Srdce démonů: 2. Jinchuuriki

Oknem v nemocničním pokoji proniklo sluneční světlo, když Hinata roztáhla závěsy. Jeho paprsky ozářili mladou kunoichy ležící na lůžku.
„Vidíš, Sakuro? Nový den je tady.“ Hinata se usmála na svou spící kamarádku. Ráda si s ní takhle povídala a říkala jí co je nového v Konoze, kdo jí přišel navštívit, jaké květiny přinesl a když už nebylo o čem mluvit, Hinata Sakuře četla příběhy.
Hyuuga právě dávala čerstvé karafiáty do vázy, když se otevřeli dveře. Překvapeně vzhlédla.
„Už se probudila?“ zeptal se černovlasý mladík, stojící ve dveřích.
„Sasuke?“ vydechla překvapeně.
„Kdo jiný?“
Bylo to už pět dní, co se se zraněnou Sakurou a zajatcem Sasukem vrátili do Konohy. Sasuke putoval rovnou k Ibikimu na výslechy a teprve dnes měl čas zajít se podíval na starou kamarádku.
A najednou stojí ve dveřích. Nejistě přešlápl a váhavě překročil práh. Hinata si teprve teď všimla, že v ruce drží kytici narcisů. Tmavovláska na ten jev překvapeně zírala. Že by přece jen…
„Ptám se, už se probudila?“ opakoval otázku Sasuke. Hin sebou trhla. Sasukeho slova jí probrala z úvah o něm. Odvrátil se, aby našel prázdnou vázu, ale Hinata by přísahala, že v jeho tváři zahlédla náznak červeně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. Sasuke si povzdechl a Hinata tušila, že by byl se Sakurou rád sám.
„Já… Počkám venku,“ špitla a vytratila se. Když zavírala dveře, cítila na sobě Sasukeho pohled.
Sasuke se posadil na židli u postele.
„Taky si u mě takhle sedávala. Kdykoli jsem byl v nemocnici, seděla jsi u mě celé dny. Často jsi plakala, když sis myslela, že tě nikdo neslyší a že já spím. Ale často i v bezvědomí jsem cítil, že jsi se mnou a že pláčeš. Dodalo mi to odvahu,“ mluvil Sasuke k Sakuře tiše.
„A teď… teď se všechno změnilo. Ty jsi dospělá a mocná kunoichy ve službách Konohy a já vyvrženec, který skončil s pomstou a zbyl mu jediný cíl… obnovit klan. Ani nevíš, kolikrát jsem o tom přemýšlel. A víš co? Nic jsem nevymyslel, protože mi žádná kunoichy není dost dobrá.“
Sasuke se nesměle dotkl Sakuřiny ruky.A najednou Sakura otevřela oči a pomalu, pomaloučku se posadila.
„Sakuro?“ zeptal se Sasuke opatrně. A v tu chvíli věděl, že je něco špatně.
Sakura byla jiná. Světle růžové vlasy ztmavli na tmavě růžovou protkanou černými pramínky. A byly jí po pas. Zelené oči už nebyly pistáciové, ale nabyli odstínu nejtmavší zeleně s temnými skvrnkami. Její pohyby byly až příliš klouzavé, příliš přízračné na to, aby mohli být lidské a způsob, jímž ze sebe odhodila přikrývku a položila bosé nohy na zem byl hrůzný. Vstala až nelidsky pomalu. Křivky jejího těla byly štíhlejší a ženštější než kdy dřív. Byla nádherná, ale celkový dojem byl děsivý.
„Kde je Devítiocasý?“ zašeptala tiše, ale každé to slovo mělo zvuk jako úder zvonu. Vyzařovala z ní síly… nelidská, až moc velká pro jednoho člověka. Zahleděla se na něj pohledem ostřejším než špička kunaie. Sasuke zděšeně ustoupil.
„Kde je Devítiocasý?“ zeptala se Sakura znovu trošku hlasitěji a udělala krok směrem k němu. Sasuke zděšeně polkl a přitiskl se ke zdi. Z každého Sakuřina slova i pohybu vyzařovala neuvěřitelná síla.
