♥Projektový den 2-"Rande?!"

Zvonek ohlašující konec hodiny pro mne byl jako střela šípem rovnou do srdce. Nevím proč, nevím jak, jediné co sem věděla je že toto není pravda.
“Heh… no… tak tedy…” Začala Hinata která před cvhílí přišla k mé lavici.
“Co?” Vyhrkla jsem když jsem se konečně vzpamatovala.
“Jsi v pořádku?”
“Ah.. jo.. ano.. je mi fajn” pokusila jsem se o úsměv. Zřejmě poznala že se jen snažím zamaskovat hněv.
“No,..” pokračovala, “tak v tom případě… nechtěla by si dnes k nám?”
“Myslím že to nepůjde, víš, máme dvojice a téma, musíme začít pracovat…”
“No, máš pravdu.. jak chceš… zatím.” Rozloučila se a běžela za Narutem.
‘Pf, nemůžu tomu uvěřit! To snad.. není.. možný!’ Rozčilovala jsem se v duchu.
---
Celý ten den uplynul až podezřele rychle. Ale byla jsem šťastná že už mizím domů.
---
“Ahoooj! Tak co ve škole?! Vybral si tě?!” Spustila má sestra hned ve dveřích.
“Ahoj, no.. abych pravdu řekla.. dopadlo to blbě ale.. mohlo to být horší..” odpověděla jsem ji a kráčela jsem do svého pokoje.
“Takže si tě nevybral? To mě mrzí” křičela na mě ještě. Na to sem však už nereagovala.
---
‘Milý deníčku… dnešní den dopadl hůř než jsem doufala. NEVYBRAL SI MĚ! Achjo, tak jsem v to doufala… no co, přece to nemůže být horší. Zase jsem tak blbě nedopadla. Temari má Shina. Ble!’ Psala jsem, když mě někdo vyrušil.
“Ahoj, tvoje ségra mě pustila dovnotř.. klepal jsem ale neodpovídala si. Začneme pracovat na tom tématu na projektovej den?” Zeptal se mě tak trochu nesměle Kiba.
“Eh, jo, ahoj.. promiň.. jojo, jdeme na to.”
Nevím jak k tomu kdo došel, ale lidi ve škole říkali že mě má Kiba rád.
“Takže… éééh… to máme… kdo je to Hokage… no.. blbý téma.. chci říct, moc jednoduchý.” Začala jsem opět mluvit.
“Jo, máš pravdu.. tak co kdybychom to udělali takhle..” začal trochu šéfovat. Nevadilo mi to, byl celkem chytrý.
‘Uf, tohleto dáme..’ pomyslela jsem si při pohledu na něj.’
“Stihneme to do pozítří?” Zeptal se.
“Určitě” usmála jsem se na něj.
“Víš… já… chtěl bych ti něco říct..”
“hmm?” Nechápala jsem. Nebo možná chápala ale dělala jsem že ne.
“Já… “
“ty?”
“Nešla bys někdy se mnou třeba… někam.. prostě.. ven?” Zrudnul. Měla jsem co dělat abych se nezačala smát.
“Myslíš tím na rande?”
“Asi ano..”
“Hm… fajn, to beru.”
“Vážně?” Rozzářili se mu oči.
“Jo, proč ne.”
“Bezva! Hele.. já už musím jít.. musím trénovat.. uvidíme se zítra ve škole.. a.. dnes večer?”
“Jo, tak zatím.”
“Ahoj”