Jen normální holka - 7.Procházka

Tak poslušně hlásím, že jsem se zase vrátila do anime-světa. Díky anime-festu, kde jsem zažila tolik zábavy a dozvěděla se tolik nových věcí, až jsem si uvědomila, že bez anime nedokážu být a chci pokračovat v povídkách. Tahle kapitolka je na ukázku... Myslíte si, že jsem udělala dobře?

„Už jste se spřátelili?“ zeptal se jich Pein po večeři, když jen tak seděli v kuchyni a znuděně se dívali kolem.
Sourozenci se na sebe podívali a zavrtěli hlavami.
„Budeš to s námi mít těžké,“ usmála se sladce Ant.
„Kde máš svůj plášť?“ optala se jí zvědavě a mírně dotčeně Konan.
„Někde v pokoji. Šetřím si ho na mise,“ odpověděla popravdě Ant a Konan kývla hlavou.
„Zítra budete oba trénovat. A my se budeme dívat,“ řekl Deidara a ukázal na sebe a Sasoriho, který naštvaně přikývl.
„Máte misi. V Kamenné. Půjdou tam Sasori a Deidara,“ namítl Pein.
„Jdi s tím někam. Zase mise,“ odfrkl si Deidara.
„Buď zticha. A běžte už oba spát. Zítra vyrážíte už v pět ráno,“ nařídil jim Pein a oni se s brbláním zvedli a šli spát.
„Já chci taky misi,“ povzdechla si Ant.
„Ne. Dokud nezačneš trénovat s Itachim, tak nic nebude,“ odsekl Pein.
„Ale já nechtěla misi s Itachim. Já chci sólo misi!“ prohlásila naštvaně Ant.
„Tak to v žádném případě!“ opáčili zároveň Itachi s Peinem. Itachi dotčeně a Pein se strachem v hlase.
„Grrr,“ naštvala se Ant a odešla z místnosti. Chtěla nějaké vzrůšo. Ale s jejich přístupem bylo hodně daleko.
Opustila i dům a pohodlně se usadila na střeše. Střechy milovala. Byla tam sama a mohla v klidu přemýšlet. I dnes nechala svou mysl volně plynout.
„Už tu sedíš a nehýbeš se celé dvě hodiny. Stalo se něco?“ optala se jí Konan, který ji starostlivě sledovala.
„Nic. Jen jsem potřebovala přemýšlet. Neříkej nikomu, že miluju střechy,“ mrkla Ant na ženu, která kývla a usmála se.
„Naštvali tě?“ zajímalo Konan.
„Chápu je. Neznají má jutsu. A možná se o mě i bojí,“ uchichtla se Ant. Hlavně u Itachiho to považovala za nepravděpodobné.
„Určitě se bojí. Teď ale pojďme dovnitř. Itachi je přísný učitel a už je dávno po půlnoci,“ podotkla Konan a vstala.
„Tak jdeme,“ souhlasila Antisha a společně šly dovnitř. Konan zamířila do druhého patra, kde měla pokoj s Peinem, zatímco Ant se vydala do pokoje svého bratra.
Čekala, že už bude dávno spát, ale on si místo toho brousil kunaie.
„Seš fakt praštěnej,“ usmála se na něj Ant a vzala si pyžamo. Pak se vydala do sprchy, kde se srazila se Zetsuem, jež tam měl taky namířeno.
„Dáma má přednost,“ usmál se na ni a pustil ji před sebe.
„Díky,“ odvětila Ant a z úcty k němu si pohnula.
„Někdy tě něco naučíme,“ řekl Zetsu, když ho míjela. Čekal totiž, že tam bude stát do rána a ne jen deset minut. Byl příjemně překvapen.
„Bude mi ctí,“ odvětila Ant a šla do pokoje. Itachi pořád klečel na zemi u své postele a něco leštil.
„Nehodláš jít spát?“ zeptala se ho Ant, když si česala vlasy a seděla na posteli, takže na něj viděla. Konečně zvedl hlavu a prohlédl si ji. Musel uznat, že je jeho malá sestřička krásná. Ale jeho moc nepřitahovala. I když na sobě měla jen tenkou světle zelenou noční košili.
„Zatím ne,“ odpověděl Itachi a vrátil se ke své práci.
Antisha si povzdychla a popadla do ruky svůj batoh. Její katany potřebovaly vyleštit.
„Ty jsou tvoje?“ podivil se Itachi, když uviděl její dvě ANBU katany.
„Jo. Ale měla jsem lepší,“ posteskla si Ant a začala zbraně leštit hadrem namočeným v jejím speciálním jedu. Ona jediná na něj byla imunní a při doteku se jí nic nestalo.
„Lepší?! Konoha nemá lepší zbraně,“ odvětil překvapeně Itachi.
„Měla jsem je z Hvězdné vesnice. Ale zabavila mi je Tsunade,“ prozradila Ant.
