Hidan a dítě
Hidan si listoval svým diářem. Dnes byl konec měsíce, proto musel zkontrolovat, jak je na tom s rituály pro Jashina.
„… ku*va … ku*va … ku*va …“ brblal si při tom.
Zavřel diář a hodil ho na stůl.
„To je v prd*li, jenom dva kompletní rituály, jinak samý nedokončený a uspěchaný,“ zrekapituloval si, „kdyby se mně do toho Kakuzu furt nes*al, já ho snad …“
Na chvíli se odmlčel a v hlavě si přehrával, jak mučí svého partnera, pak se ale vrátil do reality: „… ne, to by byla ztráta času, ten ví, jak na mě. No nic, dost řečí, dneska musím alespoň dva přidat, ještěže mám volno!“
Vzal si kosu a chtěl odejít z pokoje, když v tom ho navštívila Konan, která v ruce nesla dítě s modrými vlasy.
„Co to je?“ zeptal se jí a ukázal na malého človíčka v mini-Akatsuki plášti, „To je novej maskot?“
„To je moje dítě, Hidane!“
„Kdes k tomu harantovi přišla?“
„Co je to za otázku, to ti už snad někdo vysvětlil, jak přicházejí děti na svět, ne?“
„Mě přinesl Jashin!“
„Tobě to věřím," pronesla soucitně, „ale ty sis za ten rok a půl nevšiml, že tu s námi žije?“
„Ne, mám důležitější věci na práci,“ odsekl a pohledem sklouzl na hodiny, „musím jít!“
„Nikam nepůjdeš!“ snažila se ho Konan zastavit, „Potřebuji ho pohlídat.“
„Co já s tím?“ nechápal Hidan.
„Ty ho pohlídáš!“
„Proč já, ať se stará ten, kdo ti ho přinesl, o mě se taky staral jenom Jashin!“
„Ale Nagato taky nemůže, vezu ho na rehabilitaci!“
„Takže ti ho přinesl Nagato, jo?“ vydedukoval, „Od začátku měl divný summony, ale že přinese tohle? To je horší než Gedou Mazo!“
Konan se snažila ovládnout a vsugerovávala si, že poslední větu neslyšela. Přemohla se k úsměvu a podala svého syna Hidanovi.
„V poledne budeme zpátky!“
„To je půl dne v ř*ti! Ani omylem! Strč ho někomu jinýmu!“ zařval na ni a vrátil jí ho zpátky.
„Všichni, kromě tebe, už ho hlídali a protože to ani v jednom případě nedopadlo dobře, přišla jsem teď za tebou!“
„Jak nedopadlo dobře, ono je to agresivní?“
„Ne, dítě ne! Jako prvního jsem požádala Sasoriho. Říkala jsem si, že mu ukáže loutky a zahraje nějaké divadlo. Když jsem se vrátila, už měl na stole plány, jak z něho udělá lidskou loutku a kam přidělá zbraně. Další byl Zetsu. Sotva jsem zavřela dveře, už si ho cpal do chřtánu. Naštěstí jsem mu zapomněla dát náhradní pleny, takže jsem se musela vrátit. Čouhaly z něho jen nožičky, byl to porod mu ho vytáhnout z tlamy.“
„A co Itachi, ten je takovej zodpovědnej!“
„Nevím, jestli je zodpovědné použít na dítě Tsukuyomi, podruhé to riskovat nebudu. Potom jsem Deidarovi naletěla na to, že ho provede světem umění. Myslel to svoje umění.“
„Tak ho dej Kakuzovi!“
„Jen taktak jsem zabránila prodeji mého syna do otroctví. Nejradši bych ho nechala s Kisamem, ten ho učil plavat, ale ta žárlivá Samehada ho chtěla utopit, protože se mu v tu chvíli věnoval víc než jí.“
„A Tobi?“
„Vždyť je to ještě kluk!“
„Hodný kluk!“ opravil ji, „Hlavu má jak lízátko, to se mu bude líbit.“
„Ten se neumí postarat ani sám o sebe, navíc tu dneska není. Přemluvil Deidaru, aby s ním šel koupit plyšovou želvičku do jeho sbírky.“
„Jak on to dělá, že každýho ukecá. Já mu onehdá donesl plyšovou kočku.“
Hidan začal počítat na prstech, kolik členů už Konan zamítla, všichni již byli zmíněni, všichni současní.
„Co ho poslat na prázdniny k strýčkovi Orochimarovi?“
Konan se na něj upřeně podívala, zda to myslel vážně.
