Hyuuga Kyoudai VIII.

8. Nezumina minulost 2. část

„Zcela podvědomě se moje tělo pohnulo. Během několika okamžiků leželi oba muži v bezvědomí na zemi. Rozhlídla jsem se, protože jsem si myslela, že mě nejspíš někdo zachránil a vtom jsem si uvědomila, že vidím jinak, než normálně. Viděla jsem i za sebe a dohlédla jsem mnohem dál, než normálně.“
„Byakugan?“ usmála se Tsunami.
„Jo,“ přikývla Nezumi, „ale já do té doby ani pořádně nevěděla, jak byakugan vypadá. Trošku jsem se lekla, co se to se mnou stalo, ale měla jsem radost a líbilo se mi to. Po chvíli zkoumání, kam až dohlédnu a podobně, mě taky napadlo, že by to mohl být byakugan. Běžela jsem zpátky ‚domů‘, kde jsem vyhrabala takový malý zrcátko, který jsem někde našla, a podívala jsem se do něj. Žilky kolem očí a ten jiný styl pohledu, který jsem v zrcátku viděla, mi to potvrdil. Byla jsem tak šťastná a cítila jsem jakýsi vítězství nad klanem. Neměli pravdu, já mám byakugan, takže jsem plnohodnotná členka klanu Hyuuga. Byla jsem na tohle hrdá, ale když jsem se nad tím víc zamyslela, tak jsem začala Hyuugy nenávidět ještě víc.“
„Měly by se ti omluvit…“
„Já o jejich omluvu nestojím. Ta mi nevynahradí těch 8 let, kdy jsem byla odtržená od svojí rodiny.“ Nezumi vážně pohlédla na Tsunami. „Ale na druhou stranu…“
„Ty… mě bereš jako svojí rodinu, i když se známe ani ne 24 hodin?“ zeptala se Tsunami nejistě a uhnula očima. Nezumi na ni překvapeně pohlédla.
„Známe se 8 let, pokud vím. Už tehdy jsme to obě věděly.“ usmála se a pohlédla vzhůru na modrou oblohu. „Tehdy jsme podvědomě vycítily, že jsme sestry, ale ještě jsme si ten pocit neuměly vysvětlit. Postupně jsme na něj zapomněly, ale neustále byl připravený kdykoli se znovu objevit v naší paměti, což se stalo včera. Je až neuvěřitelný, že 8 let starou vzpomínku dokáže probudit jeden jediný dotyk rukou.“ Nezumin pohled sklouzl zpět na Tsunami. Ta zavřela překvapením otevřenou pusu a jenom přikývla.
„Tak pokračuj, předtím jsem tě přerušila.“
„Mmm… Jo! Chtěla jsem říct, že to možná mělo i svoje výhody. Myslím, že kdybych vyrůstala tady v Konoze, byla bych mnohem slabší. Potkala jsem lidi, díky kterým jsem hodně zesílila a prožila jsem věci, které ve vesnici nezažiješ. Ale abych se vrátila k mému dětství. Po tom, co jsem u sebe objevila byakugan, jsem o něm začala shánět informace a vyptávala jsem se lidí ve vesnicích, ale jak se dalo čekat, většina z nich ani nevěděla, co to je. Neměla jsem na výběr, musela jsem na všechny techniky přijít sama. Za dva roky jsem ovládala Jyuuken dokonale i s technikami jako Kaiten, Rokujyuuyonshou nebo Hasangeki.“
„Dva roky?! Děláš si srandu?“
„Ne,“ začala se Nezumi smát, „trénovala jsem každý den a i když to není hezký, často jsem to zkoušela na zvířatech. Ale byl to poměrně rychlý způsob, jak si obstarat jídlo. Během tohohle tréninku jsem taky o dost zvýšila svojí rychlost. Byla jsem na sebe pyšná a měla jsem pocit, že už jsem ninja, tak jsem začala nosit čelenku od Nejiho. Někdy tou dobou jsem se seznámila s Midori. Viděla mě, jak trénuju a chtěla, abych jí to taky naučila. Když jsem jí vysvětlila, že to nejde, protože nemá Byakugan, zeptala se mě, co ještě umím. Byla roztomilá, bylo jí 10 let a tvrdila, že jednou by se chtěla stát tak skvělou kunoichi, jako je její maminka. Vypadala hrozně zklamaně, když jsem jí řekla, že nic kromě Jyuukenu neumím a nemůžu jí teda nic naučit. Pak ale, jako by ji někdo vyměnil, začala mluvit dospěle, řekla, že bych se měla naučit bojovat s nějakou zbraní, pro případ, že by mi došla chakra. Pamatuju si, jak mě pak začala obcházet dokola a prohlížet si mě. Nakonec mi řekla, že by pro mě byla nejvhodnější katana. Ještě mi říkala spoustu důvodů proč, ale ty už si vážně nepamatuju. Zeptala jsem se jí, jestli ví o někom, kdo by mě to naučil, protože mi to vůbec nepřišlo jako špatný nápad. Její odpověď mě trochu překvapila. Nabídla se totiž, že mě bude učit ona. Rychle jsme se skamarádily a jak se ukázalo, s katanou to uměla výborně, i když byla tak malá. Dva roky jsme se vídaly skoro denně. Bydlela kousek za hranicemi Země ohně, tak jsem přesídlila k hranicím. Po těch dvou letech mi řekla, že mě musí přestat trénovat, protože se stěhuje daleko odsud. Jako památku mi dala tohle.“ Nezumi zvedla pravou ruku a chtěla uchopit něco, co se nejspíš mělo nacházet nad jejím levým ramenem. Vylekaně tam pohlédla, pak se otočila na Tsunami, která na ni pobaveně hleděla a zadržovala smích.
