Doma v listí: kapitola 22. - Blesky

„Seš na tom celkem dobře, jen si potřebuješ odpočinout,“ zkonstatovala Iwahin stav Inoko, když ji po souboji ošetřovala. „Vlastně by sis měla lehnout, ty jeho techniky ti mohly poškodit mozek...“
„Sice mě třeští hlava, jako tenkrát, když jsem se... no, to je jedno, prostě jsem v pořádku,“ odvětila Iwahi a vstala z lavičky, kde s blondýnkou seděly. „Teď se chci podívat za Sayou, ta to od Kantsua docela schytala...“
„Jo, ten tvuj bratranec je brutální hovado,“ Inoko taky vstala a zamračila se. „Nemusel jí zmlátit tolik, aby vyhrál. Ale víc starostí mi dělá Inote... Saya je sice dost zraněná, ale dostane se z toho, jenže Inote... Ani pořádně nevim, co se stalo na tom bojišti... A když ho odnesli, tak mě k němu nechtěli pustit...“
„Neboj, on to zvládne,“ pokusila se ji povzbudit Iwahi. „A když už budem v nemocnici, tak se na něj můžem zeptat, ne? Při nejhoršim vyškemram nějaký informace večer ze Sakury.“
V ne zrovna dobré náladě došly do nemocnice. Hodná slečna na informacích jim ochotně popsala cestu k Sayině pokoji, takže bez problémů trefily hned na první pokus. Ovšem přede dveřmi je čekalo překvapení. Stála tam brunetka z Oblačné, měla sice jiný účes i brýle, ty původní jí Saya rozbila při předbojích, ale poznaly ji. Energicky jim zastoupila cestu.
„Uhni, jdem za Sayou,“ řekla Inoko poněkud podrážděně.
„Neuhnu,“ zavrtěla Asa hlavou.
„Máš nějakej problém?“ Inoko zaťala ruku v pěst. Iwahi si jen povzdechla.
„Ne, ale ty budeš mít, pokud mě napadneš,“ odsekla Asa a založila ruce v bok.
„To nemáš nic lepšího na práci, než tady hlídat a odhánět Saye návštěvy?“ nedala se odbýt blondýnka.
„Možná,“ odvětila brunetka, ale neuhnula. „Touya‑sama si přeje mluvit se Sayou o samotě. Takže tu hlídam, aby nikdo nerušil.“
„Cože? Co ti dva spolu mají?“ zeptala se překvapeně Iwahi.
„Tebe se to netýká. To je jejich soukromá věc.“
„Takže moje dcera je sama v pokoji s cizím klukem a je to jejich soukromá věc?“ ozval se hluboký hlas. Všechny tři dívky se podívaly na nově příchozího, Iwahi s Inoko o pár kroků ucouvly, aby mu uvolnily cestu.
„Vaše dcera?“ Asa překvapeně naklonila hlavu, ale ze své pozice před dveřmi neuhnula. Jestli z něj měla strach, nedala to najevo.
„Ustup z cesty,“ poručil.
„Ne,“ zatvířila se vzdorovitě mladá kunoichi z Oblačné. Inoko s Iwahi si vyměnily překvapené pohledy. To se někdo odváží odporovat Morino Ibikimu?
„Ne?“ zeptal se expert na výslechy tónem, jako by špatně slyšel.
„Ne,“ trvala na svém dívka. „Raizan Touya‑sama s ní chce mluvit o samotě. A já hodlam respektovat jeho přání.“
„Raizan...“ zabručel si Morino Ibiki pro sebe a zkoumavě se na strážkyni dveří zadíval. Pak ji beze slova a bez většího úsilí odstrčil z cesty. Ignorujíc její protesty vstoupil do místnosti. Než za sebou stihl zavřít dveře, všechny tři dívky nahlédly dovnitř. Pohled, jenž se jim naskytl, je opravdu překvapil. Mladý shinobi z Oblačné objímal ofáčovanou Sayu, které z očí tekly slzy. Nevypadala ale nešťastně. Než ale dívky stačily zahlédnout nebo zaslechnout něco víc, Morino Ibiki zavřel dveře a šel si se svou dcerou vyříkat její chování. Ke smůle dívek na chodbě, dveře nemocničních pokojů dobře izolovaly zvuk, takže pokud se uvnitř vyloženě nekřičelo, a to nekřičelo, neslyšely nic.
Asa si rezignivaně sedla na podlahu do tureckého sedu. Obě kunoichi z Listové si přidřeply k ní.
„Hej, ty o tom něco víš, žejo?“ zeptala se Inoko.
„Do toho ti nic není,“ odsekla Asa.
„Tak si trhni,“ Inoko vyplázla jazyk a dál čekaly mlčky.
