Sakura a Naruto vypráví pohádku 5

Když už se mrňata uklidnila a mohlo se pokračovat, chyběl zase Naruto. Ačkoliv chtěla Sakura vyprávět dál sama, nebylo jí to dovoleno.
„Tak já … bych mohla … na chvíli místo …“ nabízela se Hinata dočasně nahradit Naruta, ale její pípání zaniklo v okolním šumu.
Sakura se tedy rozhodla jít Narutovi naproti, aby ho drobet popohnala. Překvapivě ho našla hned za dveřmi.
„Co tady děláš?“ vybafla na něho.
Naruto jí chtěl nejprve odpovědět, že nešel dál kvůli té ceduli na dveřích. Rychle si to ale rozmyslel, protože by byl určitě za blbce a zalhal, že zrovna sahal na kliku. Naruto za potlesku přítomných dosedl na svou vypravěčskou sesli.
„Haranti nevděční,“ mumlala si Sakura, „já tu jsem pro ně celou dobu a nic. Na něho se čeká a sklidí takovej potlesk.“

„To už by stačilo, když už jsme konečně kompletní, můžeme pokračovat!“ uklidnila si rozjívenou omladinu, „Otec Sakury začínal být nešťastný, už to byly skoro dva měsíce, co Naruto opustil hrad. Navíc jeho soused, král Rai, u něj pořádal své setkání, na které z ostatních sousedů dorazil jen král Tsuchi. Nikdo totiž neměl zájem poslouchat Raiovy nářky. I Tsuchi by tu nebyl, kdyby se náhodou nezastavil při cestě z Lázňové země, kde si léčil svoje kyčle.“
„Aby se Tsuchi zabavil,“ nenechal ji Naruto dlouho povídat, „vymýšlel jméno pro družinu, která Raiovi tolik pila krev. Jako základ chtěl dát něco, co by mělo spojení s jedinou ženou ve skupině. Její modré vlasy mu asociovaly modrou chrpu, ale s tím Rai nemohl souhlasit. Byla pro něj spíše jako trnovník akát, který se zaťal do jeho poddaných a už je nepustil. Tsuchi tedy přistoupil na Raiův akát a protože byla obklopena samými mládenci, přidal k němu s kluky, takže výsledek, se kterým nebyl stoprocentně spokojen a chtěl na něm ještě zapracovat, byl akátskluky.“
„Místo abys posunul trochu příběh, tak řešíš takový věci!“ postěžovala si před samotným pohádkovým příspěvkem, „Vzájemnou idylku jim překazil hrabě Tobi a princ Sasuke. Se svojí armádou obklíčili hrad a požadovali po královi bižu za všechna příkoří, která na jejich rodu byla spáchána.“
„Jako bijuu?“ ujišťoval se Naruto, zda se nepřeslechl.
„Ano, bižu!“ potvrdila Sakura, „Král neměl na vybranou, nechtěl zbytečně riskovat krveprolití a bižu mu předal.“
„To nemyslíš vážně!“ supěl Naruto.
„Naprosto!“ stála si za svým a Naruto nevěřil svým uším, „Přece kvůli sklu není potřeba dělat tolik povyku!“
„Jakýmu sklu?“ byl Naruto trošku mimo.
„No bižuterie je ze skla,“ polopaticky vysvětlila.
„Jo tohle bižu, tak to jo!“ uznal správnost rozhodnutí.

„Armáda odtáhla s kořistí pryč,“ pokračovala Sakura, „Tobi, Sasuke a Karin, která byla s nimi, zůstali a tajně pronikli do hradu. Tobi musel uznat, že vzít tu holku s sebou bylo chytré. Přišla jim vhod a Tobi pochopil, proč si ji Sasuke vybral. Došli až do místnosti, kde Rai vedl poradu, jaké kroky podniknou proti Akátskluky. – „Vidíš, jak se ti to hodí,“ naznačil Naruto, že vymýšlení názvu nebyla vůbec špatná věc. – Impulsivní Rai na ně hned slovně vystartoval, ale Sasuke vytáhl jeho kostlivce ze skříně a umlčel ho. Rai vypadal, jako by mu ulétla včela.“
„Sasuke totiž věděl,“ chtěl Naruto přihodit nějakou pikantérii, „co Rai provedl svému bratrovi a také to prozradil ostatním. Rai poslal svého bratra na hudební tábor. Tsuchimu to nijak hrozné nepřišlo, ale pak Sasuke ještě dodal, že tábor byl zaměřen na dechovku, a to už Tsuchi vůbec nechápal, jaký by v tom mohl být problém.“
„Všechny zajímalo, co jim Tobi chce,“ navázala Sakura na své vyprávění, „jestli jim chce povědět nějaký zvrácený plán, jak ovládnout celý svět, či zda jim přišel vyhlásit válku. Ale Tobi si chtěl jen poslechnout informace o té nové skupině, která Raiovi tolik hnula s žlučí. Taková záškodnická skupina bylo přesně to, co by pro své techtle potřeboval. Rai mu vylíčil všechny podrobnosti, zmínil jaké ekonomické dopady a tucet dalších věcí to bude mít na jeho království, ale nakonec, po třech týdnech od zapojení hraběte Tobiho, schůze skončila. Zbývalo jen pár dnů do konce tříměsíční lhůty, kterou si Naruto s Jiraiyou domluvili.“

