Počítač v Konoze 005

V Konoze to opět vypadalo na krásný, slunečný den a slunce stálo vysoko na obloze. Ulicí se loudal Shikamaru, kterého už vysedávání u počítače přestalo bavit.
„Hernajs, kytky smrděj, ptáci řvou, to bude zase den… Šmarjá…“ Reptal Shikamaru, když mířil na svou oblíbenou loučku, aby se na ní uložil do horizontální polohy, jako obvykle.

------------------------------------------------------------------

Virus. Virus. No, to se jim to řekne, virus. Přemítal Iruka v Ichiraku ramen. S virama je ta jako s krtkama. Všude píšou, jak se jich zbavit, ale jak si je pořídit, to aby člověk hledal ve hvězdách. Ovšem Irukův problém se netýkal je tohohle. Jestli se příjde na to, že počítače v Konoze sabotoval záměrně, bude z toho průšvih jako hrom. A do takového rizika nehodlal jít.
„To je ono!“ Zařval Iruka a pleskl se přes čelo. Všichni zákazníci z Ichiraku nadskočili hrůzou přinejmenším dvacet cenťáků nad barové stoličky. Vyřítil se ven, přičemž Teuchi nadával, jestli si ty mladý nemůžou alespoň chvíli dát pokoj.

Následujícího dne přihrál Irukovi do karet soukromý dopis, který mu poslal Kazekage Písečné vesnice, Gaara. V dopise popisoval situaci v Písečné, ve které se už taky rozmohl počítačový mor. Děti hnily doma, kašlaly na školu, a ty E a D mise si prý asi bude muset plnit nakonec i on sám.
Jeho sourozenci seděli před PC samozřejmě taky, přičemž Kankurovi v koutku už nerušeně tlely loutky a Temařin vějíř skřípal jak kombajn v posledním tažení. Gaara slíbil, že se s Irukou setká, samozřejmě inkognito, a společně se pokusí najít řešení této zapeklité situace.

Dalšího dne Iruka netrpělivě vyhlížel Kazekageho. Doufal, že se jim podaří najít společné řešení…

Gaara stál před branami Písečné vesnice. Ladně seskočil z velblouda a oprášil si Kazekagovské roucho. Nesmí ho tu nikdo zahlédnout, byly by z toho akorát problémy, oplétačky a nejrůznější drby. A to si jako Kazekage nemohl dovolit. Zaparkoval Dromedára (čili uvázal velblouda jménem Dromedár ke sloupku) a pospíchal do vesnice.

--------------------------------------------------------------------

Orochimaru byl smutný. S jeho rádoby hackováním to vypadalo bledě, protože on sám uměl počítač leda tak zapnout. Kabuto, ač byl chytrý, na tom nebyl o moc lépe. A Sasuke? Ten by se k takovému podrazáctví nikdy nesnížil, na to ho znal moc dobře. Přesto hádek doufal, že se mu i přesto podaří konožské počítače sabotovat.
--------------------------------------------------------------------

Jiraiyovy prsty, kterýma už prošla snad stovka žen, se hbitě mihotaly po klávesnici. Zrovna si v on-line seznamce psal s nějakým děvčetem. Vzájemným povídáním už strávili spoustu času a jemu připadalo, že už o ní ví úplně všechno, až na to, že ji nikdy neviděl, což byla podle jeho názoru docela škoda. Posílala mu svůj popis… Hm… Tichá, milá, stydlivá… Nechtěl si to připustit, ale někoho mu tím připomínala… Když mu ještě navrch poslala svůj popis, Zvrhlý poustevník už věděl, o koho se jedná. Vyděšeně se chytil za hlavu.
„Kristapána, to je… Hyuuga Hinata! Hiashi mě zabije…“ Jiraiya rezignovaně usedl na židli. Složil si hlavu do dlaní. Co bude dělat? Náhle se vedle něj objevily dvě malinké průhledné postavičky, jak to znáte z animáků. Andílek-Jiraiya byl oblečen v bílém rouchu, měl křidélka a svatozář na hlavě, zatímco čert-Jiraiya Měl červené kimono, rohy a vidle.
„Ruce pryč, staříku, tohle by se ti mohlo vymstít,“ promlouval vlídným hláskem andílek.
„Neposlouchej ho, dědku, nemá to v hlavě v pořádku,“ odbyl andílka čert, „doteď bylo všechno oukej, tak nechápu, proč bys měl zrovna teď kvůli tý Hyuugovic holce měnit svoje priority.“
„Hiashi tě na místě přizabije!“ Nedal se andílek, vzápětí ho ale čert propíchl vidlemi.
„Vidíš, problém vyřešen,“ zazubil se.
Náhle se andílek objevil znovu. Rozmáchl se a omráčil čerta mikulášskou holí, kterou vzal kdovíkde. Věděl, že na Ero-sennina se musí rafinovaně, a proto mu pošeptal: „Jen pomysli, kolik krásných žen by se cítilo tááák osaměle, kdyby tě Hiashi roztrhl vejpůl…“
Jiraiya udeřil do klávesnice. Bylo rozhodnuto. Andílek-Jiraiya vyhrál.

--------------------------------------------------------------------

Anko najela opět na starý známý server Konoha.cz. Pod pseudonymem hAnko tu působila už nějakej pátek, a zatím jí vše nádherně vycházelo. Nejraději měla schvalování povídek, díky tomu, že hrdiny vystupující v nich znala osobně. Ale byla shovívavá a občas nechala projít i povídku s hodně popuštěnou uzdou fantazie. Občas si říkala, že by jí za to někdo měl dát nějakou cenu, protože někdy se tam našly skvosty, po jejichž přečtení měla Anko náladu hluboko pod bodem mrazu. Ale takových tam bylo naštěstí málo. Dokonce i povídky sama psala. Ale říkala jim „pohádky pro malé Shinobi“, protože věděla, že by se velká většina z nich nikdy nestala. Ale psaní ji dovolilo popustit vlastní uzdu fantazie, pod každodenní maskou tvrdé ženy v rozevlátém plášti se skrývalo křehké a jemné srdce, které si někdy rádo odpočinulo od toho všeho stresu. Některé povídky, jež čítala, byly dobře promyšlené a nepostrádaly dobrý smysl pro humor. Takové povídky Anko milovala.