Ohnivá vůle se nevzdává! Podezření, část 37.

Dál si to Naruto mohl domyslet, co to bylo. Do Země Vln se dostal díky otcové technice během chvilky a nestačil se divit.
Tazunova rodina se probouzela!
„Co se tu stalo?“ zajímal se Naruto, který přistoupil k Tazunovi.
„Mluvili jsme s Hinatou-san a pak nic… jen tma.“ Vysvětlil stařík.
„Já říkal, že má zůstat tady!“
„My to víme a hrozně se ti omlouváme, ale Hinata nás převezla.“ Stěžoval si Inari.
„Hinata?“ Naruto nechápal.
„Ano, přiznala se nám, že je Hyuuga Hinata.“ Souhlasila Tsunami.
„Já to věděl!“ pronesl několik šťavnatých nadávek, že by se i Hidan červenal, pak mu to všechno došlo, když si myslel, že cítí Hinatu, byla to ona, která spěchala na pomoc… „Že já, baka…! Gome, ale musím přerušit naši misi, vrátím se jak nejdřív to bude možné.“ Řekl Naruto a opět se vydal zpět do Konohy…
„Já už nevím, co si o tom mám myslet.“ Utrousil stařík.
„Já taky ne.“ Přidala se Tsunami.
„Je to jasné jako, když slunce svití!“ oba členové jeho rodiny se na něho nevěřícně podívali.
„A jak to tedy je?“ vyzvídal děda. Inari jim to řekl a ti se nestačili divit.

Dva členové Akatsuki a tým Taka se vydali do skrýše Uchihů, aby se přezbrojili a na chvíli si odpočinuli.
„Nevadí, když se půjdu nadýchat čerstvého vzduchu? Tenhle mi nedělá dobře na šupiny.“ Ozval se Kisame.
„Ale jen běž.“ Souhlasil Itachi, zatím ho nepodezíral, také neměl z čeho. Suigetsu se jen mlsně díval na Samehadu, tolik po ní toužil a teď byla na dosah. Jen si jí vzít…
„Suigetsu, na tohle ani nemysli!“ probral ho Sasuke.
„No jo porád,“ ušklíbl se mladík.
Karin jako vždycky obdivovala Sasukeho… a Juugo se jen líně povaloval, na chvíli usnul, zdálo se mu o Kimimarovi.

Kisame se nejméně desetkrát ujišťoval, že ho nikdo nenásleduje, nechtěl, aby byl přistižen.
„Tak cos zjistil?“ zeptal se Madarův hologram.
„Nic moc, ale už po tobě jdou, tuším, že největší problém bude Sasuke, ale i Itachi, pořád melou něco o hodinách. Nechápu.“
„Nevadí, ale hlavně mě dál pravidelně zpravuj, nevadí, že nechápeš, ale jen mi vrtá v hlavě, proč už Itachi není mrtvý, když ty léky, cos mu podával měly podle Sasoriho receptu fungovat do několika měsíců,“ zamyslel se Madara.
„No, vidíte to, zdá se mi, že Itachi je v podezřelé dobré kondici, nic ho nebolí a nekašle!“ Kisame ani Madara nemohli vědět, že Itachi pozřel jed, který účinky toho „léku“ úplně vymaže, ale za cenu, že do dvaasedmdesáti hodin uživatel umírá na selhání krevního oběhu, protože tělo už nemůže dále snášet ten tlak způsobeným jedem. Navíc další dávka není možná.
„Nějak to zjisti a končím, musím tady ještě něco dořešit se Zetsuem.“
„Jasné a konec.“ Vyšel na mítinku, tam byl Sasuke. Kisame se zprvu lekl, ale hned to maskoval úsměvem.
„Kdes byl tak dlouho?“
„To ti nemusím říkat.“ Řekl a odešel naštvaně do sídla, ale jakmile se Kisameho tvář dostala ze zorného pole Uchihy, ihned bylo vidět, že si oddychl. Předtím měl Sasuke dojem, že s někým mluvil.
„S kýms to mluvil?“ Kisame se zastavil a otočil zpět k Uchihovi.
„S mojí Samehadou.“ Výborná lež, ale Sasuke na ní jen tak neskočil, ale přesto řekl: „V pořádku, asi jsem měl jen slyšiny.“
„To měl.“

Madara se skutečně bavil se Zetsuem.
„Stěhujeme se?“
„Ano, na to nejnepravděpodobnější místo.“
„Jaké?“
„Mysli, nic tě nenapadá?“
„Ale ano, ke Konoze, protože by nikdo nečekal, že se nepřítel bude pohybovat okolo…“
„Ano, je to tak, Kisame tohle ví a proto je bude vést na špatnou cestu, co nejdál ode mě. Zatímco oni budou mimo, já se postarám o Kyuubiho.“
„To je geniální plán!“

Sasuke si své podezření nechal pro sebe a už o tom nemluvil. Jenže netušil, že i Itachi něco tuší, protože se Kisame choval divněji a pořád se otáčel dozadu.
„Proč se otáčíš?“ Itachi mu podal otázku.
„Nevím, ale mám pocit, že nás někdo sleduje.“ Měl také za úkol je znervóznit, ale to se mu – k jeho smůle – nepovedlo.
Sasuke vstal a vydal rozkaz: „Jde se, nemáme tolik času tu vysedávat.“
„Máš pravdu a kolik, Sasuke?“
„Ještě asi něco kolem šestapadesáti hodin.“
„To by se mělo stihnout.“
„A co?“ Kisame nebyl jediný, koho to zajímalo.
„Nic,“ odbyl je Itachi. Domluvili se na něčem ještě před tím než svolali Kisameho a Taku.

„Sasuke?“
„Hmm.“
„Chci, aby o tom, že jsem si vzal ten jed, pomlčel.“ To byla jediná Itachiho prosba.
„Jasně, i když nevím na co nám to bude.“
„Taky nevím, ale mám jen takové tušení, že by to vědět nemuseli.“
„Dobře.“

„Tak to řekněte, když jste to tak pěkně nakousli.“
„Fajn,“ řekl Sasuke.
„Sasuke, neříkej jim to!“
„Neboj,“ mrkl spiklenecky na svého bratra a spustil: „Dohodli jsme se, že – tedy spíše vsadili,“ na chvíli se odmlčel. „Kdo do určitého časového limitu zůstane naživu, vrátí se do Konohy.“ Itachi si jen nepatrně oddychl.
„Tohle je všechno?“ stěžoval si Juugo.
Ano, nic víc nic míň.“ Odkýval Itachi.
Zase jsem se nic nedozvěděl, sakra, ale na tuhle jejich hru jim tedy neskočím, nejsem blázen. Myslel si Kisame.