Naruto vyskočil do vzduchu a zaujal vítěznou pózu.
„Jsem zde!“ zahulákal.
„No a co?“ nechápala Sakura jeho výstup, „Tady už jsi nějakou dobu.“
„Jako ne tady, ale tam … vlastně tady i tam … jako že už jsem tam dorazil!“ vysvětloval Naruto.
„Tak se posaď a řekni to normálně jako člověk!“ vybídla ho.
„Ty mně kazíš všechnu zábavu!“ urazil se.
„Raději to povím sama,“ změnila názor, aby jí to v pohádce nějak nevrátil, „Naruto s Tsunade dorazili na kraj lesa. Tam už na ně čekala liška. Za ty tři měsíce vyrostla a objevil se u ní druhý ocas. Opět jim dřevorubec radil, ať na tu lišku tolik nespoléhají, ale i tentokrát jim pomohla. Zavedla je k Jiraiyově bandě.“
„Jiraiya, který už Narutovi moc nevěřil,“ prodral se ke slovu přeci jen Naruto, „a smiřoval se s tím, že si bude muset uspokojit svoje choutky na málo vyvinuté princezně …“
„Shaannarou!“ vylétlo Sakuře z úst jako doprovod k jejímu úderu pěstí.
„Tak ten Jiraiya málem dostal infarkt, když před sebou spatřil Tsunade. Loupežnická svatba mohla začít,“ dokončil Naruto připlácnutý na stěnu místnosti.
„Kdyby Jiraiya tušil,“ využila Sakura Naruvu dočasnou indispozici, „jaká Tsunade doopravdy je, do chomoutu by se vůbec nehnal. Byl to konec okrádání a mordování bezbranných pocestných a vlastně konec celé loupežnické bandy, která v dobách své největší slávy naháněla hrůzu široko daleko. Skončil pod pantoflem.“

„Kdože to skončil pod pantoflem?“ zaznělo ode dveří.
Stál v nich Jiraiya, v ruce měl ceduli, kterou Sakura připevnila na dveře.
„Jeden loupežník,“ odpověděla Sakura.
„Proč jste sundal tu ceduli?“ změnila rychle téma.
„Leželo to na zemi, tak jsem to zvednul … jaký loupežník?“ vrátil se k původnímu problému.
„Úplně obyčejný loupežník z lesa,“ mlžila Sakura.
„Jiraiya!“ zvolalo několik dětí.
„Ano správně,“ nezpanikařila Sakura, „to je legendární Sannin Jiraiya, žák Sandaimeho a učitel Yondaimeho, talentovaný spisovatel, který jistě tvrdě pracuje na svém dalším románu, takže ho nebudeme déle zdržovat. Zamávejte mu a nashledanou.“
Jiraiya byl příjemně zaskočen, jak o něm Sakura pěkně mluvila, a zmínka o jeho románu mu připomněla, že měl v plánu navštívit lázně kvůli inspiraci, a místnost opustil.
Naruto se vrátil na své vypravěčské místo, vykouzlil falešně přeslazený úsměv na Sakuru a pokračoval v pohádce: „Jiraiya dodržel slovo a princeznu propustil, liška je vyvedla z lesa. Dřevorubec už jen mávl rukou a raději nic neříkal. Ale v tom se to stalo, lišce narostl třetí ocas. Bylo to pro ni velmi bolestivé, úplně z toho šílela a kousla princeznu do nohy. Dřevorubec spustil, že jim to říkal, že liškám se nedá věřit, a tak liška zaútočila na něho. Bránil se klacky, ale neubránil se. Naruto a Sakura rychle prchli na hrad, kde je hned vítali a všichni jásali, slavilo se několik dní v kuse, pilo se, jedlo se, zkrátka bylo všem dobře.“
„Za odměnu mu král dal pytlík zlata, Naruto se cítil jako milionář a vracel se do své chatrče,“ uzavírala pohádku Sakura, „ale nebyl sám. Dívka, která měla oči nejen pro jeho pytlík, šla s ním. Zazvonil zvonec a …“
„Počkej,“ zastavil ji Naruto, „kdo šel s ním?“
„Ty jsi ale baka!“