I malý zločin má pachatele

Retsu Uchiha naštvaně procházel potemnělou chodbou policejní stanice. Venku ještě svítil měsíc a hodiny na zdi ukazovaly nelidských pět hodin. Rozrazil dveře do místnosti pro svědky. Na židli tam seděla korpulentní žena, která si přidržovala kapesník pod nosem. Oči měla opuchlé.
„Konečně jste tady!“ zavřeštěla vysokým hlasem.
„To je ale fúrie!“ pomyslel si Retsu, zatímco se snažil udržovat alespoň trochu přívětivý výraz. Nepovedlo se mu to, a tak se na ženu zpod svých huňatých obočí mračil. Tahle fúrie donutila policejního nováčka, aby ho uprostřed noci vytáhnul s postele, protože jeho přítomnost při vyšetřování nějaké banální krádeže byla podle ní naprosto nezbytná a neodkladná. Nováček se teď krčil za ním.
„Tak jak že se to jmenujete?“ zeptal se, nebo spíše zavrčel.
„Yachiru Tanaka.”
Mladík za ním se přikrčil ještě víc. V akademii a pak v prvním týmu ho sice naučili, jak se bránit před nepřátelským ninjou, ale jedna stará, nepříjemná ženská ho dostala na lopatky. Retsu si posměšně odfrkl.
„Jaký tedy máte problém?“ zeptal se paní Tanaky. Ta si otřela slzy a s potlačovaným pláčem začala vyprávět: „Víte, spím si takhle a najednou mě vzbudí šramot. Tak se jdu podívat a vidím otevřené dveře a…“
Musela na chvíli přestat kvůli pláči, který se jí dral do očí. Retsu obrátil oči v sloup a nováček si pospíšil a nabídl ženě další kapesník.
„Pak se podívám na poličku, kde stojí moje sbírka kamenů, a žádné tam nejsou!“ Její hlas začal nabírat hysterických výšek. Retsu zívl.
„Běž mi uvařit kafe,“ otočil se na nováčka, který ho odměnil uraženým pohledem.
„A jaká byla cena těch diamantů?“ zeptal se Retsu ženy.
Překvapením přestala brečet.
„O jakých diamantech mluvíte. Byla to sbírka oblázků.“
Retsu se sesunul na židli.
„Na kolik odhadujete jejich cenu?“ zeptal se odevzdaně.
„Maximálně pár jenů, ale pro mě mají obrovskou duševní hodnotu,“ potvrdila mu žena to, že vstával kvůli hromadě bezcenných šutrů. Náladu mu zlepšila až vůně kávy, která se linula z kuchyňky. Uchihové dokáží ohřívat vodu velice rychle. Nováček se za chvíli přiřítil i s šálkem.
Než kávu dopil, vyptával se paní Tanaky na podrobnosti ohledně vloupání. Ne, že by to moc pomohlo, ale alespoň neotravovala s tím, kdy už vyrazí na místo činu.

Svítalo, když je paní Tanaka dovedla do svého bytu. Dveře byly z dubového dřeva a zámek byl neporušený. Retsu do něj foukl. Vyvalil se z něj jemný prach.
Nováček i paní Tanaka mu zvědavě koukali přes rameno.
„Lupič používá doton!“ oznámil Retsu a pokynul majitelce, že již může otevřít.
„Jak jste to poznal?“ zeptal se trochu nesměle nováček.
Retsu ukázal na zem, kde byla vrstvička prachu. Nováček se neustále tvářil nechápavě.
„Pro něj není těžké dát do zámku hlínu, kde ji následně vytvaruje na klíč, kterým si bez problému otevře,“ vysvětlil mu Retsu a sám sebe se ptal, co že je to na té akademii učí.
Paní Tanaka je zavedla do obývacího pokoje, kde na krbové římse kromě prachu nebylo nic. Lítostivě na ni ukázala.
„Tak tady byly,“ řekla jim pohřebním tónem. Retsu se zašklebil. Bylo tam uklizeněji než v nemocnici. Chvíli se vyptával na to, kdo by měl zájem jí oblázky ukrást, ale nevedlo to k žádným výsledkům. Nešlo mu do hlavy, proč by někdo chtěl bezcenné kameny tak moc, že by se kvůli nim vloupával do bytu a riskoval vězení. Po půl hodině bez sebemenšího vodítka se zvedl a s neurčitým slibem, že vyšetřování bude pokračovat, se rozloučil s paní Tanakou.
V domě už byli slyšet nájemníci, kteří vstávali ráno do práce. Dveře od vedlejšího bytu se otevřely a vyšel z nich muž středního věku v ninja kombinéze. Retsu mu nevěnoval skoro žádnou pozornost.
Nováček se k němu naklonil a zašeptal: „Hele, není nějak moc unavenej?“
Retsu si muže prohlédl líp. Měl kruhy pod očima a vrhal na oba Uchihy postranní pohledy. Chtěl kolem nich projít co nejrychleji. Retsu mu zastoupil cestu.
„Mohu se vás zeptat? Jaký je váš živel?“ zeptal se ho.
Muž strnul a zamumlal: „Doton!“
Pak obešel Retsua a spěchal pryč.
„Dobrý oko!“ pochválil nováčka, ten se úplně rozzářil.
„Proč ho vůbec nesebereme?“ zeptal se záhy.
Retsu zakroutil hlavou: „Nemůžeme přece jen tak zatýkat lidi, bez důkazu. Musím si to ještě ověřit.“
Zabušil na dveře. Paní Tanaka otevřela až překvapivě rychle.
„Promiňte, že ruším, ale potřeboval bych se ještě na něco zeptat.“
Nebyla nadšená.
„Neměla jste nějaký spor s vaším sousedem?“
Na tváři se jí rozlil škodolibý úsměv. Retsu měl chuť zase zabouchnout dveře.
„Myslíte Iwana Kamizukiho? Ten hulvát si dovolil stěžovat si na můj zpěv. Prej ho to ruší!“ začala lamentovat. Ještě než se ale stihla rozpovídat, Retsu jí poděkoval a zavřel dveře. Nebouchnout s nimi ho stálo velké úsilí.
„Tak a teď ho jdeme sebrat!“
Rozběhli se ke schodům. Když došli k vstupním dveřím, ozval se za nimi nelidsky vysoký ječivý hlas. To paní Tanaka zpívala.

Dostihli ho ani ne dvě ulice od toho domu. Když viděl, jak se za ním ženou, rezignovaně zůstal stát. Hleděl do země a hned, jak k němu dorazili, se začal omlouvat.
„Já, nechtěl nikomu ublížit, jen ona víte, pořád zpívala, já ji nemohl utišit, a tak jsem myslel…“ jeho proslov zanikl v ufňukaných pazvucích.
Nováček si už chystal speciální pouta na ninji, ale Retsu ho zarazil rukou.
„Ale chlape, seberte se, nebudete mi to přeci bulit!“
Muž zamrkal, aby se zbavil slz. Nervózně šoupal nohama, až vyviklal dlažební kostku.
„Ale co tomu řekne moje žena?“
Retsu se zatvářil vypočítavě.
„Nějak se dohodneme. Prvně nějak nenápadně vrátíte ty kameny.“
Muž pokýval hlavou a chvíli na to vytřeštil oči.
„Vy mě nezatknete?“
„Ne, ale…“
Retsu se usmíval, zahrada Uchihů byla velká a potřebovala spoustu údržby.