Nepřítel bez hranic 01

Začátek moc nevypadá na to, že by se jednalo o Naruta, ale nenechte se mýlit

Za těžkým dubovým stolem seděl muž. Kolem jeho siluety, ukryté ve stínu, tančil hustý cigaretový dým a skrz okno sem dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Vedle něho stál z každé strany jeden muž. Jejich postoj byl upnutý a oba kouřili. Všichni tři na něco mlčky čekali.
Ozvalo se razantní zaklepání.
"Herrein!" Promluvila postava za stolem a její hlas byl jako dláto, odsekávající kusy dřeva.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel pár těžkých bot. Čisté podrážky zavrzaly na navoskované podlaze a příchozí si promnul oči, protože ho štípali z toho množství kouře všude kolem. Chvíli na to se však vrátil zpět do reality. Podpatky klaply charakteristickým zvukem a tělo příchozího se napřímilo. Pravá ruka vystartovala do výše i s nezbytným, "Heil Hitler!"
"Heil... , Odpověděl Fuerer ledabyle a pokračoval. "Nuže, Herr Steinbach?! Jak jste daleko?" Kdyby silueta muže nemluvila, vypadala by jako figurína. Vůbec se totiž nehýbala a stín ve tváři znemožňoval pohled na mimiku této osoby. Pro Steinbacha byl však živí až moc.
"Ještě pár dní, herr fuerer, a budeme na konci naší cesty."
"Říše čeká již dost dlouho, je třeba ukázat, že jen planě nemluvíme, ale že to, co slíbíme i dodržíme!" Silueta se poprvé pohnula. Nahnula se nad stůl a rukama přitom sevřela hrany stolu. Na mužovu tvář dopadlo slabé světlo a odkrylo tak jeho ne árijský původ. Černá patka, pečlivě učesaná dozadu nyní spadla muži do očí a jeho úzký knír se chvěl, jak křečovitě fuerer svíral rty. Detlef Steinbach věděl, že tohle není vyjádření náklonosti, spíš naopak.
"Zapracuji na tom, budu se tomu věnovat ve dne v noci, dokud nedokončím, co jsem započal." Opět nasadil strnulý postoj a podpatky klaply o jednu tótinu hlouběji.
"Máte ty materiály, herr Steinbach?" Ozval se muž po vůdcově pravici. Detlef otevřel desky, které třímal v podpaží, vytáhl svazek papírů a podal je tazateli.
"V pořádku," Konstatoval muž poté, co zběžně prolistoval arch lejster. Slova se ujal opět fuerer.
"Říše není spokojena s vašimi postupy v projektu. Nemá ve vás již důvěru.“ Mluvil pomalu a zřetelně nyní už klidnější vůdce. „Herr Goebless..." Otočil se doleva a postava stojící vedle sáhla pod sako k náprsní kapse. ,,Ja, mein feurer."
Hitler se otočil zpět ke Steinbachovi a s plaménky ohně v očích dokončil svou myšlenku.
"Nicméně vám děkuje za váš přínos. Říše je uznalá..."
Ozval se výstřel mauseru, po kterém Detlef Steinbach padl k zemi.

Noční obloze dominoval měsíc v úplňku, kterému sekundovalo tisíce hvězd. Berlín byl jimi osvětlen téměř jako ve dne.
V pracovně velitele SS se i přes pozdní hodinu ještě svítilo. Goebless procházel dokumenty od Steinbacha a nestačil se divit. Ten člověk byl opravdu už je krůček od dokončení, zbývaly už jen poslední testy. Zítra musí jít udělat kontrolu do výzkumného centra, tohle musí vidět na živo. Spokojeně zaklapl desky, odložil je na stůl a postavil se. Prošel místností až k oknu, kde jeho pohled sklouzl ven a to co viděl bylo jako znamení, že vše vychází. Přejížděl očima po ulici pod oknem, kde vrcholila příprava na vůdcovi narozeniny. Na každém sloupu plakát s upozornění, v obchodech povinná výzdoba. Nad tím vším bděl kolos v podobě zrekonstruovaného Hindenburgu, vzducholodě, která byla zakotvena nedaleko za městem. Takže… ano, byl spokojen a jeho úsměv tomu jen nasvědčoval.
"Opravdu hezký pohled, že?" Ozval se hlas z rohu místnosti. Goebless se polekaně otočil a uviděl postavu, která už svým vzhledem nepasovala do tohoto jejich pořádku. Kdyby vyšel na ulici, muži v kožených kabátech by ho sbalili už po pár metrech. A on se klidně ukáže tady, v kanceláři velitele SS. Blázen, pousmál se Goebless.
