Co dokáže láska?, část XVII.: Co bylo, je a bude

Kdybyste věděla, má paní... Kdybyste si uvědomila. Zavřela oči a z levé strany na ni zafoukal příjemný závan větru. Vše není tak, jak se zdá... A když se to čeká nejméně, vyjde to na povrch.

Otče... Matko... Sestro... Proč jste mi to udělali? Proč jste mne zde zanechali napospas osudu, s osudem mým i ostatních ve vlastních rukou? Proč jste na mne naložili takové břemeno? Seděla na židli a přemýšlela. Nad tím, co se stalo, děje a stát nejspíše má. Zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. nenáviděla tu vůni dřeva, které panovalo v celé Itachiho pevnosti.
Co asi teď dělá? pomyslela si. Shlíží právě na válku pod ním? Nebo snad také sedí ve tmě a přemýšlí nad svou minulostí a přítomností? Či se zabývá tím, co bude? Odfrkla si. Itachi byl možná introvert, ale kdyby se měl zaobírat tím, co udělal, zastraší tak ducha v sobě. Tak jako každý tyran. Dělá instinktivní a upřímné věci, které ho napadnou, žádný však není tak odvážný, aby se postavil minulosti čelem a prožil si události ještě jednou. Ano, to je Itachi. Nenávistně hleděla před sebe do tmy.
Dost o něm. Měla... měla bych si dát dohromady věci, které jsem prozkoumáním Itachiho i své minulosti nasbírala. Ano, to bude moudré.
Vše začalo Shigashinou smrtí, po které následovalo zhroucení jejího otce. Dokázala si živě představit plačícího starého muže na kolenou nad svou dcerou, která bez mrknutí ani pohybu sleduje strop.
Kousla se do spodního rtu a zavřela oči.
Několik let její matka snášela to břemeno, to pomyšlení, že nevěnovala své prvorozené dceři pozornost, a zabila se, čehož jediným svědkem byla její věrná služebná. Už nesnesla slýchat věčné výčitky od krále, který celou vinu svalil na ni a na Tatanari.
Tou dobou Itachi již střádal plány a jen čekal, až... Moment. Itachi byl příslušníkem zločinecké organizace. Jak mohl vystavět hrad? Leda že by... Mimoděk se jí vybavil Itachi klečící na jednom koleni před královským trůnem. Zalapala po dechu. Takže Itachi mého otce požádal, aby... aby... Dávalo to smysl. Otec, naplněn vztekem vůči nevinné Tatanari, se spolčil s Akatsuki a domluvil se s jeho podlým velitelem na dohodě. Velitel, něvědě o králově zášti a zlém záměru, vybral Sasoriho. Itachi prchl z organizace a nechal vystavět hrad, protože cítil svou příležitost, jak se pomstít. Poté se připlížil k Akatsuki, zavraždil Sasoriho, oznámil to veliteli jako špatnou a smutnou zprávu a dosadil se do jeho pozice. Namluvil všem, že ví, kam jít, a odešel. Tedy, unesl Tatanari a vzal ji k sobě do hradu. Pak se stalo těch mnoho věcí, které si už Tatanari pamatovala až příliš dobře – započala válka, otěhotněla a málem se zbláznila.
Je neskutečné, jak někoho dokáže vyburcovat ztráta lásky, blesklo jí hlavou. Pousmála se. Miloval ji asi hodně... Moji sestru. Vzpomněla si na zaprášenou fotku, kterou jako dítě třímala. S jakou něhou jí královna fotku vytrhla a jaký žal se objevil v jejích očích... To vše se jí zobrazilo, jako by to viděla před sebou nyní.
Vstala a přešla k oknu zataženému tlustými sametovými závěsy. Byly černé jako noc, prošívané stříbrnou nití. Na chvíli zavřela oči a užívala si jejich hebkosti, tomu pohlazení látky... A hlavou jí bleskla otázka dřív, než ji stačila zarazit.
Cítí ke mně Itachi něco jiného než nenávist?
Šokována vlastní myslí se přestala otírat o sametové závěsy a strnula. Proč se zabývala takovými myšlenkami? Sice se jí rychleji rozbušilo a ona se proti své vůli zapýřila. Pak se zhluboka nadechla a vydechla, odhrnula závěs. Strnula znovu.
Itachi byl oblečen v kožené černé zbroji, v ruce mu blýskalo a prskalo chidori a bojoval pod Tatanariiným oknem o svůj život.