Londýnská eskapáda - 5. kapitola - Jedno tělo, jedna duše

Zetsu v duchu přemítal, zda má jen mlčky přihlížet nebo „mučení“ Tobiho zarazit. Nakonec usoudil, že ať bude skrček mlácen sebevíc, stejně nejspíš nic nepochopí. Přistoupil tedy k davu. Několik děvčat zaječelo, když mezi ně vnikla slizká zelená ruka a snažila se nahmatat Akatsuki plášť.
„Vstávej, Tobi, je čas jít!“ zarámusil kanibal a mužíček zbledl, poslušně se vysoukal zpod těl několika dospívajících a zasalutoval: „S radostí, Zetsu-san!“

Ashley se podlomila kolena a padla na zem. Hidan rozehnal dav s tím, že prohlídka je u konce a důrazně studentům doporučil, aby se před východem z budovy spočítali. Když se chlapci a dívky vytrousili ven, sklonil se k zrzavé dívce a zatřásl s ní. Chvíli se rozhlížela, než pochopila, že je stále ještě v Síni hrůzy.
„A co je zas tobě?“ zlobil se bělovlasý.
„Nic… to jen… ten vzduch tady… je na chcípnutí.“
„Moje řeč,“ zaskřehotal Kakuzu a Ashley nadskočila. „Gomen, myslel jsem, že o mně víš,“ zamlouval to.
„Už jsou pryč?“ zalapala po dechu, maskovaný přikývl. „Fajn.“ Opatrně se zvedla, protáhla ruce… a pak skočila po Tobim. „Baka! Všechno mohlo bejt ztracený!“
„Mydlí ho pěkně, co?“ chechtal se Hidan.
„A neměli bychom ji už zarazit?“ navrhoval Kisame.
„Já bych ji ještě chvíli nechal,“ mínil nesmrtelný ninja. „Jen ať si to prcek zapamatuje.“

Kimberly se opírala rukama o podlahu a sípala. Naruto seděl v podřepu před ní a držel ji za rameno. Už se jí začínala vracet lidská podoba. Oba uslyšeli nejdříve strašlivé pištění, pak už jen výkřiky o pomoc.
„Musím se podívat, co se stalo,“ sykla černovláska.
„Myslím, že bys měla ještě sedět,“ namítl Uzumaki.
„Tak mě radši podepři,“ kývla Kimberly.

Třída se shromáždila u východu ze Síně. Pár lidí, těch odvážnějších, ještě toužebně hledělo na černé dveře. Jedna z dívek se ujala odpočítávání. „Kristina Hoskinsová!“ vyvolala jméno, ale nikdo se neozval. „Tino! Tak Tino! Viděl někdo Tinu?“
„Támhle stojí!“ vypísklo jedno z děvčat a ukázalo na Temari. Ta automaticky zvedla ruku, jak byla zvyklá z Akademie v Suně.
„Zde,“ zachrčela a znovu si začala prohlížet obraz na stěně.

Rock Lee byl zabrán do debaty se „spolužačkou“. „Lee, to je zkratka od Leonard, že?“
„Tím si nejsem moc jistý,“ odpovídal jí.
„Ne? A co máš tedy napsáno v rodném listě?“
„Lee,“ řekl rozhodným hlasem.
Dívka vytřeštila zrak. „Ale to je opravdu zajímavé! To jsi jako ten herec, Lee Marvin!“ rozplývala se, zřejmě trpěla na westerny. Už jen představa Leeho v kovbojském klobouku byla úsměvná.

Shikamaru sledoval strop a trámy, zkoumal konstrukci. Hm, kdyby se tohleto malinko přesunulo, bylo by tu mnohem víc prostoru. Pak sklouzl pohledem na rozohněného Leeho bavícího se s Judith o jménech a jejich původu a pak hned na Kankuroua, který se snažil dělat něco jako čestnou stráž.

Temari uvažovala, zda by pro Kimberly a Ashley přece jen neměla zajít, ale to už vyšly ze dveří následovány zadýchaným Uzumakim.
„A támhle je Nigel, takže jsme všichni!“ zavolala dívka jménem Madeleine.
„Kde?“ Blonďáček se začal rozhlížet, jako by se ujišťoval, jestli za ním někdo nestojí.
Kimberly se k němu naklonila. „Naruto! To jsi ty,“ zašeptala.
„Oh, jo, jasně. Já zapomněl,“ zašklebil se blonďatý ninja a vykročil do davu.
„Tak už bysme ho mohli vzbudit, ne?“ navrhl jeden z chlapců a myslel přitom na Slizáka, vlastním jménem Perkinse. Jemně ho proplesknul a pedagog otevřel oči.
„Ta zubatá potvora už je pryč?“ Polkl, rozhlédl se a začínala se mu vracet sebedůvěra. „Odchod před budovu a pak rozchod. Na zítra přineste esej o dvou stranách na téma: Co mě nejvíc zaujalo v muzeu voskových figurín, a bude to i úhledně přepsané, cvičný papír si přineste s sebou.“

