Nositel dědictví – část 8. Stopa

„Prosím?“ nechápal Seiya.
„Já vím, že je to pro tebe těžké o tom mluvit, ale zdáš se mi poprvé od té doby, jako jiný člověk, což je dobře, alespoň ses z toho dostal.“ Kaizen to trochu pochopil jinak.
„Já jsem jiný člověk, nepatřím sem, patřím někam jinam.“ Řekl Seiya rozhodně.
„Jsi jiný člověk, ale pro mě budeš vždy mladší bratr, o kterého se budu strachovat a starat se o něho.“ Opět mu položil ruku na hlavu a usmál se tím svým úsměvem, který Seiya miloval.
„To jsem rád a nechceš vylézt z vody? Přece jen by tě Kagome nepochválila, že na mě nedáváš pozor.“ Zavtipkoval Seiya.
„Máš pravdu,“ souhlasil.

Vrátili se zrovna na rodinnou poradu, kde se řešil jeden velmi těžký případ.
„To jsem rád, že jdete, chtěl jsem pro vás poslat. Máme tu naléhavý případ. Něco pro vás dva.“
„Já vím, co se děje, my s bratrem to zvládneme.“ Nic víc nemusel říkat a Seiya se šel převléct do bojového obleku. Luk byl jako obvykle připraven kdykoli do boje.
„To jsou mí synové a dávejte na sebe pozor.“ Řekl jejich otec.
„Neboj, otče, budeme.“ Chvatně se rozloučili s rodinou a Kagome ho pro štěstí políbila. „Na cestu.“
„Vrátím se ti.“ Seiya pocítil klid, který byl se situací zcela protikladným.
„V to doufám.“ Seiya se na ni usmál a oba se otočili a vyrazili…

Kagome seděla u něho skoro pořád a povídala mu samé nesmysly, které ji napadly. Asi zaznamenala úspěch, protože řekl: „Vrátím se ti.“
Běžela to říct Kazemi, která ji hned zklamala. „To je normální, nikdo neví, co se děje v mozku, když je v kómatu. Je možné, že si jeho mozek, vytvořil něco jako sen a teď je v ní.“ Odhadla.
„Aha, a kdy se asi probudí?“ zajímala se Kagome.
„Nevím, ale podle jeho zranění by to mohlo být do několika dnů.“ Kazemi udala ten nejoptimističtější odhad.
„A jak dlouho může být v tomto stavu?“ zeptala se Kagome.
„I několik let, znám případ, že se pacient probral po patnácti letech. Jenže u takových případů hrozí riziko, že mozek bude nenávratně poškozen. To záleží na něm. Jestliže má důvod se probrat.“
„Má, ale nevím, jak moc potom touží.“

Yashamaru se nemohl dostatečně se vzpamatovat z toho, že byl obviněn z něčeho, co si vůbec nepamatuje, i když si něco málo pamatoval, jak Seiya prosí o život.
„Máte návštěvu Yashamaru-dono,“ ohlásil jeden z jeho poddůstojníků.
„Zdravím.“ Pozdravila Kaname, která ho přišla navštívit.
„Co tady děláš?“ ohradil se Yashamaru.
„To tě jako příbuzného nemohu přijít navštívit?“ podivila se Kaname, přeci jen byli bratranec a sestřenice.
„Můžeš, ale prostě si nejsem schopen vybavit, proč jsem tam šel, jen jsem se někým bavil. Byl to starší občan, který mi řekl, že mu připomínám jeho vnuka, ale jméno si nemohu vybavit. Prosím řekni, že žije.“ Naléhal.
„Žije, ale je v kómatu, k tomu má popáleniny na deseti procentech těla. Asi bude mít na celý život znetvořený obličej.“ Pronesla Kaname a Yashamaru se zděsil, že tohle je jeho dílo.
„Tak to je mi líto. Mohla by ses prosím tě zeptat v tom baru, jestliže si někdo nepamatuje na toho staříka?“ pak jí ho popsal. Ovšem Yashamaru cítil, že něco není v pořádku.
Kdyby jen tušil, že si ho Seshoumaru vybral, aby byl jen na odvedení pozornosti… nikdy mu nešlo o to, aby se skamarádil s někým takovým, který nedosahuje jeho úrovně.
„Pokusím se, ale nemohu nic zaručit.“ Pak se rozloučila a šla na výzvědy, připadala si jako detektiv.

