První člověk, kterýho fakt nesnáším 4- Trénink ll, Naruto běsní

4- Trénink II – Naruto běsní

V téhle rychlosti se mu Sasuke nemohl vyhnout a .... proto se jenom sehnul. Naštěstí vzápětí uskočil, jinak by ho Naruto smetl. Teď se koukal po nejbližší větvi stromu, na kterou by mohl před kamarádem vyskočit, jenže to nestihl. Propadl do široké praskliny v zemi, kterou Naruto vyrobil bouchnutím pěstí.
Sakra, tohle je zlé.

Kakashi si povzdechnul. Začal něco hledat v zadní kapse. Co to dělá? Zrovna teď by měl pomoct svému studentovi. Co na tom, že to byl šestnáctiletý klacek? Kakashi vytáhl ze zadní kapsy nějaký papírek. Vypadalo to, jako obyčejný čtvercový papírek, ale sensei se nastražil do bojové pózy. Co chce sakra dělat? Uchechtat ho cárem papíru k smrti? Nebo mu zakrýt oči a zaútočit zezadu?

„Sensei, co s tím zamýšlíte?“ No co, musím přeci být v obraze, ne?

„To je zvláštní pečeť, která násilně zatlačí rudou chakru zpět.“

Odpověděl mi a vyskočil, následně však musel změnit směr a uhnout, protože se po něm Naruto ohnal ocasem a cestou pokácel čtyři stromy. Tak tohle nevyjde. Není možné se k němu dostat blízko, natož, aby mu to sensei přitisknul na hlavu, jak jsem předpokládala. Neměl žádnou šanci. Nečekala jsem, že bude tak naivní, aby se o to pokoušel, ale vyskočil znovu. Tentokrát směr změnil ještě rychleji než předtím. Je snad blbej, nebo co? Nevidí, že to nefunguje?

„Tohle nebude fungovat. Něco ho musí zaměstnat, a přebytečného cvičebního panáka nemáme.“

Jsem blázen já nebo on? Ne, Naruto je můj kamarád. Jediný tady. Přeci nás tu všechny nepovraždí!

Rozběhla jsem se k Narutovi. Slyšela jsem, jak na mě sensei, Sakura i Sasuke něco křičí, ale nerozuměla jsem jim.

Běžím. Běžím přímo k té stvůře, která svým běsněním ohrožuje všechny okolo. Běžím k tomu monstru, které dělá stvůru i z Naruta. Ne, to nedovolím. Nenechám nikoho umřít.

Doběhla jsem až před Naruta a očekávala jsem úder, konec koncům, vždyť se ohnal i po svém učiteli, ale žádný nepřišel. Otevřela jsem oči a spatřila jsem, jak Naruto nehybně stojí a kouká mi do obličeje. Zároveň se kromě mého zastavili i dechy ostatních. Jako by všechno ztuhlo, jako kdyby se zaseknul filmový pásek a postavy se nemohly hnout z místa. Narutova hlava se těsně přiblížila k mému obličeji. Teď to přijde. Kousne mě, nebo mě zabije drápy. Do očí mi vhrkly slzy a čekala jsem na bolest. Stále se však nic nedělo, jako by všechno navždycky zamrzlo. Proč neútočí? Proč mě nerozsápe?

Řekla jsem zamrzlo? No tak ne no, Kakashi vyskočil, protože naznal, že je vhodná chvíle a přitiskl Narutovi papírek na čelo. V té chvíli začal Naruto opravdu běsnit. Ohnal se po mě jedním z ocasů a z boku mě odhodil na stranu. Letěla jsem dobrých deset metrů a detailně jsem si představila, jak se při dopadu zlámu, ale moje tělo narazilo do něčeho měkkého a teplého. Narutovi mezitím vymizela červená chakra a šeidrem jsem zahlédla, jak se k němu rozběhla Sakura i sensei. To znamená, že mě musel chytit Sasuke...
Potom se kolem mě rozhostila tma, kterou ke mě dolehla jen občas nějaká slova jako: „Dejte ji sem.“, nebo „ztrácí moc krve“ ale přebrat si jejich význam v léky otupělém mozku se mi nepodařilo. Potom už jsem konečně usnula hlubokým spánkem.

Otevřela jsem pomalu oči. Nade mnou byl čistě bílý strop, ale ten se mi moc nelíbil. Nebyl to strop mého pokoje. Na tom mém nebyly drobné prasklinky a taky nebyl tak bílý. To znamená, že jsem v nemocnici. Když jsem pootočila hlavu, bylo toho ke koukání mnohem víc. Otevřené okno, bílé stěny, noční stolek, váza a v ní Kamélie, postel, židle a...Naruto?

„Naruto? Co tu děláš?“
„Chceš abych šel pryč? No, to je docela pochopitelné, takže...“

Rychle jsem mu skočila do řeči.

„Ne, tak jsem to nemyslela. Já jen, jak to, že nejsi na nějakém zajímavějším místě, třeba na tréninku, v Ichiraku...“

Zase se posadil.

„Já, je mi to tak líto. Já nechtěl. Hrozně se omlouvám. Zranil jsem tě a já...já...“ nemohl dokončit větu..“ ...pochopím, když mě vyhodíš a nebudeš mě chtít už nikdy vidět.“

Začal se se sklopenou hlavou šourat ke dveřím. Ne, tak to teda ne. Nenechám svého jediného kamaráda pláchnout kvůli jeho pocitu viny. Stejně to byla moje blbost, že jsem za ním běžela. Spíš bych se mu měla já omluvit, musel z toho mít strašný průšvih.

„Ne, to ne, je to moje vina. Kdybych nelezla moc blízko, nic by se mi nestalo. Víš, já jsem od začátku věděla, tedy myslela jsem, že jsi jinjuriki a tak trochu jsem s tímhle rizikem počítala. Netrap se tím.“

„Počkat... Takže, ty... se na mě... nezlobíš?“

Koktal jako malý kluk. Potom se rozběhl zpět, skočil mi kolem krku a tímhle gestem navždy upevnil naše přátelství. (No, významný podíl na tom mělo i to, že mi do nemocnice donesl laskominy ).

Ovšem, ani ve špitálu člověka nemůžou držet věžně a proto mě o tři dny dýl pustili se zavázanou packou domů. Cestou jsem přemýšlela, jestli bude můj trest od babičky hodně krutý, ale potom jsem si řekla, že by mě neměla trestat, když jsem teď dočasně indisponována. Zničehonic jsem narazila přímo do Sasukeho. Jak je možné, že toho kluka vždycky potkám v těch nejblbějších a nejtrapnějších chvílích?!
Chtěl jen tak bez povšimnutí projít kolem mě, ale já jsem ho chytla zdravou rukou za paži.

„Hele Sasuke, já ti chtěla poděkovat. No, kdybys mě nechytil, tehdy na tom hřišti, asi bych se polámala mnohem víc.“

Chvíli na mě koukal jako na boží zjevení, ale potom se nepatrně usmál.

„Není zač. Mno...nechtěla bys zajít...třeba na jídlo?“

He? Co se stalo s hulvátem? Héj, ufoni, kam jste schovali pravého Sasukeho? Tenhle milý chápavý a nearogantní Sasuke musí být jen nějaká iluze. Třeba se mi to jenom zdá. Štípla jsem se, ale neprobudila. Že by tohle nebyl sen? Třeba je to genjutsu. Ale, když nebude, bude trapné před ním zakřičet „Kai“ ! No, asi to budu muset vyzkoušet.

„Půjdu moc ráda.“ ...