Po dlouhých deseti minutách se dveře otevřely a ven tiše vyšel Touya. Trochu smutně se usmíval. Podíval se na Asu, která okamžitě vyskočila na nohy a následovala ho k východu. Inoko s Iwahi čekaly ještě dalších deset minut, než konečně vyšel i Morino Ibiki a dovolil jim vstoupit.
„Ahoj Sayo, jak se máš?“ pozdravila Iwahi s úsměvem.
„Ahoj, co se tu děje?“ přešla hned k věci Inoko.
„Ahoj holky, zranění není tak hrozný, ale je tu děsná nuda,“ odpověděla Saya a usmála se. Ale bylo na ní vidět, že ještě před chvílí brečela.
„Tak co se stalo?“ byla Inoko netrpělivá.
„Nic se nestalo,“ snažila se to Saya zamluvit. „Jen jsme si povídali...“
„Jasně, to ti tak žeru,“ ušklíbla se Iwahi. „Povídej, přeháněj!“
„Ale no tak, nebuďte tak podezřívavý,“ zasmála se zrzka. „Se koukni, v jakým jsem stavu. Fakt mezi náma nemohlo k ničemu dojít a fakt jsme si jen povídali.“
„Tak proč jste se objímali?“ připomněla Inoko to, co viděly skrz dveře.
„Protože jsme se dlouho neviděli,“ Saya zvážněla. „Táta mi dovolil, abych vám to řekla, ale nepřerušujte mě, než skončim, jasný? A taky to nikde neříkejte.“
Obě dívky přikývly a posadily se na židle pro návštěvy.
„Takže,“ zraněná se zhluboka nadechla a vydechla. „Celej příběh začal vlastně dost dávno. Moji rodiče, tím myslím rodinu Morino, nejsou moji biologický rodiče. Adoptovali mě, když mi bylo pár měsíců. Na tom by nebylo nic divnýho, to se prostě v ninjovských vesnicích stává, že nějakýmu děcku při misi umřou rodiče a jiní ho adoptujou. A není ani výjimkou, když adoptujou někoho z jiný vesnice. Obvykle se na to ani nepřijde, jsou to spíš výjimky. No, moje pravá matka, ani si na ní nepamatuju, byla se mnou někde na hranicích Ohnivý země. Fakt nevim, co tam dělala a táta, Ibiki, taky ne. Našel jí tam, když umírala a dala mu mě, ještě mrňavý nemluvně, aby se o mě postaral. No, souhlasil a ona umřela. Takže mě s mamkou adoptovali a rozhodli se, že mi nic neřeknou. Jenže nedávno jsem zjistila, že mam Kekkei Genkai. A bylo mi sakra divný, kde se ve mně vzalo. Nejdřv jsem si myslela, že mamka taťku podvedla, ale pak mi řekli pravdu. Takže tenkrát v knihovně jsem si zjistila o tom Kekkei Genkai něco víc a pak přišly Chuuninský zkoušky. Tam jsem potkala Touyu. Fakt jsem nevěřila na zázraky, ale tohle mi jako zázrak připadalo. No, prostě... já a Touya jsme sourozenci,“ zakončila své vyprávění Saya a na důkaz svého tvrzení zvedla ruku a bez jakýchkoli pečetí po ní nechala proběhnout drobné blesčíky.

„Fakt by mě nenapadlo, že je něco takovýho možný,“ řekla Iwahi, když byly na odchodu ze Sayina pokoje. „I když já mam co říkat, co? Jen tak si přijdu do Listový s tim, že jsem potomek klanu, kterej skoro vyvraždil muj táta...“
„Proboha, nezačínej s tim,“ propleskla ji Inoko. „Nemůžeš za to, tak to nech plavat. Nic jinýho s tim dělat nemůžeš. Ale aspoň víš, kdo byl tvuj táta...“
„Ty to nevíš?“
„Ne, máma nám to nikdy nechtěla říct. A to jsme se s bráchou ptali několikrát. Dokonce jsme kvůli tomu i párkrát trucovali, ale k ničemu to nevedlo.“
„Hm...“ Iwahi obrátila pohled k zemi. Nemohla Inoko říct, co viděla v tom Tsukuyomi tenkrát v Lese Smrti. „Neboj, určitě to zjistíš,“ usmála se povzbudivě. Ale nebude se ti to líbit, pomyslela si. „Teď zajdem za Inotem, zeptat se, jak na tom je.“
„Jo, dobře. To mi teď dělá větší starosti,“ Inoko se zamračila a zrychlila krok.
Hodná slečna na informacích rázem přestala být hodná, když Inoteho zmínily. Kategoricky je odmítla s tím, že za ním nemůžou a informace o jeho zdravotním stavu jsou přísně tajné. Ani Inoko, která byla lékařská kunoichi, neměla k těm informacím přístup. Dívky byly jen odkázány na Sakuru, která ho údajně měla na starosti. Ovšem momentálně byla na operačním sále s nějakým ninjou, na kterého spadl strop a jehož stav byl kritický, takže za ní nemohly.