„Proč?“ nechápal Itachi.
„Měla jsem jít na misi. Zavolala si mě do kanclu a poručila sundat si plášť. Když uviděla můj minimalistický arzenál, co jsem na sobě měla, tak málem omdlela a polovinu věcí mi vzala. Mou nejlepší katanu a tak podobně. Při další misi zrovna tak. Málem jsem ji zabila. Ale znepřátelení Konohy nebyl můj cíl,“ vysvětlila mu to ve zkratce Ant.
„Pak jsi s tím zbytkem šla na misi?“ zajímalo Itachiho.
„Jasně, že ne. Stavila jsem se u sebe doma a nabrala si toho dvakrát tolik,“ usmála se Ant a katanu si dala pod polštář. Do ruky si vzala kunai a uložila se ke spánku.
„Tady ti nikdo neublíží,“ řekl Itachi, když to viděl.
„Bez toho neusnu. Tuhle úchylku mám už od doby v Akatsuki,“ odsekla Ant a zhasla svou lampičku. Itachi ji napodobil a také ulehnul.
„Dobrou noc,“ popřál své mladší sestřičce Itachi. Podivila se nad jeho chováním.
„Dobře se vyspi,“ opáčila Ant a hned usnula. V Kisameho posteli se jí spalo skvěle.
Ráno se probudila už o půl páté a hned vyskočila z postele. Itachiho nechala spát a zamířila do koupelny. Umyla se, oblékla si své světle zelené šaty, hodila na sebe modrý plášť a vrátila se do pokoje. Tam se ověsila zbraněmi (měla je místo šperků) a vydala se do kuchyně.
„Dobré ráno,“ pozdravila Sasoriho a Deidaru, když konečně dorazili na snídani.
„Zaspali jsme?“ podivil se Sasori.
„Ne. Já vstala jako normálně,“ odvětila Ant a oni si oddechli a přisedli si k ní.
„Jak můžeš vstávat tak brzo?“ nechápal Deidara a zívl.
„Vždycky tak vstávám. Je to nejlepší. Můžu vás doprovodit až k vesnici?“ zajímalo Antishu a hodila na ně psí pohled.
„Ne,“ rázně její návrh zamítl Sasori už se s ní o tom dál nebavil.
„Slibuju, že tam s vámi nepůjdu. Jen si vyjdeme na takovou malou procházku k vesnici,“ slibovala Ant.
„Nebudeš stačit našemu tempu,“ namítl vítězně Deidara.
„A když se o to pokusím?“
„Prostě ne.“
„Budu vám stačit!“
„Nebudeš.“
„Prosím.“
„Ne.“
„Tak já tam půjdu bez vás.“
„V žádném případě.“
„Tak mě vemte sebou!“
„Budeme mít misi. Nemůžeme se o tebe starat.“
„Ale to po vás nikdo nechce.“
„Řekl jsem ne.“
„Ale já tě budu otravovat dokud neřekneš ano.“
„Ne.“
„Jo.“
„Ne.“
„Jo.“
„Ne.“
„Jo.“
„Ne.“
„Jo.“
„Mistře Sasori, pomoc!“ povzdechl si Deidara.
„Budeš nám stačit?“ optal se Sasori unaveně Ant.
„Jasně, že jo. A hned jak tam dorazíme, tak sama odejdu a nebudu vám dělat dusno. Prostě se v klidu vrátím.“
„Ale vezmeš si na sebe plášť Akatsuki,“ prohlásil Deidara.
„Jasně a při zpáteční cestě mě někdo s radostí zajme. Ne, vezmu si tenhle plášť a bude to!“ odsekla Ant.
„Tak dobře. Ale budeš opatrná a kdyby se udál boj, tak nebudeš zbytečně riskovat a hned se sem vrátíš!“ prohlásil Sasori rozhodně.
„Ale to vám nemůžu slíbit. Budu se vás snažit zachránit,“ opáčila Antisha pevným hlasem.
„Nebudeš. My se umíme bránit. Jestli ale nepřistoupíš na naše požadavky, můžeš se s výletem rozloučit,“ prohlásil Sasori.
„Dobrá. Slibuji, že při jakékoli známce boje se vrátím domů. Ale teď už půjdeme!“ vyskočila nadšeně na nohy Ant a oba muži ji pomalu následovali. Věděli, že jestli se něco stane, tak si to odnesou oni.
Když byli všichni tři před domem, tak okamžitě vyběhli. A k Sasoriho i Deidarově údivu nabrala Ant větší rychlost, než na jakou se zmohli oni.
„Tak co stačím vám?! Nebo vy spíš stačíte mně?“ posmívala se jim, když kolem nich obíhala kolečka a oni nestíhali.
„Neprovokuj a běž,“ křikl na ni Sasori a ona tedy běžela dál. Opět spirálovitě oběhli dům, a pak se vydali po cestě do vesnice.
