Tatíček Šéfík - 41. kapitola - Záchranářky

Když Deidara vtrhl do pokoje Peinových dcerek, obě naráz vykřikly hrůzou. Tenshi se tentokrát rozhodla sestřičku krýt a Akki se rozhodně nemínila přiznat k tomu, co udělala. Ninja s dalekohledem se rozhlížel jako zasažený býk, vlasy divoce rozježené, rukama se opíral o dveřní rám.
„Co se děje, strýčku? Právě jsme vstaly!“ Starší z dívek se vzpamatovala první.
„Někdo mi vyhodil do vzduchu postel!“ syčel blonďáček a vypadal pořádně naštvaně.
„Někdo musel,“ ozvalo se za ním.
Prudce se otočil a zíral přímo do tváře svého spolunocležníka. „A důvod?“ vyštěkl ostře.
Loutkář se ušklíbl. „S Hidanem nebylo k vydržení. Šéf nás dal k sobě, dokud se nevzpamatuješ z toho záchvatu šílenství,“ smočil si a nechal blonďatého nechápavě zírat.

Když vcházel do jídelny, už z dálky poznal, že si ani dnes nevychutná oběd v soukromí. „Tak už přestaň zapírat a řekni konečně, jak jsi přišel k tý zlomený ruce!“
Loutkář vzdychl. „Jen před malou chvíli jsem uklidňoval Deidaru. Nechtěj, abych musel utěšovat ještě tebe, Uchiho.“
Černovlasý se nevzdával snadno. „Pokaždý mlžíš. Tak teď už konečně vyklop pravdu a já ti dám pokoj, slovo zabijáka na to.“
Druhý ninja neochotně přikývl. „S Hidanem je nemožný se dohodnout,“ začal zeširoka. „Potřeboval jsem získat dokumenty z té úřadovny, nic víc. Dostali jsme rozkaz, že máme zneškodnit ochranku, pokud to bude nevyhnutelné.“ Uchiha ho se zájmem pozoroval. Nebývalo časté, aby loutkář tak otevřeně mluvil o svých prohrách. „Kdyby tam se mnou byl Deidara, nechali bysme bouchnout zadní vchod, protáhl bych se tam a zjistil si, co potřeboval. Jenže Hidan to musel mít s celou parádou, neodnesla to jenom ochranka a pak už jich bylo moc a museli jsme prchnout, aby nevyšlo najevo, že Akatsuki už je znovu v pohybu.“
„A ty ses naštval a přede všema si mu jí vrazil, co?“ uchechtl se ninja z Konohy.
„Tvá nesnesitelnost už je celkem ubíjející, víš to?“ zaškaredil se a dodal: „Nepotřebuju mít v týmu takového barbarského omezence!“
Uchiha se šklebil dál. „Taky bych s tebou nechtěl pracovat.“
Sasori po něm šlehl pohledem. „Mít tě v týmu bych dlouho nevydržel,“ zavrčel a konečně se pustil do jídla.

Aby se děvčátka naučila správně zásady první pomoci, nasimuloval loutkář zranění jednoho z povolnějších členů (tedy toho, kdo se dal nejsnáze donutit).
„Takže… a teď dávejte obzvlášť dobrý pozor… kudy povedeme řez?“
Zatímco dívky tápaly a snažily se vzpomenout si na správnou odpověď, vytáhl jejich červenovlasý učitel dlouhý nůž a přiložil ho skrčkovi k paži.
„Né! Nechte Tobiho! Tobimu nic není!“ vzpíral se mužíček, jemuž se jeho jediné oko rozšířilo hrůzou.
„Sklapni, padavko!“ Sasori se rozčílil spravedlivým hněvem. „Ta dýka je cvičná, ze dřeva.“
Akki ji se zájmem vzala do ruky. „Vypadá jako opravdová!“ podivila se Tenshi.
„Jistě, váš strýček Deidara se činil, když ji barvil.“
Mužíček se sice pořád choval jako splašené zvíře, ale když mu loutkář pohrozil, že mu vrazí injekci do zadnice, přestal sebou aspoň házet. Děvčátka na sebe mrkala a usmívala se. S Tobim byla vždycky zábava.