Děti Suny - 13. kapitola - Nástupce

13.kapitola – Nástupce

Kankurou se rozloučil s paní Chiyo a jejím bratrem, nedal si ani večeři a hned šel spát. Stařenka tím byla malinko znepokojena. Tam, venku, cítila ve vzduchu známou vůni. K tomu místu doslova utíkala doufajíc, že se nemýlí, že její vnuk se vrátil. Možná to tušil i Ebizou, protože se ji nesnažil zastavit. Po smrti svého syna a snachy se na svého malého kloučka upnula celou svou existencí. A po té osudné hádce… už nic nebylo stejné.

Hnědovlasý chlapec seděl na posteli s rukama v klíně. Nemohl přestat přemýšlet. To zvláštní setkání tam venku ho ovlivnilo. Ten muž v plášti se choval divně. Když si všiml blížících se postav, hodil ho do písku, ale to by mu Kankurou býval odpustil. Spíš mu vrtalo hlavou, co toho cizince mohlo tak vyděsit. Babička Chiyo přece nekouše, uchechtl se v duchu. Nemohl si pomoci. Nikdy by nevěřil tomu, že tahle skoro bezzubá stařenka může být nebezpečná, dokonce velmi.
Vzpomněl si na slova toho zvláštního cizince. Byl také z Písečné vesnice a nevypadal na obyčejného poutníka, za pasem měl zbraně, to chlapec poznal. Musel to tedy být ninja. Kankurou z něho neměl strach, i když by se bát měl, přece mu všichni zakazovali mluvit s cizími lidmi. Ale tenhle muž mu byl nějakým způsobem blízký. A pak mu na mysli vytanula vzpomínka.

I Akasuna no Sasori si všiml, že ten malý prcek je mu povědomý. Bylo to sice dávno, ale vtíravé myšlenky v paměti zapadnou a vynoří se, když je člověk potřebuje ze všeho nejméně. I když… on už vlastně ani není člověk.
Sotva sedmnáctiletý mladík a stará paní se plahočili chodbami písečného paláce. „Proč mě vodíš na takováhle místa?“ bručel Sasori.
„Jsi ninja. Je slušnost, abys alespoň viděl, jak vypadá vůdce tvé vlastní vesnice. Jednou od něho budeš přijímat rozkazy.“
„Pff,“ odfrkl si chlapec a dal si ruce do kapes. Tohle šaškování na veřejnosti nesnášel. Jistě, chápal, že jeho babička myslí hlavně na budoucnost, aby se měl dobře a netrpěl nouzí, ale tohle ho unavovalo. Navíc… byl tu ještě jeden důvod, proč se s Čtvrtým nechtěl střetnout.

Kazekage přijal hosty, jak se sluší a patří, ale mladík se mu z neznámého důvodu nezamlouval. Oba na sebe hleděli nevraživě. Sasori s pohrdáním, protože před ním stál muž, kterému zabil otce, a vůdci vesnice se nelíbil ten vzdorovitý výraz v mladíkově tváři. Chtěl, aby všichni uznávali jeho autoritu.

Stařenka kráčela chodbou a peskovala vnuka. „Copak tahle se chová před lidmi? Styď se, Sasori.“
„Pche! Je to starej páprda.“
Paní Chiyo myslela, že neposlušného mladíka uhodí, ale nechala to být. Vždycky mu chyběla pevná otcovská ruka. Vzdychla. Její syn by si s tímhle pubertálním klackem poradil. Ona je sice rázná, ale i přesto má příliš měkké srdce.

Na chodbu vyšel jiný mladík. Tenhle měl pískové vlasy a v náručí držel chlapečka. Pozdravil paní Chiyo a uvítal její doprovod.
„Čípak je tohle dítě? Ještě jsem ho tu neviděla!“
„Narodil se, není to tak dlouho,“ usmál se Yashamaru. „Je to syn mé sestry Karury.“
Stařenku to zaujalo. „A kdepak se nám toulá ona?“
„Je s dcerkou, Temari. Střídáme se. To víte, sotva byste přiměla Kazekageho, aby se staral o vlastní děti. A co vy, paní Chiyo? Nepředstavíte nás?“
Přikývla. „Můj vnuk Sasori. Nedávno mu bylo sedmnáct, klackovi neposlušnému! Kdybys jen věděl, kolik trápení si s ním člověk užije,“ řekla naoko nazlobeně, ale mladík věděl, že si s ním jen hraje.
„Zas to nepřeháněj, babi. Úkoly nosím včas,“ prohlásil sarkasticky a obrátil pozornost k miminku, které si zakrývalo obličej rukama. Chytil ho jemně za zápěstí a prohlásil: „Co je to s tebou, mrňousci?“ Chlapeček na něho poulil tmavé oči, tohle si k němu ještě nikdo nedovolil.
Paní Chiyo se zaškaredila a v příští chvíli praštila svou holí vnuka přes hlavu. „Au! Bábi, nech toho!“ bránil se Sasori. Hošík se rozesmál a sáhl červenovlasému mladíkovi na nos, protože ten ho pustil, aby si mohl chránit hlavu.
„No tedy, to je poprvé, co se tenhle týden mladý pan Kankurou zasmál.“ Yashamaruovi zacukaly koutky.
Stařenka se obrátila k vnukovi. „Jdeme domů!“ zavelela a strkala ho před sebou.

Přestal vzpomínat a stále se usmíval. Takže takhle to tedy je. Ten malý prcek a ztracený kluk v poušti je jedna a ta samá osoba, syn Čtvrtého Kazekageho, jaká neuvěřitelná ironie.
V tomhle podivném stavu mysli ho našel jeho týmový partner. „Nad čím přemýšlíš?“
„Vzpomínám na den, kdy mě bábi přetáhla holí po hlavě,“ uchechtl se.
„Né! To přece není možné! To si k tobě někdo dovolil?“ vyzvídal Orochimaru.
„Už je to tak. Moje babča se holt nezdá,“ pokrčil Sasori rameny.
„A kvůli čemu to bylo?“
„Věř tomu nebo ne, ale způsobilo to mimino.“
Po těch slovech se Orochimaru rozchechtal a už nebyl k zastavení.

Paní Chiyo našla vzlykajícího chlapečka, jak objímá polštář. „Nechceš mi něco říct?“
„Ne,“ zahučel hošík a přitulil se k ní, byla z toho trochu v rozpacích.
„Poslyš, byl to dlouhý den. Měl by sis jít lehnout, kloučku, už je pozdě a ráno tě čeká překvapení.“
„Opravdu?“ ožil Kankurou a celý zmatený se na stařenku podíval.
„Zavři oči, ať ti noc rychle uteče, a ráno si pro tebe přijdu.“
Usmála se na něho a opatrně ho přikryla. Hlavou se jí honily zvláštní myšlenky. Tenhle chlapec… také už nikoho nemá… jen zlomeného strýčka, neschopného otce a skrytou hrozbu přímo za svými zády. Umínila si, že mu dá všechnu lásku, kterou v sobě ještě má. Musí si už konečně přiznat, že Sasori se domů nevrátí, nikdy víc.