.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 17. - Tak a je to za mnou

Sice jsem měla nervy na dranc, ale přinutila jsem se na chvilku vrátit mezi ostatní. Nikdo nezpozoroval, že jsem odešla, ale i tak jsem pro jistotu hodinku zůstala a pak jsem šla nahoru do ložnice, zabalit si do uzlíku, těch pár věcí co jsem měla. Než jsem vůbec k Akatsuki přišla, měla jsem jen svoje zbraně, můj bílý kostým a dvě mince. Za tu dobu jsem však získala i pár cenností: hodinky, které mi daroval Tobi, někde je pro mě ukradl , taky ty šaty od Itachiho, nebo krásné vyšívané spodní prádlo od Konan (ona měla taky podobné) sbalila jsem si i nějaké další zbraně od kluků ze skupiny, a které celou dobu ležely v zásuvce v nočním stolku. Pomalu jsem ty věci skládala na postel a nakonec jsem ze skříně vytáhla skládací batoh, který byl skoro jako uzlíček. Je to bílý batoh s černými přezkami a dostala jsem ho od Kakuza, který tvrdil, že ho někde našel, ale každý ví, že to tak není. Ale stejně je mám ráda. Ty věci i ty lidi, se kterými jsou spojeny. Ve skutečnosti nikdo z nich není zlý, jen prostě přijaly svůj osud. Ani jeden se nenarodili, jako vrazi jen se proti své vůli vrahy stali, zvykli si na to a přijaly tuto skutečnost jako součást sebe sama. Oni to přijali, jako na chvíli já, ale i tak jsem se rozhodla protestovat, zkusit žít nanovo… Kdo ví, třeba by se mi to mohlo povést.
Byla jsem právě uprostřed balení a hloubání, když do pokoje vešel Itachi. Přišel ke mně a zezadu mne objal. Zasekla jsem se a otočila jsem se. Itachi se ke mně naklonil, chtěl mě políbit, ale já už ne.
„Nech toho!“ vykřikla jsem a odstrčila jsem ho od sebe. On udělal dva kroky do zadu a pak se naklonil nad mou postel: „Už se balíš?“ zeptal se a otočil se na mě.
„Ráno odcházím.“ Řekla jsem a snažila jsem se pokračovat.
„Škoda…“ posmutněl a já mu hned vynadala… Vydírání, to jediné jsem v té chvíli potřebovala. Za mého láni se Itachi přesunul ke své posteli a z pláště vytáhl plnou láhev saké.
„Aspoň to zapijeme, ne?“ mrkne na mě a natáhne ruku s lahví. Co jsem měla dělat? Pila jsem s ním, aspoň trochu jsem zapomněla na chudáka Naruta. Doufám, že se dostal pryč.
Protože už jsme oba měli v sobě dost alkoholu, byli jsme do noci úplně na mol, takže jsme byli rádi, že jsme se dostali do vlastní postele. Ještě, že tak, poslední noc jsme už s Itachim nic mít nechtěla. Probudila jsem se brzy ráno s bolením hlavy a nějakým hnusem v puse, no prostě opice. Přesto jsem se sebrala, posbírala zbytek věcí, které jsem nestihl zabalit, strčila jsem je do batůžku a oblékla jsem si bílé šaty od Itachiho. Trvalo skoro hodinu, než jsem byla připravena odejít a měla jsem za sebou jídlo i hygienu… Poslední, co mi zbývalo udělat, bylo rozloučit se… Potichu jsem přešla pokojem a sklonila se nad spícím Itachim. „Sbohem.“ Zašeptala jsem a políbila ho na čelo. M oje další cesta vedla ke Konan. Vůbec mě nepřekvapilo, že je v pokoji s Peinem, stejně jsem k ní přišla a taky jsem jí dala pusu. Přeci jenom to byla první opravdová kamarádka. Potichu jsem prošla domem dolů do kuchyně, kam mezitím dorazil Tobi.
„Matsui“ hlesnul „ty už odcházíš?“ Tiše jsem přikývla a pak šla k němu. Se slzami na krajíčku jsem ho objala. „Tobi, moc mě to mrzí. Jsme stále přátelé? Nezapomeneš na mě?“
„Nikdy Matsui.“ Odpověděl Tobi a pořádně mě sevřel v náručí. A pak jsem musela jít. Skoro celý dům spal, nebo možná už nespal nikdo, možná mě jen sledovali, jak mizím pryč, ale já už jsem je neviděla. Nemohla jsem se ani otočit, protože už jsem nikdy nechtěla vidět tu svou temnou minulost. Až když jsem došla tak daleko, že už sídlo nešlo vidět, jsem se konečně otočila a symbolicky jsem za sebou mávla rukou. Potřebovala jsem za tím vším udělat velkou tlustou čáru, přes kterou už se nemělo nic dostat. Pomalu jsem se otočila na druhou stranu. „Tak a je to za mnou.“ Řekla jsem si tiše a nadechla jsem se teplého vzduchu. Bylo skoro léto, počasí se oteplovalo, a já jsem mířila vstříc novým dnům a splněným snům. Ano sny, chtěla jsem se k tomu vrátit, že? Dlouho jsem se snažila přijít na to, co je mým snem, ale měla jsem jen spoustu přání, jako začít začít znovu, nikdy nevidět Akatsuki, najít si práci, bydlení, kamarády, zdárně porodit.
Eh, týden před svým odchodem jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem asi v druhém měsíci či třetím. A najednou jsem měla sen: chtěla jsem zdárně vychovat své dítě v dobrého člověka, bez násilí s láskou k ostatním. Najednou jsem viděla všechno jasněji, měla jsem se k čemu upnut. S novým nadšením jsem pohlédla dolů do údolí, které se pode mnou rozprostíralo a kde byla asi nějaká vesnice, spousta domů, políček a lidí, kteří si žili spokojeně a neměli ani tušení o příbězích, které se denně odehrávají mimo ně. Pak mě napadlo – co asi dělá Naruto? A co budou dělat Akatsuki, až zjistí to, že jsem ho pustila, nebo mu spíš pomohla. To, už se asi nikdy nedovím.
Po nějaké chvilce, za kterou jsem se kochala výhledem, jsem odhodlaně udělala krok z kopce dolů a vydala se do té vesnice dole, první zastávce na mé nové cestě.
A počkat, ještě jeden sen mám, ten největší: Vydat se za hranice Japonska, mimo tuhle zlobu, mimo dosah kage a všech pánů, mimo ty naše malé zemičky, prostě dam dál… Snad, možná jednou, kdo ví…