Přistoupila tak blízko že kdyby se mu chtělo, mohl by si pěkně zblízka prohlédnout její výstřih. Sasuke ale jen zděšeně zíral do těch očích, krásných a děsivých, hlubokých tak, že by se v nich mohl utopit. A věděl, že tohle není Sakura.
Dívku, nebo cokoli ta osoba před ním byla, ale zjevně zaujalo něco na jeho krku. Byla to vybledlá, nenápadná jizvička v místě, kde bývala pečeť.
„Ach!“ zvolala. „Démon první kategorie!“
„C-CO?“ vyděsil se Sasuke a praštil se hlavou o zeď, jak jí hodil dozadu.
„Nosil jsi znamení démona,“ špitla Sakura. Její ruka se hbitě jako had vrhla v před a dvěma prsty se pozůstatků znamení na Sasukeho šijí. Sasuke zalapal po dechu, když ho zastavila vlna představ.
Nádherné kvetoucí stromy. Včely opilé nektarem mu bzučí kolem uší. Kolem proběhne hlouček holčiček, které zřejmě hrají na honěnou. Kluci se za nimi se smíchem ženou. Opodál je s úsměvy sledují lidé, pohodlně usazení na lavičkách. V dálce je slyšet tekoucí říčka.
Svět plný harmonie. Svět bez zbytečných sporů a hádek. Svět bez smutku. Svět bez boje…
„Takhle to může skončit, pokud se ke mně Konoha přidá. Ano, ze začátku budou války a krev, ale pak jen bezmezné štěstí a harmonie,“ ozve se mu hlas v hlavě. Sakuřin hlas, zdokonalený záhadnou proměnou.
Krvavě rudé slunce vychází na pozadí nachového nebe. Jeho světlo ozařuje kaluže vody lesknoucí se v ulicích. V té hře barev vypadají červené. Teprve když k nim přistoupí blíž a trošku si nabere do dlaní, zasáhne ho krutá pravda. Vyjekne a vylije tekutinu ze svých dlaní. Jasně červené kapky se rozstříknou po okolí.
Zděšeně hledí na své dlaně. To, co ulpělo na jejich běli jako rez na mědi, je krev.
A teprve teď, jako by mu tekutina, která mu ušpinila dlaně otevřela oči. Kolem viděl jen trosky a mrtvá těla v ulicích. Zděšeně ne všechno krátce zíral.
„Nee!“ zaječel.
„A tak to skončí, pokud se Konoha nepřidá na mou stranu. Ona jediná je správná. Zbytek světa bude bez milosti vyhlazen. Ti kteří se mi nepodrobí, budou zničeni stejně, jako se neohebný prut zlomí. A rozhodnutí je na tobě, démone Sasuke. Smrt, nebo život,“ nabízel hlas v hlavě.
„Áááá!“ řval Sasuke. Svezl se po zdi k zemi a tiskl si hlavu. Prokletá pečeť, znovu obnovená, mu pulsovala v divokém rytmu zároveň s údery srdce. Sakura k němu poklekla a zvedla mu bradu tak, aby mu viděla do očí.
„Co mi povíš, Sasuke?“ špitla. Místo odpovědi Sasuke aktivoval Sharingan. S jeho pomocí spatřil Sakuřinu chakru obklopenou osmi jinými. A pochopil, co se stalo.
„To nejsi ty,“ zašeptal. A poprvé v těch očích zahlédl záblesk nejistoty.
„Nejsi to ty,“ opakoval znovu. „Soustřeď se. Ovládni to v sobě.“
Temně zelené oči zamrkali a barva se změnila zpět na pistáciovou. Pomalu mu položila ruce kolem krku. Pod jejím dotykm ztuhl a jen čekal, co se bude dít.
Sice mu položila ruce kolem krku, ale byla to jen záminka. Prsty našla prokletou pečeť, stiskla jí a vyslala do ní proud chakry.
Sasuke zakřičel a válel se po zemi v křecích. Po krku se mu pomalu šířily temné značky; prokletá pečeť byla probuzena.
Sakura se nad ním tyčila s chladnou přezíravostí, v očích znovu temně zelený oheň. Na krásné tváři se jí zračil krutý úsměv, když ho sledovala, jak se jí zmítá u nohou.