Seshoumaru se nemohl, jak dostat k Seiyovi, který byl teď naprosto bezmocný, kdyby u něho Kagome nebo Mari nebděly, byl by již mrtvý.
„Pane, hledáte někoho?“ zajímala se Kazemi, která šla navštívit Seiyu a Mari, se kterou potřebovala něco probrat.
„Ne, už jsem byl na odchodu, jen mě zarazilo, že tak mladý muž je na tom, tak špatně, zajímalo by mě, co se mu asi, tak stalo.“
„Je to velmi smutné, ale on ze své rodiny zůstal sám a ještě měl ošklivou nehodu.“ Víc mu nehodlala prozrazovat, protože z něho cítila jakousi zlou auru. K tomu nenápadně se mrkla na jeho ruce, které svědčily o tom, že hodně používal zbraň, něco jako luk…
„Tak to potom ano, nebudu vás zdržovat.“ Řekl a otočil se k odchodu, měl pomalé kroky, to ovšem bylo jen klamání, mohl chodit rychleji, ale přeci jen staří lidé by měli chodit pomaleji. Po celou dobu byl sledován Kazemi. Teprve, až zahnul za roh, šla teprve do Seiyova pokoje, kde již seděla Mari. Kagome byla doma a trochu se dávala do kopy.
„Potkala jsem takového divného dědu, kterého jsem tu v Suně ještě neviděla.“ Začala na úvod Kazemi.

Kagome celou dobu měla smíšené pocity, které nedokázala držet na uzdě. Jak taková tragédie dokáže otřást vašimi pocity, to teď právě prožívala Kagome.
Když byla u něho měla pocit, že je vše v pořádku a nic mu nehrozí, ale když nebyla u něho pořád cítila jakési neidentifikovatelné nebezpečí…
Musela si ovšem s bolestí připomínat, aby k němu moc citově nepřilnula, přeci jen přišel zabít jejího „strýce“! A to nemohla ignorovat.

Seiya a Kaizen se vydali jako by svých stopách, protože i tady mohl Kaizen ovlivnit dva dny dopředu. Zvolili proto cestu, která by nebyla nebezepěvná. Luky měli v plné pohotovosti.
„Co myslíš, co jsou zač?“
„Co vím, tak to jsou potulní ninjové, kteří mají nějaký úkol s jedním z nás.“ Vypadlo z něj.
„No to je tedy něco.“ Řekl ironicky Seiya.
„Ale copak, bojíme se?“ zavtipkoval Kaizen.
„Ne, ale jen mě zaráží, že jdou po nás jako by…“ nedořekl, protože se odnikud vyřítilo několik kunaiů a shurikenů. Jejich připravenost se osvědčila. Šípy, obou bratrů, dokázaly zničit všechny zbraně. Na zem se snesly jen úlomky nepřítelových zbraní, protože chakrové šípy, po splnění mise, zmizely.
„Vylezte! My víme, že tam jste!“ vykřikl Kaizen na nepřátele.
Nějakým způsobem poslechli a Seiya se nestihl divit, kdože to vylezl.
„Vždyť vy jste…!“ dál se nezmohl na slovo, jak byl překvapený.
„Ty je znáš? Kdo je to?“ obrátil se na něho bratr.
„Ty nás znáš? Ale to není možné!“ podivil se jeden.
Seiyu nevyděsili oni samotní, ale jejich podoba…
„No tak znám, spíše jsem už vás viděl, Yashamaru, Rene!“

Kaname navštívila opět svého bratrance, aby mu sdělila výsledky svého pátrání.
„Nikdo ho nikdy neviděl. Podle všech jsi byl sám.“
„To není možné, vždyť jsem s ním mluvil!“ teď byl z toho úplně na dně.
„Nezoufej, já ho najdu.“
„Tak to budeme dvě, co budeme hledat!“ ozvala se Kazemi, která se přišla podívat na svého syna.
„Matko, já jsem to vážně nebyl, by to takový milý stařík, který říkal, že se podobám na jeho vnuka.“
„Počkat! Jak ten stařík vypadal?“ hned jí to netrklo. Popsal jí ho.
„Podobného jsem dneska potkala v nemocnici a nějak se zajímal o Seiyu. K tomu se choval velice divně, jako by byl naštvaný, že u Seiyi pořád někdo je.“ Tohle dokázala Kazemi vycítit.
„To bude on! Pokud měl na levé tváři jizvu…“
„Měl, toho jsem si hned všimla. Jeho ruce vypadaly mladě k jeho tváři.“
„To musí být on! Musí!“ pro něho tohle bylo jako stéblo, kterého se vždy tonoucí chytá.
„Neboj, my se už o to postaráme, že tetičko?“ Kaname se obrátila na Kazemi.
„Jistě. A taky zjistíme, kdo to je a co Seiyovi chce!“
„Přijde za mnou Kagome, nebo se jí hnusím?“ zeptal se Yashamaru.
„Ne, ona o tomhle neví a ty jsi nevinný, navíc máme stopu a můžeme po ni jít. Takže to nemusí nutně vědět, ne? Vždycky jsem chtěla být soukromé očko. K tomu se Kagome cítí vina, že je Seiya v takovém stavu.“