Co dokáže láska?, část XV.: Z matky na dceru

„Co se děje, můj pane?“ ozval se nesmělý, tichý a vlezlý hlas. Byl to ženský hlas.
„Myslím, že problém. Mám ten pocit, Garuhi... Že je z Tatanari šílenec.“

Toho dne pršelo. Chladný déšť smýval krev z bitevního pole, vojáci ho vítali s otevřenou náručí.
Jak dlouho už vlastně válka trvá? Dny, hodiny, či už měsíce? Tatanari se zahleděla na své břicho a poté kolem sebe. V sídle byla ohromná tma, skoro nebylo možné určit den od noci.
Od doby, kdy se dozvěděla, že je těhotná, mohl uběhnout tak týden. Maximálně. Z toho pomyšlení, jak moc se čas v sídle táhne, se jí zvedl žaludek. A nejen v obrazném slova smyslu, čemuž přispělo také její těhotenství. Byla to krátká doba, a přesto tak dlouhá. Tatanari vstala.
Na sobě měla nové, bílé šaty, které jí přinesla ta služka. Ta podivná služka, která jí oznámila, že od nynějška po nějakou dobu bude muset Tatanari následovat. S nějvětší pravděpodobností již Garuhi, jak se jí představila, čeká před její komnatou a čeká, až jí bude moci sčesat vlasy a nalíčit její ztrhaný obličej. Nepamatovala si, jak dlouho toto nikdo neudělal, ale věděla, že to nebyl nikdo od doby její večeře s Itachim. Zhluboka se nadechla, uhladila si pečlivě založené bílé šaty do pravidelných úzkých pruhů a vyšla Garuhi vstříc.
Garuhi ji vzala do malé místnosti s velkým, zdobeným zrdcadlem s krásně vytesaným stolem z mahagonu. Usedla na židli proti němu a nechala Garuhi, aby jí natočila dva pruhy vlasů vepředu do loken a ostatní uhladila. Také jí nalíčila černě oči a rty zvýraznila. Poté nechala slavnostně Tatanari vstát a znovu ji vedla chodbou.
„Kam jdeme?“ zeptala se.
„Do zahrady, má paní.“ Garuhi vesele kráčela vpřed, zatímco Tatanari ji následovala jako tichý a temný stín.
V zahradě si Garuhi sedla na bílou lavici a pokynula Tatanari, aby udělala totéž. Usedla a několik minut se v zahradě rozhostilo ticho.
Tatanari si celou dobu prohlížela Garuhi, která se zaujatě rozhlížela po zahradě, jako by ji v životě neviděla. Hleděla na motýly s neskrývaným nadšením, na květiny s obdivem a nakonec i na nebesa, na něž se chvíli dívala i posmutněle. Tatanari pálila na jazyku otázka, stále ji formulovala a promýšlela, až její zvědavost dosáhla vrcholu, polkla a zeptala se: „Tak a teď upřímně – proč tě Itachi poslal?“
Garuhi chvíli pozorně sledovala květiny nedaleko lavičky, na které seděly, a teprve pak odpověděla.
„Můj pán mě poslal, abych zjistila, jste-li opravdu blázen, jak se domnívá.“
Tatanari odvrátila pohled od Garuhi a uchechtla se. „Jak se domnívá. Jediné, co chci, je ukázat mu, že je čas, abych vše vzala do vlastních rukou, nyní, když jsem vládkyně, když mám velet armádě proti jeho, když mám šanci dokázat, že mu nepatřím!“ Během svého proslovu vstala a přednášela to jako triumfální řeč. Garuhi ji sledovala s očima plnýma chytrého uvědomění. „Chápeš to? Konečně se mohu vymknout jeho kontrole, ukázat, že nejsem tak bezmocná, jak smýšlí. Že se dokážu vzepřít, získat vědomosti, obrátit proti němu jeho vojsko a uchránit své dítě. Já -“
„Má paní,“ skočila jí do řeči Garuhi, „omlouvám se, že vás přerušuji, však mám něco, co... co bych... měla říci.“ Tatanari spustila ruku podél těla, nadzvedla si lem svých šatů a znovu se usadila vedle Garuhi.
„Poslouchám.“ promluvila tiše a konejšivě, aby ji vybídla k mluvě.
„Má paní..., má matka tu sloužila přede mnou, ještě mnohem dříve, než jsem se narodila. On... Pán by asi nechtěl, abych se vám s tím svěřila, ale už to v sobě držím deset let od svých sedmi let a připadá mi, že bych to již měla někomu říci. A vím, že zrovna vy si to vědět zasloužíte, zvláště, když se to týká... Týká něčeho, co byste měla vědět.“
Tatanari se usmála. „Tak už povídej.“
„Má paní,... má matka mi před smrtí vyprávěla svůj životní zážitek, na který podle jejích slov nikdy nezapomene – má paní, má matka viděla smrt vaší matky.“