Maska hrdiny-sedmá část

Poslouchal to, bylo sice zajímavé, ale není to to, co potřebuju, jenže mám přeci talent: „Aha, moc se omlouvám,“ promluvil jsem až zhrouceně a její pohled utkvěl na mně, „Sakura byla mezi zmizelými že? Proto jste…Omlouvám se paní Kushino, to jsem nechtěl.“
Musel jsem si v duchu oddechnout, neboť jsem nepozoroval žádné nevěřícné pohledy, jen její opět milý úsměv: „Pane Kishite, tak to není, Sakura se rozhodně neztratila,“ zahlédla můj toužebný pohled a pokračovala, „víte, Naruto byl útěcha, která ty lidi držela na nohou, jenže,“ v ten moment jsem nedočkavostí ani nedýchal, „on Sasukeho nikdy nedokázal zabít. Byl to jeho nejlepší přítel, ačkoli to Sasuke neopětoval.“
Můj naprosto zdrcený hlas se ozval pokojem: „Co se stalo?“
„Sasuke byl prohnaný, nechal Madaru bojoval s Narutem jako první, nevím, v co doufal, ale Naruto ten boj vyhrál (jak jinak, když byl hrdina že ano!) a potom měl bojovat se Sasukem, ale to nedokázal. Řeknu vám to ve zkratce pane Kishite, Naruto by nedokázal Sasukeho zabít, ne hned v ten moment. Když Sasuke zaútočil na Naruta, což měla být rozhodující rána, vběhla do rány. Smrtelná rána, jelikož už nebyl nikdo, kdo by Sakuru vyléčil, Tsunade použila veškerou svou sílu, už nikdy pak nebojovala…“
„Co se tedy pak stalo?!“
„Naruto zabil Sasukeho; snad hrozba, že přijde o kamarádku v něm vyvolala vztek, proto našel odhodlání ho zabít, říká se, že to byl tuhý boj, ale,“ na tváři jí přejel úsměv, „můj taťka to zvládl. Zemřelo mnoho lidí i dětí, ale bylo to nevyhnutelné.“
„Děti? Jaké?“ vyjelo ze mě bleskovou rychlostí.
„No, třeba…“ nedopověděla, celým pokojem zahřměl Hokageho hlas: „Co se to tu děje?! Kushino, zbláznila jste se?!“
Načež Kushina odpověděla naprosto hřejivým hlasem: „Nebojte se Hokage, pan Kishite se změnil…“
„Paní Kushino?! To snad nemyslíte vážně! Ten se nikdy nezmění!“ křikl a rukou sjel na mě. Chvíli si hleděli s Kushinou rovnou do očí, ale pak oba pohlédly na mě; odpověděl jsem jim smíchem. Nikdy nezapomenu její výraz, vlastně i Hokageho byl úžasný! V ten moment jsem myslel, že na mě Kushina vyjede.
„Vy jste blázen paní Kushino, Naruto byl šílenec, na tom se nic nezmění,“ vyjekl jsem jí rovnou do obličeje a sledoval, jak se silné vrásky prohloubily ještě víc. Držela vztek tak moc, až ji vyletěly slzy: „Ty haj*le! Ty hnusný haj*le! Nenávidím tě!“
Čekal jsem, že to její plíce nedají. Hleděl jsem na ni výrazem s naprostou arogancí a smál se jí do obličeje, což ji rozzuřilo do takové míry, že nebýt Hokageho rychlého zásahu, zaútočila by na mě.
„Vidím pane Kishite, že už jste zdráv! Tak tedy odejděte!“ zavelel Hokage a já zpozoroval výraz Kushiny, který byl ještě stále zuřivý, ale zablýskl se na něm výsměch, na to jsem se zasmál: „ Jistě mocný pane Hokage,“ pohlédl jsem na Kushinu, „paní Kushino, musím vás opustit, je mi to líto, snad se ještě potkáme,“ odkryl jsem bílou plachtu a vstal přesně vedle Hokageo, kterému sem se díval rovnou do očí, „ale pochybuji o tom.“
Sebral jsem své oblečení a vešel do koupelny, dveře jsem za sebou zamkl. Malá, žlutě vybarvená místnůstka s vanou, záchodem a zrcadlem, co víc si přát že?
Převlekl jsem se a nemocniční oděv hodil do vany, pak vešel zpět do pokoje; stále tam stáli ti dva.
„Tak se mějte…dobře,“ nahodil jsem úsměv alá výsměch a odešel.

Hádejte, co mě čekalo venku…Maškara! Všichni přišli do takového deště, všichni mě sledovali nenávistnými pohledy, ale všichni ohýbali mému kroku. Lehce jsem zvedl pravou ruku (stále ještě jsem byl raněný) a zamával jim s úsměvem, na to se ozvalo: „Vypadni už od sud!! Táhni!“
„Tolik pozornosti! No, to si ani nezasloužím, zmíním se o vás milí lidé! Vždyť přeci ukrýváte ty, kteří na lidi zaútočí! Pokud chcete, zabijte mě, protože svět se doví hodně! Uzumaki byl slaboch, hloupý, tvrdohlavý a nedokázal ochránit tolik lidí!“
Někteří už chtěli útočit, ale zarazil je Hokageho mocný hlas: „napište si, co chcete vy prohnaný červe, ale už vypadněte!“ Usmál jsem se mu na odpověď a vydal se pryč.
Ušel jsem několik kroků a uslyšel za sebou další, jenže jako když jde stádo zvířat; zastavil jsem se a počkal. Kupodivu nezůstali stát se mnou, ani mě neobstoupili, jen šli až došli k cestě do jiné ulice, tak zatočili a já se pomalu vydal za nimi.
