Zkáza Zelené lilie 15 - Osudný pohled

„Nebyla jsem tam. Řekl mi to…“ ztuhla.
Zajímalo by mě, co se jí teď může honit hlavou. Jestli přemýšlí nad tím, že nechala další Shinrainu dceru napospas krutému a zvrácenému otci nebo uvažuje, jestli jsem si to zase celé vymyslela, ale kdyby ano, jak bych o ní věděla?
„Ale to…“ konečně promluvila. „To nedává smysl. Proč by předstíral, že je mrtvá? Vždyť tebe nechal u matky…“ při pohledu na mě raději nedořekla.
„Ona byla jiná. Ona se narodila tak, jak doufal, že se narodím i já.“
„Takže ona se…“
„Povedla, ano, na první pohled se to tak jevilo,“ skočila jsem jí do řeči.
Tsunade sklopila oči a pomalou chůzí se vracela ke svému křeslu. Když do něj unaveně dosedla, povzdechla si.
„Byla jsem slepá. Proč jsem byla vždycky tak slepá?“
„Já toho vidím víc než dost a věř mi, že bych to za tvou slepotu ráda vyměnila,“ poznamenala jsem chladně.
„Co tedy po mě chceš?“ řekla už mnohem rozhodněji.
„Aby jsi ji zachránila. Zjistím, kde ji drží, a ty pro ni někoho pošleš, zatímco se mu postavím.“
„A co pak?“
„Pak se o ni postaráš. Nabízím ti druhou šanci, neodmítej to.“
„Já? Proč bych se o ni měla postarat já? Vždyť ty…“
„Ty víš, že já už se nevrátím,“ usmála jsem se na ni.
Tsunade odmítavě kroutila hlavou: „Nenechám tě jít na smrt. Půjdu s tebou a budu proti němu znovu bojovat.“
„Tak už mi věříš, že je stále hrozbou?“ neodpustila jsem si poznamenat.
Zarazila se: „Pořád trvám na tom, že je to absurdní, ale připouštím, že u něj je možné asi vše. Tak kdy vyrazíme?“
„Já odejdu hned a tobě dám vědět, kam máš pro mou sestru poslat.“
„A co já? Měla bych jít s tebou.“
„Ty by ses měla vypořádat se škodami, které jsem tu způsobila. Usmířit klan Hyuuga a očistit Aburame ti zabere dost času. A jako Hokage by jsi teď vesnici neměla opouštět.“
„Kakashi by to tu na chvíli zvládl…“
Kakashi. Ani jsem se s ním nerozloučila. Ne! Teď se musím soustředit na důležitější věci!
„Tohle je můj boj, Tsunade. Dostanu ho sama. Musím to udělat sama.“
„Chápu,“ rezignovala. Nejspíš si uvědomila, že nemá cenu se teď se mnou přít.
„Co všechno ti o ní vlastně řekl? Jak víš že ti nelhal?“
„Věř mi, vím to.“
„Nebuď naivní, víš, že tebe i tvou matku dokázal oklamat již tolikrát!“
„To ano, ale tohle bylo jiné. Když mi ukázal její fotku, nebylo pochyb, že je to moje sestra. Cítila jsem to.“
„Ty jsi ji neviděla osobně?“
„Jistě že ne. Stěží jsem se ovládla, při setkání s ním. Nechtěl riskovat.“
„A jak vypadá? Je také podobná Shinrai?“
„Moc ne, má jenom rodovou barvu vlasů, ale jinak tam příliš podobnosti není. A řekla bych, že ji poznamenala jeho výchova, tvářila se tak povýšeně a pohrdavě.“
„A podle čeho tenkrát usoudil, že ona se, ehm, povedla,“ poslední slovo řekla, jako by se ho štítila.
„Kvůli očím. Byly rudé.“
„Rudé…“ Tsunade vytřeštila oči a s hrůzou hleděla jakoby za mě.
Něco je špatně. Srdce se mi rozbušilo v neblahém tušení.
„Co se děje?“ zeptala jsem se naléhavě.
„Nic,“ vzpamatovala se a pokusila se o úsměv.
„Nelži mi,“ varovala jsem ji.
„Jen jsem si domýšlela, co všechno jí musel udělat…“
„Nelži!“
Postavila se, aby dodala vážnost svým slovům a řekla pevně: „Já říkám pravdu.“
„Tsunade, nechtěj, abych si skutečnou pravdu zjistila sama. Protože já to udělám, když budu muset,“ pronesla jsem výhružně a pomalým, ale rozhodným krokem jsem se k ní přibližovala.
„Nemáš k tomu důvod,“ pokoušela se mi to vymluvit, ale jako protiklad svých slov začala soustřeďovat chakru.
Rychle jsem využila poslední šance a podívala se jí do očí. Fotky.
„Proč se bojíš o ty fotky v tvém šuplíku? Co horšího než Uchihu tam máš?“
„Nic,“ řekla s vědomím, že už do ní nemohu dále nahlédnout.
„Takže ti nebude vadit, když se podívám?“
Zbledla. Na nic víc jsem nečekala a aniž bych z ní spustila oči, vztahovala jsem ruku k jejímu stolu.
„Nedělej to, Mirai,“ řekla tiše.
„Tak mi řekni, co jsou to za fotky.“
„Přišly dnes ráno. Nevím od koho, ale je na nich Uchiha Sasuke a…“
„A kdo?“
„A jeho údajný nový tým.“
Dál už jsem se na ni nedívala a třesoucí se rukou jsem odemkla šuplík na jehož dně leželo poházených několik fotografií. Přelétla jsem je letmo pohledem, až mě zaujal bělovlasý mladík za nímž vykukovala dívka. Srdce mi bilo jako na poplach, když jsem fotku uchopila, abych se na ni mohla lépe podívat. Koutkem oka jsem zahlédla, jak ode mě Tsunade pomalu odstupuje, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byla dívka na fotce.
„To je…“ nedořekla jsem, protože celý svět náhle zčernal.