Skrytá identita 01 Záchrana

Alice bloumala ulicemi. Domy už pohlcovala tma, ulice se vyprazdňovaly. Byla na cestě domů. Vyhrály, dnes zase vyhrály. Jako už je tomu postupem času pořád. Jejich baseballový tým je nejlepší po celé republice.
„Rychlost, přesnost a odhodlání,“ zamumlala s úsměvem ve tváři. Už to nebylo jako dřív. Vzpomínala na ten den, kdy poprvé vyhrály. Byl to zajímavý zápas. Nikdo od nich nic nečekal. Byly v podstatě úplně neznámé. Už v druhé polovině bylo jasné, že prohrají, ale pak se to najednou otočilo.
Alice bydlela ve velkém městě, ve kterém bylo hodně velkých ulic, spousty menších a nespočetně mnoho malých uliček, ve kterých se dennodenně ztratil nějaký turista. I ona měla někdy problém vymotat se z té spleti různých cest.
Zrovna teď se nacházela v malé temné uličce. Byla docela dlouhá s pochybnými podniky. Na levé straně stály dvě ženy majíce na sobě velice odvážné kožené oblečení, pokud se tomu oblečení vůbec dalo říkat. Něco si šuškaly a pak se někam vytratily. Dívka přidala do kroku. Cítila se nesvá. S každým krokem byl její strach větší.
„Kohopak to tady máme?“ ozval se za ní mužský hlas.
Alice se prudce zastavila a vystrašeně se otočila. Za ní stála skupinka lajdácky oblečených mužů a s pobavením na ni pokukovali. Ten, co byl nejblíže, se k ní ještě víc přiblížil.
„Tebe jsem tu ještě neviděl!“ řekl se zvláštním tónem v hlase a položil jí ruku na rameno.
„Nešahej na mě!“ vykřikla a shodila jeho ruku ze svého ramena. Muži se rozesmáli.
„Ale no tak, kočičko! Přece se se mnou nebudeš prát!“ vysmíval se jí. Alice začala ustupovat. Pak do někoho narazila. Rychle se otočila a za ní stál další muž. Usmál se a tím odhalil své křivé černé zuby. Byl robustní, plešatý a v uchu měl náušnici.
„Přece si nemyslíš, že nám upláchneš!“ řekl huhňavě a zasmál se. V Aliciných očích se zračil strach. Nevěděla, co by měla dělat. Věděla, že utéct se jí nepodaří. To by se nejdřív musela nějak dostat z kroužku, který kolem ní mezitím vytvořili.
Ten nejmenší z nich vystoupil z kroužku. „Jestli se o něco pokusíš, bude to ještě bolestivější, než to musí být!“
Alicin pohled sklouzl na věc, kterou držel v ruce. Malá, nevinně vyhlížející černá věc. Věcička, vyvolávající u ostatních respekt. Nevinně vyhlížející, avšak schopná zabíjet. Dívka, nevěda co dělá, se otočila a dala do běhu. Ozval se výstřel. A hned potom cinkot, jak se kulka odrazila od chladné oceli. Alice se v běhu otočila. Otevřel se jí pohled na neuvěřitelnou scenérii. Nebo spíš v tuto dobu neuvěřitelnou. Nějaký muž, nebo spíš kluk, se tam jak Zorro-Mstitel oháněl mečem. Ozvala se rána, jak pistole těžce dopadla na zem a jako na nesouhlas ještě stačila naposledy vystřelit. Neřízená střela zasáhla jednoho z chlápků do nohy, který vykřikl bolestí a odplazil se někam stranou.
Najednou se všichni muži zastavili v boji. Za chvíli i Alice zjistila příčinu toho všeho. Kousek odsud houkaly policejní sirény.
„Sakra!“ zakřičel jeden z nich a všichni jako na povel se začali stahovat jak spráskaní psi.
Alice zalapala po dechu.
„Sa-sasuke?“ zeptala se potichu. Mladý muž se s kamennou tváří podíval jejím směrem. Oči mu rudě žhnuly. Pak se otočil a běžel pryč. Několika ladnými skoky se vyšplhal na střechu domu a běžel dál. Alice chvíli zaraženě stála a pak se rozeběhla za ním. Hlavou se jí honilo tolik otázek.
To přece nemohl být Sasuke! Co by tady dělal? To už jsem se dočista zbláznila?! Jak by mohla seriálová postavička běhat a zachraňovat mě ze spárů pochybných chlápků.
Pořád ho viděla, malou postavičku přeskakující ze střechy na střechu. A pak… Pak jí najednou zmizel. Zastavila se. Dívala se do dálky, jestli ho náhodou ještě nezahlédne. Ale všude bylo hrobové ticho. Teda až na policejní auto projíždějící ulicemi, které se znenadání zastavilo. Sirény utichly, Alice jen viděla odraz modrých světel ve výloze. A pak ji obklopili nějací muži v uniformě a zaplavili ji vlnou otázek. Ani se pořádně nestačila vzpamatovat a už seděla v autě směrem k policejní stanici.