Už tam skoro byli, ale najednou se před ně zasekl do stromu Shuriken. Byli v lese, ale nyní raději vyběhli na louku a postavili se do útočné pozice.
„Proč jsme je neslyšeli?“ nechápal Sasori, zatímco Deidara nařídil Antishi: „Zmizni. Něco jsi slíbila.“
„Mluvilo se tam jen o známkách boje. A tohle nebude boj ani na jedinou sekundu. Je to jediná skupina genninů z Listové, které velí jedna má známá. Má účinné jutsu, takže se braňte. Ale pokud se vám dostane do hlavy, tak ostatní musí zaútočit na její tělo. Ty malé zmákneme jediným pohybem ruky,“ prohlásila Ant.
„Proč jsi nám nic neřekla?“ nechápal Deidara.
„Nejsou tak schopní, aby se to dalo považovat za přímé ohrožení vaší mise. Klidně je zmáknu sama, ale vy mě tady samotnou nenecháte, a tak jsem vám osvětlila svůj plán. Nikdo jiný tady není,“ odsekla Antisha.
„Takže musíme ji vyprovokovat k tomu, aby použila to svoje jutsu. Pak vezmem její tělo a budeme ji vydírat. A nakonec ji zabijeme,“ řekl ve zkratce Deidara a skolil jednoho gennina. Ant uslyšela vzlyk. Rychle se otočila a malou dívenku jen omráčila. Nechtěla zatím zabíjet nevinné. To chtěla dělat, až jí nezbude nic jiného.
Pak se najednou cítila divně. Nad jejím tělem převzala vládu cizí mysl. Ino chtěla něco říct, ale Ant jí to nedovolila a jednu zezadu vrazila Deidarovi. Sasori se na ni podíval a hned se rozeběhl k tělu, jež bezvládně leželo v nedalekém křoví. Popadl tělo mladé ženy a pod krk jí dal kunai. Pak se vrátil na louku, kde si stoupl před Ant.
„Propusť mou přítelkyni a nic se ti nestane,“ prohlásil mistr loutkář.
„V žádném případě,“ odsekla Ino Antiiným hlasem.
„Ani tomuhle malému spratkovi se nic nestane,“ podotkl Deidara, který držel malého hnědovlasého chlapce, který sebou cukal a snažil se mu uniknout.
„Dobře,“ povzdechla Ino. Věděla, že tihle lidé by neváhali a zabili ho. Vrátila se tedy do svého těla. Ale to už byl chlapec mrtvý a ji držel pod krkem Sasori.
„Zdrželi jste se. Omračte ji a vydejte se na misi. Život po tomhle fiasku pro ni bude horší než smrt,“ prohlásila Ant rozhodně.
„Já ji zabiju jedinou ranou,“ prohlásil Sasori. Ant zaplavila touha kamarádku zachránit.
„Neplýtvej chakrou a jděte. Mohla upozornit hlídky,“ odsekla Ant. Kývli a utekli do vesnice. Ant poklekla k tělu blondýnky, která se třásla. Bála se jí.
„Dřív jsi bývala statečná,“ podotkla Ant a pomohla jí na nohy.
„Kdo jsi?“ nechápala Ino.
„To je teď jedno. Ta dívka je živá. Jenom jsem ji omráčila. Vrať se do vesnice,“ vyzvala ji Ant.
„Kdo jsi?! Někoho mi připomínáš…“ zamyslela se Ino. Ant v duchu zaklela a jedinou ránou do zátylku ji omráčila. Pak se vydala na cestu zpět do domu Akatsuki.
Bylo skoro poledne, když se Antisha vrátila. A jakmile otevřela dveře, tak věděla, že má problém.
„Kde jsi byla?“ zařval na ni hystericky Pein a ostatní se uklidnili.
„Doprovázela jsem Sasoriho a Deidaru na misi,“ odpověděla Antisha nevinně.
„Na misi?! Víš, co všechno se ti mohlo stát?“ odsekl Pein.
„Jo. A jim taky. Zachránila jsem jim život, tak tady na mě neřvi, dědo. Kdybych tam nebyla, tak bys teď byl bez dvou ninjů, protože by je vyřídila trojice geninů s kunoichi chuuninem!“ prohlásila naštvaně Ant. Pein se trochu uklidnil.
„Je by nikdy žádná taková banalita nevyřídila,“ namítl Kakuzu.
„Ale to by je museli slyšet a znát jejich slabosti,“ řekla Antisha.
„Oni je neslyšeli?“ nechápavě si ji měřil Zetsu, který to celé sledoval.
„Ne. Myslím si, že na nás vyslali několikanásobné genjutsu,“ opáčila Ant.
„Takže proto. Tak v tom případě se jdeme naobědvat,“ prohlásila Konan a všichni šli do kuchyně. Tam si pochutnali na nudlích.