Děti Suny - 12. kapitola - Tvůj otec

Světlovlasé děvčátko se schoulilo pod stůl ve strýčkově ložnici. Právě byl venku s ostatními a dával pozor na malého Gaaru. Temari se třásla po celém těle. Nemohla uvěřit tomu, co musela vyslechnout. Její bratr přece není démon! Bylo jí do pláče.
Kazekagemu se na čele perlil pot. Byl naštvaný na sebe i na Radu vesnice. Díky své neopatrnosti se tak pečlivě střežené tajemství mohlo velice snadno rozkřiknout. Měl ještě počkat, nenastal zatím správný čas a to posednuté děcko ani nic neumí, není ještě ochráncem vesnice, zatím ještě ne.
Přemýšlel, ale nepřestával hledat. Pak zaslechl dětský pláč a za chvíli už vytahoval vřískající děvčátko zpod stolu.
„Kdo ti dovolil opustit Akademii?“ začal zhurta.
„Chtěla jsem… chtěla jsem… chránit,“ zaštkala dívenka. „Brášky,“ dodala po chvíli a mnula si nos.
„Mělas jít s ostatními do krytu! O všechno bylo postaráno!“
„Ne… nebylo,“ pofňukávala Temari dál. „Gaara… byl tam, viděla jsem, jak jde k bráně. To nebyl… nemohl to být můj malý bráška!“
Muž vzdychl. Jak má vysvětlit dítěti tak delikátní záležitost? Přestala plakat, ač se jí stále ještě na řasách zachytávaly slzy, místo toho se zamračila a ten vzdorný pohled mu připomněl jeho ženu, Karuru. Stáhl ruku rychle zpátky a chvíli se na ni díval beze slova.
„Tvůj bratr je hrdina! Zachránil vesnici před nepřáteli!“
Děvčátko sbíralo odvahu vzepřít se. „A proč to nemohl zvládnout sám? Proč mu musí pomáhat démon? A co je to vlastně za obludu?“
Kazekage začínal být z jejích řečí unavený. Chytil dceru za ramena a donutil ji, aby se na něho dívala.
„Je jenom dítě! Děti jsou slabé, nic nezvládnou. Se silou Shukaku bude tvůj bratr triumfem Suny. A nikdo, dokonce ani ty, mi nezabrání učinit Písečnou vesnici lepší než kdykoli předtím!“
„Ale… jsi můj otec! Přece… přece bys mi neublížil, že ne?“ Děvčátko se ho teď skutečně bálo.
„Ano, jsem tvůj otec! A zabráním ti vyvádět hlouposti, pokud budu muset. Ráno se vrátíš do školy a budeš držet jazyk za zuby, je to jasné?“ Zmáčkl její drobné ručky. „Odpřisáhni mi to!“
„Hai.“ Dívenka se znovu rozplakala, a když ji pustil, vyběhla na chodbu a muž si všiml, že míří ke svému pokoji. Ušklíbl se. Je stejná jako její matka. Udělal dobře, když ji poslal na Akademii. Nebude se mu plést do cesty.

Yashamaru a Gaara se už vrátili z venkovní „procházky“. Teď se právě nebohý strýček snažil „rozmazlené princátko“ přimět jíst.
„Není to dobré, vem si to zpátky!“ vzpouzel se chlapeček.
„Ale pane Gaaro, tohle přece jí všichni!“ Pokoušel se mu domluvit, a když viděl, že to nezabírá, zkoušel to lstí. „Přidám vám tam tajnou přísadu, ano?“ Nalil mu do kaše vrchovatý hrnek vody, takže z večeře byla břečka, a přistrčil mu lžíci. „A co teď?“
Chlapec chvíli zkoumal to divně vypadající jídlo a pak s velkou nechutí vzal kovový nástroj do ruky.

Temari s ostychem zaklepala na dveře. „Můžu dál, strýčku?“ Yashamaru byl překvapený, že ji vidí, ale nedal to na sobě znát. Okamžitě se mu vrhla do náručí. Nevěděl sice, co se děje, ale hned poznal, že je celá uplakaná. Už se chtěl zeptat, co se přihodilo, když dívčin pohled zabrousil do strany a střetl se s Gaarovým. Mladý muž cítil, jak sebou děvčátko trhlo. Dívalo se na bratra tak strašně vystrašeně…
Gaara na ni hleděl klidně. Zase ty oči! Všichni je mají takové! Co to znamená?

Temari k večeru hledala popaměti Gaarův pokoj. Styděla se za sebe, neměla se na něho dívat tak… nenávistně. Chtěla se mu omluvit, a ulevit tak svému svědomí. Vešla do místnosti a zamířila k postýlce. Chlapeček ležel přikrytý jen ledabyle. Řekla si, že by mu mohla deku trochu urovnat, ale když po ní sáhla, její bratr promluvil.
„Co tu děláš, Temari?“
Lekla se. „Ty nespíš?“
„Nemůžu spát. Ale třeba to půjde, když si lehneš ke mně,“ nabídl jí místo a kousek se posunul.
Zaváhala, ale pak se k němu přitiskla. Zdálo se, že Gaara spokojeně oddychuje, ale teď to byla ona, kdo nemohl usnout. V hlavě se jí neustále přehrával rozhovor s otcem. Myslela si, že ho zná, teď si však uvědomila, že to byl omyl. Zamyslela se nad jeho slovy a napadlo ji jediné. Pevně Gaaru objala a zašeptala: „Já tě ochráním, bráško.“