Život Hinaty Hyuugy

Čtenáři, jestli tvé kroky vedou tímto směrem, přečti tyto řádky o osudu slabé ženy ze silné rodiny. Možná je velká troufalost myslet si, že něco tak rozmanitého, jako je lidský život, lze postihnout pouhými třinácti sty slovy. Přesto jsem se pokusil. Třináct okamžiků, každý na sto slov. Již nezbývá, než popřát hezké čtení.

Hračka

Rytíř na bílém koni cválá krajinou. Jede zachránit princeznu, zabít draka. Les, v něm se pase stádo jednorožců, bílé hřívy vlají ve větru. Vílí křídla zvíří prach cesty, popřejí poutníkům šťastnou cestu, ti totiž jdou na dalekou pouť až za obzor. Zastaví se na palouku, potkají skupinku faunů ve veselých barvách. Hrají taneční melodii na dřevěné píšťalky, celý les tančí, každý strom nemotorně zvedá kořeny. Vyšlehne plamen – drak se snaží spálit rytíře, vyhýbá se – vyráží – rychle, neohroženě mu stíná hlavu. Princezna se mu vrhne do náručí, dávají si polibek s čisté lásky.
A nad tím vším sedíš jako malý bůh.
122

Únos

Tma, nevidíš, jen tápeš. Někdo se tě dotýká, bere tě pryč. Bojíš se, pláčeš, křičíš, voláš mámu, tátu, kohokoliv.
„Ticho!“ špitne ti výhružně do ucha. Zalkneš se hrůzou, už nekřičíš, odevzdaně čekáš. Máš strach!
Na tvářích tě zastudí. Prší snad? Ne, brečíš, slzy tečou po tvářích, dělají mokrou cestičku na kamenném dláždění. Studený kámen, proč nepomůže, proč tě nevezme zpátky?! Zavíráš oči, nechceš vidět.
Obličej ti skrápí něco teplého. Cítíš pach železa. Otevíráš oči. Padáš, vyjekneš bolestí, tvoje ruka je podivně skroucená pod tělem. Křičíš. Najednou zaregistruješ známou přítomnost. Někdo tě bere do náručí, mluví konejšivým hlasem. Získáváš pocit bezpečí.
153

Zbytečná

Srazí tě do prachu, jako vždycky, víc než pád zabolí jeho pohled. Opovrhuje tebou.
„Vstaň!“ štěkne, zvedáš se ze země, protože ti nezbývá nic jiného.
Vyhýbáš se prvnímu útoku, spíše pomocí reflexu než z vlastní vůle. Na co snaha? Prvnímu se vyhneš, přijde druhý, i tomu lze utéct, pak přijde další a další, jednou padneš. Cítíš bezmoc, lítost, paniku. Padáš, znovu se válíš v prachu.
Opovržení z něho sálá. Zabodává ti ledový pohled do zad. Čeká, jestli vstaneš. Snažíš se! Nemůžeš, moc to bolí. Neumíš zatnout zuby, nevnímat.
„To nevstaneš?“ ptá se, přejíždí tě sarkastickým pohledem a dodá: „Jsi zbytečná!“
127

Idol

Červeň, objeví se ti na tvářích, když Ho vidíš, jak sedí sám. Sám, slzy tečou po Jeho hezké tváři, ale pak vstane a jde se smát. Jeho smích vždy zvedne tvou náladu, i když jsi zrovna na dně. Jeho smích je jak mávnutí kouzelným proutkem. Najednou z tebe všechno spadne, a pak se z dálky díváš do Jeho modrých očí a chceš být silnější, ne jako ta slabá dívka. Když chceš něco říct, dáš ruce k sobě a sevře se ti krk.
„Co když tě odmítne?“ To ne. Raději jdeš dál, netečně kolem Něj projdeš.
A dál se jen díváš.
99