„Nemůžeš zvítězit. Vím, kde je tvá slabina,“ zašeptala a úsměv se ještě rozšířil. Sasuke se naposledy zazmítal a pak zůstal nehybně ležet na zemi.
Do pokoje vběhla Hinata v patách s Tsunade a Kakashim. Sakura je všechny obsáhla jediným chladným pohledem. Všichni ztuhli a zastavili se. Ve tvářích měli vepsaný děs.
„Ale ale, další slaboši?“ zeptala se Sakura posměšně. „Kolik vás ještě budu muset vyřídit, než se dostanu z tohohle špitálu?“
Aniž by spustila oči ze Sakury, Tsunade požádala:
„Kakashi, můžeš?“ Bělovlasý sensei už si ale odkryl levé oko… Sharingan.
„To… To není…“ Kakashi naprázdno polkl.
„Co? Co se děje?“ zeptala se Tsunade zmateně.
„Šestatřicetiocasá….“ Špitla Hinata v posvátné bázni. V očích měla aktivovaný Byakugan.
„Hehe, hehehe!“ Sakura se rozesmála šíleným smíchem.
„Věděla jsem, že na to přijdete, ale tak brzy? No, nevadí, věci se tím stávají zajímavějšími!“
„To nejsi ty,“ špitl Kakashi a natáhl k ní ruku.
„To říkal i ten ubožák na zemi,“ uchechtla se Sakura a škubla hlavou k Sasukemu. Pak její výraz zvážněl.
„A teď, kde je Devítiocasý?“ zeptala se. Každé její slovo bylo jako úder do zvonu a Kakashi ruku rychle stáhl.
„Kde je?“ tázala se znova, snad ještě rázněji než před tím. Nikdo neodpovídal.
V pokoji zavládlo ticho takové, že by bylo i špendlík na zem slyšet spadnout. Sakura pomalu propalovala tři osoby před sebou pohledem takovým, že bylo téměř cítil jeho vražedný žár. Pak zavrtěla hlavou.
„Škoda,“ řekla. „Doufala jsem, že budete chytřejší než on.“ Pak s nadlidskou rychlostí skočila, omráčila Hinatu, ochromila Kakashiho mocnou dávkou chakry a přitiskla Tsunade ke stěně. Hokage chroptěla a snažila se osvobodit, ale Sakura měla sevření jako z ocele.
„Ani vy nejste moudřejší, lady Hokage?“ zeptal se, ale výraz v Tsunadeiných očích mluvil za vše.
„Je mi líto,“ řekla znovu, stiskla tepnu na Tsunadeině krku. Hokage se v mrákotách sesunula k zemi. A dveře se znovu otevřeli.
Naruto stál ve dveřích se širokým úsměvem který ale okamžitě ztuhl, když viděl omráčenou čtveřici a Sakuru.
„Naruto vypadni odtud,“ zasípal Kakashi, který byl jako jediný při vědomí. Naruto překvapením upustil kytici, kterou přinesl Sakuře.
„Devítiocasý!“ zajásala Sakura. Naruto překvapeně uskočil.
„Co se to tady děje?“ vyjekl zmateně, když se po něm Sakura začala sápat.
Mezitím uvnitř v Sakuře
Kde to jsem? Jsem mrtvá? Páni, tady je ale tma.
Heh? Co jsi zač?
Na to bych se měl ptát spíš já tebe.
Co tu děláš? Tohle je moje podvědomí!
Jsem tvou součástí.
Nevzpomínám si, že bych si přála, aby se mou součástí stala nějaká šestatřicetiocasá potvora.
Vybral jsem si tě a ať chceš nebo ne, jsem tady.
Dobře, tak co jsi zač?
Jsem bytost vytvořená z osmi bijuu. Když si rozbila tu sochu v doupěti Akatsuki, vypustila jsi mě. Za odměnu jsem pozabíjel tvé nepřátele a stal jsem se tvou součástí.
Takže ty jsi…
Ano. Já jsem šestatřicetiocasý démon a ty jsi moje Jinchuuriki.