„Nehledáš támhleto?“ ukázala směrem ke dveřím, kde byl opřený meč v lesklé černé pochvě. Nezumi si oddechla, vstala a došla pro něj. Když se vrátila, vysunula meč a položila ho před Tsunami na stůl. Ve slunci se zalesklo temně černé ostří. Černá však byla úplně celá katana, kromě pár zelených detailů na záštitě.
„Wow, je nádherná.“ vydechla Tsunami.
„Jo, to je. Midori ji nechala vyrobit speciálně pro mě. Reaguje pouze na moji chakru, takže můžu používat i nějaké speciální techniky, ale v rukou někoho jiného je to obyčejná katana. Je lehčí než normální meče, což mi dost usnadňuje pohyb a při boji ji můžu dlouho držet jenom v jedné ruce. Předpokládám, že podobný vlastnosti má i tvůj vějíř.“
„Jak o něm víš?“ zarazila se Tsunami.
„Nosíš ho na zádech, ne? Všimla jsem si ho, když jsi mě táhla někam do Konohy. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, ale když jsem viděla ty vějíře u tebe na stěně, došlo mi, že ta obrovská věc, kterou nosíš na zádech, je nejspíš taky vějíř.“ Nezumi nasadila nevinný výraz a Tsunami se zasmála.
„Okej, máš bod. Chceš ho vidět?“ navrhla.
„Že váháš.“ mrkla na ni Nezumi. Tsunami na chvíli zmizela v domě, a když se znovu objevila, držela v rukou skoro metr a půl dlouhý vějíř. Jediným plynulým ladným pohybem ho rozevřela a opřela ho o zem. Na bílém pozadí ho zdobily tři černé spirály. „Můžu?“ zeptala se Nezumi s nadšeným výrazem.
„Jasně.“ kývla Tsunami. Nezumi vstala a došla až k vějíři. Když ho Nezumi chytla, Tsunami ho s ďábelským výrazem pustila. Tíha vějíře donutila Nezumi klesnout v kolenou.
„Páni… uff… nečekala jsem, že bude tak těžkej… když jsi ho držela tak snadno…“ oddychovala Nezumi.
„Taky ho mám trochu vylepšenej, jak jsi předtím řekla. Tak snadno ho unesu jenom já, pro ostatní má několikanásobně větší váhu. Je to podobná reakce na chakru jako u tvojí katany. Taky ho používám k vyvolávání, ale to jenom v krajních případech.“
„Aha… hele… vezmi si ho už…“ vyrazila ze sebe Nezumi. „Já už ho vážně… neunesu.“
„Jéé, promiň!“ zasmála se Tsunami a zvedla vějíř s takovou lehkostí, jako by to byl list papíru. Nezumi si oddechla a šla si sednout. Tsunami opřela vějíř o zeď domu a také zamířila ke stolu. Když se posadila, Nezumi akorát zasouvala svou katanu zpět do pochvy.
„Tak, kde jsem skončila? U Midori, že jo?“ ujistila se Nezumi. „No, potom jsem samozřejmě trénovala dál a zkoušela jsem nějaký ty speciální techniky, protože to bylo něco, co jsem se musela naučit sama, jak mi řekla Midori. Vyvinout jenom jedinou takovou techniku trvá měsíce a i když to byla fakt makačka, tak mně to bavilo. Samozřejmě se mi občas stalo, že to ze mě vysálo skoro všechnu chakru nebo mi špatně použitá chakra vybuchla." zasmála se Nezumi. „Jednou mě tak napadlo, že kdybych uměla nějaké ninjutsu, možná by se mi ty techniky vytvářely líp. Ale neměla jsem nejmenší šanci se sama něco takového naučit, ani jsem nevěděla, jakou mám podstatu chakry.“
„Všichni Hyuugové mají jako základní chakru vítr…“ řekla Tsunami s výrazem naprostého nepochopení, že něco takového neví.
„Jistě, ale jak jsem to mohla asi vědět?“ namítla Nezumi.