Nikdo si mě nevšímal.
Došli k mnoha hrobům a zastavili u jednoho, úplně stejného jako ostatní, jen většího. Všichni sklonili hlavu a něco si potichu pro sebe říkali.
Doslova jsem se vedral mezi ně, abych uviděl, za koho se očividně modlí. Překvapilo mě to- ne to, za koho se modlí, ale jaký to byl hrob. Stálo na něm Uzumaki Naruto a Hinata Hyuuga. Nic víc, žádné „Zde leží hrdina hrdinů“, ani „Modlete se za hrdinu“.
Byly tam ty jména, jejich společná fotografie a na spodu hrobu vytesaná jedna věta.
No, abych to popsal: Písmo bylo úplně obyčejné, jako všechny ostatní a jejich fotografie byla z mládí. Byla tam tak trochu zaškňuřená Hinata, jenže šťastná, to šlo poznat, a to musím přiznat. Naruto se jí hrál s vlasy, čímž pravděpodobně vyvolával ten její pohled. Byli to ještě děti, jenže něčím mě překvapila; Naruto byl přeci "hrdina", tak proč žádná vítězná póza?! I ta věta, byla něčím zajímavá- „Nehledejte štěstí v dokonalosti, ale v přátelství a v lásce, neboť to zakryje všechnu nenávist, zlo i špínu každého z nás." To slovo "špína" mě naprosto sebralo dech, s těží jsem ze sebe vydal: „To...To na té fotce?...Ta věta, kdo ji vymyslel?" pohlédl jsem na Hokageho.
„Uzumaki Naruto," zesmutněl on.
„Ano, byl to můj otec i ta věta je jeho," přitakala zády ke mně obrácená Kushina s hrdostí a vůbec nevypadala naštvaně, pak se pro sebe tiše zasmála, „je zajímavé, že tu větu vůbec vytvořil, nikdy neoplýval spisovatelským nadáním,“ sklonila hlavu a smutně dodala,“ bylo to téměř na konci jeho života.“
„Proč tak obyčejný hrob?" řekl jsem s úžasem a klidem zároveň. Na to se na mě otočila a tiše s úsměvem pronesla: „Máte pravdu pane Kishite, můj otec asi nebyl hrdina, vždyť nic neuměl, v ničem nevynikal, tréninkem se stane dobrý přece každý, že ano pane Kishite?"
Bůh ví proč, jsem nic neřekl. Jeho vlastní dcera ho zradila! Do novin je to úžasné zjištění, jenže já ji chtěl vyslechnout, něco ve mně ji chtělo vyslechnout.
„Víte proč ho všichni milují?...Z části je to, protože změnil svět, tomu věřte, pokud chcete, pokud ne, tak ne, ale většina jej vidí tak, jako já, jako ho viděl každý před devadesáti lety. Odhodlanost a víra, to je to, co jej utvořilo hrdinou.
Vyhrál mnohé boje ale ne kvůli dokonalosti, ale kvůli odhodlanosti!" mluvila stále, jistěji a...a odhodlaně: „Hrdinou nemůže být ten, který byl pako! Že ano pane Kishite?"
Přitakal jsem a ona se na mě usmála, žádný hněv, žádný vztek ani smutek, jen hrdost „Tak proč jej lidé tedy uznávají? Zeptejte se přítomných!"
Pohledem jsem přejel všechny, kteří se seskupili u hrobu. Každý na mě hleděl stejně jako Kushina, jen s hrdostí a s náznakem skromného štěstí.
Hokage mě chytl za rameno: „Odhodlání se nevzdat, odhodlání vydržet, odhodlání být lepší...Není to odhodlání tak moc podobné tomu vašemu pane Kishite?" Pohlédl jsem na něj, ale neviděl žádnou ironii.
„Moje odhodlání, pomáhá jen mně!" odpověděl jsem téměř vyjeveně, přesto zostra.
„Vaše odhodlání pomáhá vám, jeho odhodlání pomáhalo jemu i ostatním, to nedokáže každý...Uzumaki Naruto se stal hrdinou, protože svým odhodláním pomáhal každému, ať zlému či dobrému. Nezabil by vás, kdyby tu byl," usmál se na mě, „on by vás změnil, věřte tomu nebo ne...Hrdinou je, protože každému dá něco, každý dostane kus jeho odhodlání, kus jeho samotného…i po jeho smrti."
„Biku," pohlédla na mě zase Kushina a zasmála se, „smím-li ti tak říkat, já osobně ti pravím, že si můžeš napsat, co chceš, ale já znám pravdu. Já s rodiči přeci vyrůstala, já vím, že všechen čas, všechnu radost, utrpení a štěstí, prožívali společně. Naruto a Hinata.“
Hokage sundal svou ruku z mého ramene a odcházel a s ním celý roj lidí, ani se neotočil jen pronesl: „Napište co chcete pane Kishite, pro nás to bude hrdina už navždy," nakonec se stejně ale ještě otočil a zasmál se, „jste zajímavý pane Kishite, pro Uzumakiho Naruta by jste byl oříšek."
Pak odešel a s ní zbytek Konohy, všichni s hlavou směřující na nebe, na to černé nebe. Kapky deště jim stékaly po tváři, ale oni ji neodvrátili, s jistou hrdostí sledovali onu černou temnotu.
Co se to se mnou stalo?!
Stále pršelo jako z konve, neřekl jsem nic, jen odešel z vesnice...