„Tak dobře, ale ať jste rychle zpátky. Mám ještě hodně práce.“
Vrazila mu dítě do rukou a předala mu tašku, kterou měla na rameni.
„Tam je všechno, co bys mohl potřebovat.“
Hidan do ní opatrně nahlédl, upoutal ho štos papírů, který vytáhl z tašky.
„To je na co?“
„Rád si hraje s papírem, je po mě! Ahoj broučku!“ rozloučila se se svým synem a odešla.
Hidan posadil dítě na stůl a položil před něj papíry.
„Tak si hrej!“
Svalil se do křesla a pozoroval ho, jak si skládá lodičky a vlaštovky. Šlo mu to pěkně od ruky, tak se šel Hidan podívat blíž, aby obkoukal, jak to dělá. Skládat vlaštovky mu nikdy nešlo. Dítko jednu zrovna poskládalo a vyzkoušelo, jak létá. Špičkou se zabodla Hidanovi přímo do oka.
„Auuu, ty smrade!“
Dítě chytilo Hidana za vlasy a snažilo se mu je vyškubnout. Hidan vřískal bolestí a častoval malého agresora nadávkami. Tomu se to líbilo a smál se.
„Začínám Itachiho chápat!“
Chytil dítě za ručičky a opatrně je oddělal ze své hlavy. To reagovalo ohlušujícím ječením. Hidan popadl jednou rukou kosu a rozmáchl se.
„Jashine, tohle je pro tebe!“
Tři čepele mířily k děťátku, když v tom budovou otřásl mohutný výbuch. Deidarova stálá expozice umění samovolně explodovala. Hidan zavrávoral a místo do dítěte si zasekl kosu do nohy. Krev vystříkla, Hidan zavil bolestí, ale chlapeček se opět usmíval, navíc plácal ručičkami.
„Tak tobě se líbí, když někdo trpí, co?“
Hidan vytáhl kosu z nohy a nechal krev z čepelí kapat na podlahu. Automaticky ji rozetřel na obětní symbol. Modrovlasý klučina odměnil jeho výtvor potleskem, vzal nový list papíru a opět se pustil do skládání. Hidan se usadil a vyprávěl mu k tomu zážitky z mládí plné násilí, krve a rituálů. Společné dopoledne jim tak rychle uběhlo s úsměvem na tváři. Kaňkou byla jen nucená výměna plenky, po které musel Hidan vystrčit hlavu na dobrou půlhodinu z okna, aby to smradlavé humus no jutsu dostal z těla ven.
Bylo už po poledni, vedle dítěte slušná hromada papírových výtvorů, ale Konan se nevracela. Štos papírů se tenčil a Hidan začínal být nervózní. Konec měsíce se blížil, cítil, že Jashin na něj upíná svůj zrak. Aby toho nebylo málo, chlapec se řízl o papír a spustil svůj ječák. Hidan mu nastavil hlavu, aby ho mohl zatahat za vlasy, ale ani to nepomohlo, tak si strčil jeho krvavý prstík do pusy. Dítě přestalo ječet a Hidan si oddechl, že i tohle zvládl. Pohledem na své zčernalé tělo mu došlo, že je uprostřed rituálu, navíc stál na krvavém znamení, které dopoledne nakreslil na zem. Klučina vyndal prstík z jeho pusy a opět mu zatleskal. Hidanovi oči postupně přeskakovaly z dítěte na diář, na hodiny, na kosu a takto několikrát dokola.
„Touto příležitostí, jak si usmířit Jashina, nesmím pohrdnout!“
Za hodinu se vrátila Konan, Hidan si spokojeně lebedil v křesle a dítko s vlaštovkou v ruce mu skákalo na stehně. Po krvi na zemi nebyla ani památka.
„Promiň Hidane,“ omlouvala se, „trochu se to protáhlo.“
„To je dobrý, všechno už mám zařízený.“
„Překvapil jsi mě, musím přiznat, že jsem se docela bála a jednu chvíli se mně do hlavy dostala představa, že na mém miláčkovi provádíš ten svůj rituál. Ale mýlila jsem se, jsi ze všech nejspolehlivější.“
„Můžu ho příště zase hlídat?“ zaskočil ji.
Nemohla uvěřit, jaké štěstí ji potkalo, takže ze sebe jen dostala: „To by bylo skvělý!“
Vzala syna do náruče a všimla si přívěsku na jeho krku, jaký nosil Hidan.
„Chceš ho vrátit?“
Hidan se ušklíbl.
„Ne, ten už je jen jeho!“
Nesmrtelná kombinace Konan a Nagata... doufám, že se k tomu miminku časem vrátíš