S-Setkání

„Bzzz!“ slyšíš. Strašidelný zvuk na samé hranici slyšitelnosti, sic skoro hmatatelný. Strachuješ se
„Co to jest?“ ptáš se sama sebe. Jsi stydlivá, nesmělá. Schováš se za stromem. Souška co šustí listím. Setkání sebou nese strach.
Skládáš k sobě prsteníčky, současně soudíš siluety. Slunce svítí, kreslí stíny.
Spatřili mě, pes zaštěkal. Posunek, sraz jest ve stínu stromů. Slimák se posouvá svižněji. Suneš se směrem k lesu. Skoro jako bys směřovala na setkání se smrtí.
Nesmělý úsměv.
„Nemusíš se strachovat. Sem Kiba! Psisko jest Akamaru!“ představil se svižnější shinobi.
„Shino!“ sdělil skoro současně jeho společník.
Stydíš se.
Skoro neslyšně zašeptáš: „S-S-S-S-em Hinata!“
102

Pohled

Kiba tě zatlačí dolů. Nos ti zarazí do hlíny, křečovitě zavíráš oči.
„Pšš!“ zasyčí.
Pustí tě, můžeš se rozhlédnout. Vidíš, tři ninji, vlastně šest, ale polovina se už nikdy nepohne. Máš strach, vždycky ho máš.
Rudé vlasy, kruté oči… Děsí tě, ninja, kolem nějž se vznáší písek nasáklý krví. Krev! Třas, nezastavíš ho. Cítíš zápach roztrhaných těl, máš pocit, jakoby život visel ve vzduchu, pomalu se vytrácel do prázdna. Tma, tam skončí.
Zachytí tvůj pohled, monstrum s unavenýma očima. Stáhne se ti hrdlo, nemůžeš dýchat. V jeho očích vidíš radost ze zabíjení.
Konec!
Ticho!
Odešli?
Ruka na rameni. Úlevně vydechneš.
162

Změna

Oči máš doširoka otevřené, vnímáš každý jeho pohyb. Musíš vyhrát, nad ním, nad sebou, jedno kolikrát tě srazí, kolikrát tě zraní. Ne, když se dívá On! Všiml si tě, poprvé, štěstí ti dodává sílu.
Doleva!
Uhýbáš útoku toho, kterého ses bála, pozorovalas, jak se vyrovnává otci, i když by neměl. Génius.
„Nevzdávej se, Hinato!“ v uších zní Jeho hlas.
Doprava!
Otočka, snažíš se udeřit. Čas zpomalil, vidíš svoji dlaň přibližující se k soupeřovu hrudníku, chybí kousek. Vyhýbá se, přetáčí se kolem tvé ruky a lehce se dotýká tvé kůže. Bolest! Padáš na zem. Souboj je rozhodnut. Ale vstáváš, změnila ses.
123

Stesk

Stesk - připadá ti, že ční jako horský masiv, který bys měla překročit, ale vrcholky jsou ztraceny v mracích. Zkusmo uděláš pár kroků, těžko popadáš dech.
Opřeš se o skálu, vedle níž rostou kleče. Zastudí tě ruka, kámen pokryla jinovatka. Ucukneš. Ztratíš rovnováhu. Jsi na zemi.
„Vstávej!“ Stojí nad tebou hnědovlasý kluk, zubí se od ucha k uchu.
„Vrátil jsem se pro tebe, tak pojď!“ Natahuje k tobě ruku.
Vstaneš sama, otočíš se k němu zády, začínáš scházet do opuštěného údolí. Kluk vrtí hlavou.
Ne – nehodlá na tebe čekat.
A tobě nevadí, že zůstaneš sama, dokud se tvůj princ nevrátí.
150

Protože ho miluješ

„Odešel. Vrátil se. Odešel.
A teď bojuje, za tebe, za celé město a ty jen sedíš v troskách svého domu a nic neděláš? Jak dlouho si myslíš, že na tebe bude ještě čekat?“
„Ale já…“
„Ale ty se bojíš, bojíš se tak, že máš chuť schoulit se do klubíčka, pevně zavřít oči – už je nikdy neotevřít, ale musíš jít.“
„Proč?“
„Proč? Ty se ještě ptáš – třeba teď bezmocně leží na zemi. Zachráníš ho, rozrušíš protivníka, ten udělá chybu. Možná zemřeš, ale bude si tě pamatovat. To přece chceš, ne?“
„Ano, ale…“
„A hlavně protože …“
„Protože ho miluji!“
108