"Ano, je to hezký pohled," Odpověděl a pomalu se začal přesouvat ke svému stolu, kde stačilo jen vyvěsit sluchátko a během několika vteřin by se sem nahrnula celá jednotka jeho soukromé Tottenkopf Gruppe.
"Klidně ho vyvěs, jestli myslíš, že ti to pomůže... a jestli máš strach." Dopověděla postava a Goeblessův prvotní úsměv se změnil v nedůvěřivý škleb.
"Ale nejdřív by jsi mě mohl alespoň vyslechnout. Ostatně, pokud bych chtěl tvou smrt, ležel by jsi už v krvi a po mě by tu nezůstal ani zápach." Usmála se postava, což bylo znatelné i přes respirátor, kterým měl zakrytou celou dolní polovinu obličeje. Goebless se zamyslel. Na poslední větě, jakkoliv byla směšná, něco bylo.
„Tak spusť, jsem zvědav, čím mě překvapíš,“ Nechal ve hlase zaznít pochybovačnost a nadřazenost, což neznámý přešel s naprostým klidem.
„Nuže,“ Došel Goebless ke svému křeslu a pohodlně se usadil. Rychlým pohledem zkontroloval telefon, umístěný v rohu stolu. Možná, kdyby kopl ze spodu do stolu, sluchátko by vylétlo z vidlice. Ikdyž si to nechtěl připustit, tak z toho člověka měl respekt. Ne strach, neznal strach, ale respekt, to bylo něco jiného. Z vůdce ho dřív také míval, ale jiný, lidský, naproti tomu tenhle člověk je jako…
„Koho zastupuješ a co žádá?“ Přerušil násilně vlastní myšlenky. Nechtěl nad tím přemýšlet, ne teď, když o něm ještě nic neví. Přeložil nohu přes druhou, snažíc se udržet klidný dojem.
„Zastupuji člověka, kterého sice neznáš, ale rád ti prozradím jeho jméno,“ Hlas neznámého, tlačený skrz filtr respirátoru, byl tlumený a místy sípavý.
„Jmenuje se Lord Orochimaru.“
„Zvláštní jméno pro angličana, lorda navrch.“
Zkreslený smích vyvolával v Goeblessovi mrazení za krkem. I přes to se ovládl a co nejpřísněji pohlédl na neznámého.
„Važte okamžik, kdy je vhodné se smát, pane! Mohlo by vás to stát víc, než myslíte.“
„Odpusť, ale Lord Orochimaru nemá s Anglií nic společného. Alespoň zatím,“ dopověděl a vykročil ke Goeblessově stolu. Ten cítil jak se mu náhle zrychlil tep. Postava totiž s opuštěním rohu místnosti vyšla ze stínu, který halil detaily jeho vzhledu. Vypadal, jako by měl na sobě podvlékačky. Bylo by to k smíchu, kdyby na něho nehleděly ty nejšílenější oči, jaké kdy viděl. A to byl minulé léto ve výzkumném táboře, kde viděl spoustu věcí, po kterých několikrát vyzvracel prázdný žaludek.
„O původ mého pána zde však nejde,“ mluvila dál postava s neobvyklým vzhledem, která se zatím zastavila až těsně u boční stěny stolu, „Jde totiž ,“ Naklonil se návštěvník nad stůl, „O tohle..,“ Prstem klepl o desky, ve kterých se skrývaly materiály od Steinbacha.
„Vy jste se zbláznil!“ Pravá noha šéfa jednotek SS poklesla a na to se vyhoupla vzhůru. Těžká naleštěná bota dopadla se zaduněním na spodní desku stolu a ten lehce nadskočil. Sluchátko vypadlo z vidlice a zapružilo na šňůře, deset centimetrů nad zemí. Na Goeblessově tváři se rozhostil vševědoucí úsměv.
„No,“ Zavřel na okamžik oči návštěvník, jako by tím chtěl vyjádřit svou trpělivost, „Už jsem měl strach, že to nezkusíš.“ Opět je otevřel a kůže pod respirátorem se roztáhla, jak široký úsměv muž nasadil. „Ostatně, chceme s vámi uzavřít obchod, je jen dobře, když uvidíte, o co se jedná z naší strany.“ Po těchto jeho slovech zavládlo na okamžik tíživé ticho. Ale jen na okamžik, protože z poza zavřených dveří se ozval dupot tak sehraný, jako sestava německých akvabel na olympiádě v Berlíně. Hluk na chvíli utichl a ani ne vteřinu na to se rozletěli dveře od pracovny velitele SS. Dovnitř se nahrnulo deset mužů v odlehčených plynových paskách. ,,Bewegung! Bewegung!" Každý měl na očích velké brýle, na hlavě kovovou přílbu se symbolem lebky a drobným nápisem „Tottenkopf gruppe“. Na sobě měl každý z nich zapnutý delší plášť. Všichni byli stejně vysocí, všichni měli u pasu lehký kulomet ráže 15 mm, výdobytek posledních dvou let intenzivního výzkumu.
