Co dokáže láska?, část XIX.: Ante portam inferam

Stále s ustaraným pohledem v očích, který se mísil s uraženou pýchou. Uraženou pýchou, kterou nasadí žena, která se stydí za činy jejího manžela. A Itachi si byl jistý, že není daleko od pravdy.

Tatanari kráčela bitevním polem směrem k Itachimu. Zalekla se chladného a neústupného výrazu v jeho tváři, neustoupila však a nyní šla s pokusem nasadit stejný obličej jako on, což se jí nevedlo. Vytrvale ale šla a jakmile stanula před ním, zlostně se mu zahleděla do tváře.
„Itachi,“ Její hlas byl i přes bitevní vřavu jasný a dostatečně hlasitý.
Itachi si sundal ANBU masku a třímal ji v pravé ruce. „Tatanari.“ Byli od sebe vzdáleni asi na dvacet centimetrů a Itachi na ni nyní hleděl trochu zpatra. Připadala mu jako nějaká řecká vládkyně, ne-li...
Plesk. „...au.“ hlesl.
„Obyčejně by následovala facka mně. Proč nyní ne?“ otázala se, stále se trochu oddalujíc od jeho volné ruky.
„Asi sis vychytala dobrou chvíli,“ pousmál se. Počkat – pousmál?!
„Itachi, co se tady děje?“ Tatanari začala panikařit. Srdce se jí vylekáním rozbušilo a hrozilo, že si probuší cestu ven. Stále si však zachovala chladný tón hlasu.

„Hodně věcí.“ Protože se nechtěl více ponížit, nechal ta slova volně doznít. Naprázdno polkl a uvažoval. Moudře a dlouze zvažoval, jak s následjícími slovy naložit. Zvedl bradu a otočil hlavu trochu doprava. Svraštěl obočí a vyčkával.

Sevřela rty a polkla. Co se tady děje? Itachi se nikdy nechoval tak, jako nyní. Něco skrýval. Něco před ní tajil a ona musí vědět co. Prostě musí!
„Itachi, co –“ Ztuhla uprostřed pohybu a věty, když sebou Itachi nepřirozeně škubnul a v očích, do kterých hleděla, se na malou chvíli objevil šok.

Itachi se přerývaně nadechl. Cítil, jak ho pomalu, pomaličku opouštějí síly a schopnost moudře smýšlet, jako doposud. Omezil se proto jen na to, co bylo před ním. Na Tatanari. Na to, co jí chce sdělit, než ho kunai v jeho zádech zabije úplně.

Tatanari zděšeně hleděla na vyčnívající špičku kunaie z Itachiho hrudi a do očí se jí, chtě nechtě, hrnuly slzy. To není možné, vzdorovala její mysl realitě. Itachi, vždy silný, silnější, než kdy byla ona, nemůže být poražen tak snadno. Udělala krok k němu a prohlížela si rozsah škod.

„Tatanari...“ řekl více ochraptělým hlasem, než měl v úmyslu. Po jazyku mu stékala první, osamělá krůpěj krve. Uchopil její tvář do svých dlaní a donutil ji tak, aby mu hleděla přímo do očí, dřív i až zemře. Mezi hltavými nádechy a výdechy vždy udělal krátkou přestávku, aby ulevil bolesti, kterou dýchání způsobovalo. „Poslouchej... Poslouchej mě. Chci, abys slyšela, co ti teď chci říct.“

Nevěřícně mu hleděla do očí a svítalo jí. Poznala, že vlastně, celou dobu, už od samého počátku...
Skoro tomu nemohla uvěřit. Toužila mu ulevit, aby to moc nebolelo, vzít celou bolest na sebe, umřít místo něj... Tak moc ho milovala.
„Já tě poslouchám, Itachi. Mluv, než ti dojde písek v přesýpacích hodinách.“ Prstem se dotkla jeho rtů a zpozorovala, jak se z jeho rtů řine malá kapička krve.

Když byla tak blízko u něj a dotýkala se jeho rtů, Itachi zatoužil ji políbit. Zatoužil žít po jejím boku, společně s jejím dítětem. Zatoužil vše vrátit zpět na začátek.
„Miluji tě, Tatanari.“ Bez dalších slov nechal kapičku krve z jeho rtů dopadnout mezi další, které na zemi spadly z těl vojáků, objal ji a políbil.

Poddala se omamnému pocitu jeho žhavých rtů na svých a využila ho, jak nejvíc mohla. Do očí se jí, nyní už bez hranic, vhrnuly slzy jako velká voda, když ucítila, jak Itachiho rty chabnou a necitliví. Jak jeho tělo pomalu těžkne v jejích rukou a ztrácí život.
„Itachi...“ špitla naposledy a s mokrýma tvářema poklekla na kolena s jeho bezvládným tělem, co mělo stále ten úsměv na rtech, ten, jaký ještě neviděla...

Cítil, jak ho opouštějí síly, viděl čím dál více rozmazaně a ostře a jasně z toho pohledu vystupovala ona... Natáhl ruku, aby se dotkl jejího břicha... jeho budoucího dítěte. Ale ruce ho už neposlouchaly, tak jak měly. Pravá ruka se chabě zvedla a bezvládně přistála na jejím lůně. Jako by... Jako by cítil to něco, co se tam hýbalo, i když nebylo co cítit. Ruce, hlava i smysly ho mátly, on nevnímal stále víc... Cítil, jak odchází... Cítil, jak ho něco táhne do temnoty, která mu poskytne věčnou útěchu... Cítil, jak umírá.

„To ne... Itachi...! To ne... Neodcházej!“ Tiskla si jeho ruku k jejímu břichu a z očí jí kapaly slzy na jeho zbroj. Zrak se jí mlžil, ale pořád viděla ten jeho úsměv... Ten úsměv, který ho měl doprovázet až k branám samotného Pekla...

Chtěl se naposledy dotknout její tváře, pohladit ji a ujistit, že všechno bude v pořádku. Že se svět nezhroutí jen proto, že jeho trefil nějaký zbloudilý kunai. Že umírá jen náhodou, jako oběť války. Že přežije a vychová syna či dceru, to už je jedno. Že dítě bude kráčet v jejích šlépějích, ne v jeho.
Tolik toho chtěl říct, ale nezmohl se na to. Neměl už dost síly, aby jí to pověděl. Aby ji uklidnil. Zklamal sám sebe. Naposledy.
Obraz před jeho očima tmavnul a tmavnul a on využil i poslední jiskřičku života, která mu při pomyšlení na dítě zableskla, aby obrátil svou ruku a sevřel tu její, křečovitou. Pak, s úlevou a konečným odloučením jeho zrak vymizel a on odešel, odešel k branám pekelným.
Vím, že každý umírá sám, ale... Já, já jsem vyjímka. Jen já cítil v posledních okamžicích života ruku své milé a svého dítěte, jen já poté ucítil ruce ďáblů na mých pažích, jak mne táhnou pod zem od mé uplakané lásky. Jsem si jist, že i mé dítě by plakalo. Nechci odcházet, nyní, když jsem se sprostil těch slov, co se mi klíčily na jazyku už od počátku. Až nyní jsem si uvědomil, jak jsou si s Shigashu podobné. Až nyní.