hlase slyšela, že se mu ulevilo, stáhl svou ruku zpátky, „jak ses sem dostala ty?“
„Vlastně – vlastně – já,“ zapřemýšlela, „asi jsem sem spadla, potom už si pamatuji jenom, jak jsem se probudila, a vedle mě byl – byl -“ znovu se roztřásla, „Sasuke-kun, je tam – je mrtvola,“ zašeptala naléhavě a vyděšeně zároveň. V Uchihovi hrklo.
„Mr-mrtvola? Tady?“ Zeptal se tiše, jako by doufal, že se přeslechl. Hinata roztřeseně přikývla. Sasuke ji sice neviděl, ale podle tónu jejího hlasu si byl jistý, že nelže.
„Zatraceně… musíme rychle pryč, v tuhle dobu to v jeskyních bývá hodně nebezpečný,“ oznámil jí. Mluvil pravdu, byl konec mimořádně studeného podzimu, čas, kdy se divoká zvěř z okolí stahuje a ukládá k zimnímu spánku.
„Do-dobře,“ kývla, natáhla k němu ruku, poslepu našmátrala jeho rukáv, „nesmíme se rozdělit,“ zašeptala. Sasuke slyšel úlevný podtón v jejím hlase, byla ráda, že konečně není sama, že je s někým, kdo jí konečně pomůže.
Chytil se jí, společně se postavili.
„Tak, kudy teď?“ Zeptal se.
„Podél stěny,“ navrhla okamžitě. Stěna pro ni byla jediná jistota, že se nemotá v kruhu. Šla druhá, mohla si tedy dovolit mít skloněnou hlavu, doufala totiž, že se tak vyhne náletu hejna netopýrů do jejích slepených vlasů.