„Na něj!“ Ukázal Goebless prstem na neznámého, „Zabte ho! Himl!“ Čas jakoby zpomalil. Neznámý zmizel. První čtveřice vojáků namířila na místo, kde do teď stál a vypálila několik rychlých dávek. Vteřinu poté tak učinil i zbytek jednotky. Jediné, čeho dosáhli, byl na třísky rozstřílený kus špalku a půlka Goeblessova stolu ve stejném stavu, tedy na odpis. Goebless, který stál jen necelý metr od neznámého, stihnul jen tak tak uskočit stranou a začal řvát na své podřízené.
„Sie sind ein Schweinhund! Sheise!“ Prskal a dezorientovaní vojáci klopili hlavy, neuvědomujíc si, že nepřítel ještě žije.
„Tedy pánové, to bylo…,“ všichni se otočily jako jeden a zíraly ke stropu, kde v jednom rohu dřepěl, ve stínu ukrytý, návštěvník. Viděly, jak v rychlém sledu přikládá své dlaně k sobě a v různých obměnách toto opakuje. „Působivé.“ Dopověděl a jeho dlaně naposledy tleskly o sebe. „Kusa no Kami!“ Ze všeho, co bylo v místnosti ze dřeva, vylétly šlahouny o tloušťce několika milimetrů a ihned vystartovaly po vojácích, stojících dost hloupě uprostřed místnosti. Ale kdo z nich mohl tušit takový druh útoku? Zadní stěna byla obložena dřevem a celý jeden obrovský trs zmítajících se šlahounů vystřelil jedním směrem. Kompletní jednotka, muž po muži, padala k zemi. Škubali sebou, snažili se vyprostit z pevného sevření, pořvávali na sebe a Goebless nechápavě sledoval, jak jeho elitní jednotka leží před jediným protivníkem, který se evidentně velmi dobře baví.
„Hmm, kdybychom byli venku, bylo by to efektnější. Mimochodem, herr Goebless,“ zachechtal se návštěvník, „nezajímá mě příliš, kdy je vhodná chvíle ke smíchu, ale tato se ukazuje býti ucházející, co myslíte?“
„Vy.. vy!“ Nenalézal slov Goebless.
„Dáme tomu grády,“ Nevšímala si jeho indispozice postava u stropu a opět přiložila dlaně k sobě. „Shinkei no Kami,“ zaznělo s posledním tlesknutím jeho dlaní a zvuky, vycházející z podlahy, přešly z nadávek k řevu. Z každého šlahounu vyrazilo několik desítek trnů, které nekompromisně trhaly oděv i kůži. S každý prudkým pohybem víc a víc. Řev začal ustávat, protože šlahouny spolehlivě omotaly každý kus těla, tedy i krk, který s trhlinami v hlasivkách ztrácel na výkonosti.
„Uvolnění!“ Pravila postava po několika chvílích a seskočila na zem. Všechny šlahouny se stáhly zpět a během okamžiku bylo vše jako dřív. Tedy, pokud nepočítáme těla poházená na zemi, silně krvácející na Goeblessův perský koberec a rozstřílený stůl. Žádný z mužů nejevil známku jakékoliv snahy o protiútok a dalo by se říct, že někteří byli mrtví.
„Mám za to,“ Pozvedla neznámá postava pravou ruku k obličeji, „že nabídka byla učiněna. Avšak zajímá nás pouze hotový projekt, ne plány a teorie. Ozveme se.“ Prsty na ruce se sepnuly a návštěvník zmizel v záplavě dýmu.
Goebless pohledem přejel zemi, kde se nyní válela celá jedna jednotka jeho pýchy. Tak obchod? No, proč ne? Ale něco za něco, že? A zdá se, že oni toho mají k nabídnutí víc než dost. Pousmál se, ale slabostí a vyčerpáním se mu podlomily nohy a on upadl na zem. Přeci jen, něco takového neviděl ani ve výzkumném táboře.