Klid

Kapuci máš přes hlavu, aby ti nebyla zima. Fouká vítr a luna nad hlavou se směje. Před tebou jde On, oči upřené do dáli. Konečně je Jeho sen nadosah. Cítíš klid…
…před bouří Rudých mraků.
Najednou se všichni rozprchnou. Nevíš, co dělat.
„Jdi za mě!“ tichý autoritativní hlas podkreslený zvukem pohybu tisíce brouků. Choulíš se za něčími zády. Jako vždy.
„Ale…“
„Oba moc dobře víme, že neumíš bojovat. Snaž se nepřekážet!“
U jeho rozpažených rukou se hromadí roje brouků.
Všimneš si soupeře. Vyjekneš. Není to člověk, spíše kytka. Všímáš si jeho úsměvu. Má neobyčejně ostré zuby.
Pak se rozhořel boj.
101

Zranění

Jsi skrčená.
Ruka. Možná lidská. Sladký zápach. Slabý hlas.
„Hin, skončilo to, jdi za ostatními.“
Znělo to jako rozkaz. Přikývneš.
„Já si na chvíli odpočinu!“
Padá. Vstáváš. Luna se zase chechtá. Mrtvý les. Ani tvé oči nepomáhají kolem se vznášející temnotou. Vyděsí tě hlas.
„Hinata-sama, jste to vy?“
Otáčíš se, vidíš svého bratrance. Krev. Jeho? Soupeřova? Obou.
„Jsem rád, že jste v pořádku!“ Kašle. Zdá se ti, že nemůže dýchat.
„Kde je?“
Odpoví ti ukazováčkem. Vybíháš, stěží si všímáš toho, že zavřel oči.
Pak Ho uvidíš. Leží na zemi, nad Ním se naklání medička. On se otočí a usměje se!
134

Zoufalství

Přestal dýchat, Sakuře stéká slza po tváři, ale snaží se. Zoufalství tě vtahuje do ledového jezírka. Klesneš na kolena.
Někdo tě objímá. Vidíš krev. Stéká mu po paži z rozeklané rány na rameni.
„Hin,“ chce tě uklidnit, sám brečí.
Když on měl být jen tvůj a teď…
Medička se nadechuje, přikládá svoje ústa na jeho.
„Co na mě šaháš!“ zařveš, srážíš Kibu k zemi. Jen sedí - jeho oči vrhají ublížený pohled. Nechápe.
Rozběhneš se. Odhazuješ Sakuru.
„Nešahej na něj!“
Opíráš se o Jeho zkrvavenou hruď.
Píchnutí v rameni. Růžovláska zatlačí palcem na píst injekce. Pokoušíš se vstát.
Padáš.
Tma!
142

Kult

Temná místnost, přímo uprostřed domu, jen a jen tvoje. Oranžová barva, přesně ta, co měl rád, pokrývá stěny, strop, podlahu.
Všechno!
Díváš se do Jeho usměvavé tváře, fotka bledne, ale pro tebe je stále zářivější.
Hrdina mezi svícny. Miluješ ho, nikdy na Něj nezapomeneš. Obklopená Jeho věcmi vzpomínáš na Sebe. Jak Ho pozoruješ, schovaná za stromem, s červenou tváří.
Po tvářích ti stékají slzy.
Zase!
Bídák čas, lásku ti sebral. Chceš ho vrátit! Místo toho jen sedíš a hledíš na Jeho obrázek.
Brečíš, zoufalstvím, bezmocností, nejraději bys to skončila, hned, ale někdo musí ctít Jeho památku a to nikdo jiný neudělá!
113