Než vyšli před budovu, ještě pozdravili hlídače Attkinse, kterého Kim a Ashley znaly už z dřívejška, ale jejich třída nikoli.
„Ty vaše levné imitace mě neudivily,“ prohlásil Warren Goldberg a kňučel přitom jako vystrašený čuník.
Černovláska se uchechtla. „Jste třída, pane. Vystrašit jeho, to je fakt makačka.“ Hlídač se usmíval, zřejmě to byla první pochvala, kterou od někoho dostal.
Slizoun dal rozchod a třída se rozprchla dřív, než mohl své slovo vzít zase zpátky. Něco si pro sebe bručel, zatímco si vybíral chodník, po kterém půjde. Když byl pryč, podívala se černovlasá na svou věrnou kamarádku.
„Proč jsi tak vysmátá?“ divila se.
„Zmlátila jsem Tobiho,“ prohlásila věcně a údiv její spolupachatelky ještě o něco málo vzrostl. „Vyřvával moje jméno tak hlasitě, že ho museli slyšet všichni, co v tom muzeu byli,“ vysvětlila. „No a co ty? Už jsi dobrá?“
Kim přikývla. „Jo, ale to břicho ještě drobet pálí. Ten Kyuubi žere děsně energie.“
„Jo, vypadáš nějaká přešlá,“ souhlasila zrzka. „A proč to Naruto z tebe neodsál?“
„Nevím, asi ho to nenapadlo.“
„Tak tohle vysvětlení teda beru,“ uchechtla se Ashley a plácla Kimberly po zádech. „Ksó!“

K Sommersovým se vrátili všichni tři dost nevrlí. Natěšená Janett už na ně čekala v obývacím pokoji. „Co děláš tady?“ divila se černovláska.
„No… já jsem ti původně chtěla jít naproti… jenže potom jsem si říkala, že se možná ztratím a ty mě nenajdeš a…“
„Dobře, stačí, chápu!“ Kimberly ji stačila zarazit dřív, než její příběh začal ztrácet na realitě. „A už jsou doma všichni?“
„Muzejníci ještě ne. A… pak ten s červenými vlasy,“ vzpomněla si Janett.
Kim zasyčela, břicho nepřestávalo pálit. Zrzka na ni pohlédla jen jednou a pak se nadechla: „Sakuro!“

Růžovlasá kunoichi v domě nebyla. Černovlásku a zrzčinu popálenou ruku ošetřila Tsunade. Kimberly zůstala ležet na lůžku, záda měla podložena ledovými polštáři, břicho namazané chladivou mastí. Tohle byla zatím její nejhorší proměna. Když se jí konečně trochu ulevilo, nakoukl do dveří Sasuke. Prohlédl si černovlásčino obnažené břicho a zavolal do chodby: „Hej, Ero Sennine! Mám námět pro tvojí další knihu!“
Kimberly to probralo. Když zahlédla mizející fialovou mašli, zaúpěla. „Sasuke, až já tě dostanu do rukou…“

Noví zaměstnanci muzea se vrátili až v době večeře. „Ňákej lékař volnej?“ zarámusil Hidan a přidržoval Tobiho, který měl po těle spoustu modřin. Tsunade se zamračila. Brzy ráno musela ošetřovat Uchihu staršího, kterého nepěkně uhodil jeho bratr během bitvy o koupelnu, pak pro změnu Sasukeho, když nechtěně zakopl a proletěl sklem. Vůdkyně Skryté listové vesnice vzdychla, otevřela lékárničku a připravovala si nástroje.
Hidan se k ní přitočil. „Heleď, ty… víš, že seš docela kus?“
Tsunade vzala do ruky skalpel, chvíli si ho prohlížela a pak stejně vražedným pohledem spočinula na řezníkovi z Akatsuki. „Chtěl bys, abych ti tuhle věc vrazila do zadnice?“ zeptala se věcně a čekala na odpověď.
„Dneska ne, kotě,“ zašklebil se bělovlasý a odporoučel se.

Sakuru po návratu z procházky uvítal Tobi, celý zafáčovaný, s maskou nakřivo. „Kdo ti to udělal?“ podivila se.
„Ashley-san praštila Tobiho,“ postěžoval si.
„Vážně? A… cos dělal?“ zeptala se opatrně.
„Nic! Tobi je hodný kluk!“ prohlásil skrček a děvče s růžovými vlasy vzdychlo. Tohle tedy slyšet nepotřebovalo.

Kimberly a Janett už se vrátily domů. Mladší dívka okamžitě zabrala televizi v obývacím pokoji, druhá byla spokojená, když se mohla natáhnout na postel. Pořád ještě nebyla úplně v pořádku, tohle nové jutsu trvalo nějak dlouho, a ona se nemohla ani za nic zbavit podivného svíravého pocitu. Zavřela oči a představila si rozkvetlou louku. Pak se ozval cizí hlas a dívka strnula. Byl hluboký, mručivý a ženský. Rozklepala se. Snad se z ní doopravdy nestal hostitel…